KOMPLEXY

Co komplexy jsou, jak vznikají a jak s nimi naložit

Vyberte si


Co je to komplex - Příklad komplexu- Smysl komplexu- Jak s komplexem naložit

Úvod

Lidský život, který v současnosti žijeme je mimo jiné zvláštní i tím, že si nepamatujeme jeho začátek. Je to přirozené, neboť naše paměť sahá do ranného dětství jen prostřednictvím několika jednotlivých vzpomínek, které nám nejvíce utkvěly v paměti. A to znamená, že to, co pro nás bylo na počátku života nejdůležitější, v naší paměti nezůstalo. Bohužel jsme tehdy vnímali hlavně hlad, zimu a pokakané plínky. Kdybychom jako miminka uměli svým rozumem vnímat lásku a péči, která nám byla věnována, asi bychom měli o světě jiný, asi jakoby vznešenější a více srdečný pohled na svět.

Na počátku života se člověk učí poznávat svět kolem sebe, jeho řád a svoji roli v tomto světě. Je to podobné, jako když člověk nastoupí do nové školy nebo do nového zaměstnání. Nejprve se tzv. „rozkoukává". Narozdíl od ostatních lidí malé dítě tyto věci vědomě nehodnotí, pouze je přijímá. To, co kolem sebe vidí, jak lidé žijí, jak mluví, jak se chovají, začne tvořit jeho prvotní a základní představu o světě. Na tom, jaká bude jeho základní představa, závisí jeho budoucí, často celoživotní postoj ke světu, jeho morálka, hodnotový žebříček a vztah k okolnímu světu.

Počáteční fázi života prožíváme nejčastěji v rodině, v péči našich rodičů. Od nich přejímáme ten prvotní postoj k světu. Učíme se od nich, na čem v životě záleží a na čem ne. Vytvoříme si povědomí o tom, co je pro nás důležité, i o tom, co nám nestojí ani za úvahu. Toto povědomí se stává základem pro hodnocení všeho dalšího, co nás v životě potká. Je pravda, že se tyto základní principy v průběhu dalšího života mohou částečně měnit, ale ten nejzákladnější základ se mění jen velmi zřídka. Součástí tohoto základu jsou představy o smyslu života, o významu rodiny, o hodnotě lásky, o vztahu k materiálním hodnotám, o hodnotě vlastního života, vlastních schopností, o vztahu k práci, k službě druhým, o významu přátelství a také vlastní sebevědomí. Právě tento základ, který často není takový, jaký by měl, je jedním z kořenů našich komplexů. Již v průběhu dětství, jakmile začneme porovnávat svět podle kritérií našeho podvědomí, zjistíme, že naší představě a vůli přesně neodpovídá. Velice ostře si uvědomíme právě takový projev okolního světa, který určitým způsobem napadá nás samotné, naši osobní představu vlastní hodnoty. K takovému projevu se můžeme postavit různě. Můžeme jej uznat za pravdivý, odmítnout jej, přemýšlet o něm apod. Jestliže takový projev bez ohledu na jeho pravdivost vnímáme jako ohrožení vlastní hodnoty, můžeme stát na počátku vznikajícího komplexu.

Co je to komplex

Definovat komplex není tak snadné, jak se zdá. A to přesto, že jej vnímáme velmi jasně a ostře, když se setkáme s jeho důsledky. Slovník pojmů používaných v psychologii uvádí, že komplex (obecně) je „nevědomá relativně osamostatněná struktura představ a tendencí citově podložených. V psychoanalýze vzniká z konfliktu mezi pudovými tendencemi a morální nadstavbou. Může blokovat přirozený běh duševního života, může se projevovat až jako druhé nevědomé já v protikladu k vědomému já a dokonce může převládnout v řízení psychické činnosti." Možná, že lidé, kteří se nesblížili s výrazovými prostředky teoretické psychologie, nebudou touto definicí nadšení. Pokusme se proto vyjádřit podstatu komplexu trochu jednodušší formou.

Na základě rozsáhlé studie lidského jednání dospěl Dr. Larry Crabb k poznání, že všechny psychické potřeby člověka lze zařadit do dvou skupin. První skupinu tvoří potřeby bezpečí a druhou tvoří potřeby významu. Dejme tomu, že prožíváme rozpor mezi představou o naplňování těchto našich potřeb (zvláště potřeby významu) a citovým vnímáním toho, jak jsou tyto potřeby naplňovány. Jestliže nedokážeme vědomě tento rozpor překonat svým rozumovým úsudkem a pociťujeme převážně podvědomý strach o hodnotu a přijetí vlastní existence, pak je možné tento stav nazvat probíhajícím komplexem.

Příklad komplexu a jeho projevů

Z města na vesnici se přestěhuje normální zdravý a chytrý kluk. Jmenuje se například Jarda. Hned o prvním víkendu se seznámí s místními kluky a jde s nimi k sousedovi na třešně. Protože nemá z města zkušenosti s lozením po stromech, snaží se jak nejvíce může, ale působí neohrabaně a jde mu to pomalu. Jakmile se objeví majitel stromu, ostatní kluci bleskově slezou nebo seskočí, ale Jarda z takové výšky nikdy neskákal a proto se bojí. Takže majitel třešňového stromu jej sundá ze stromu a s ostudou jej dovede domů. Všichni ostatní kluci, jak je klukovským zvykem, trousí posměšné poznámky. Jarda prožívá velmi smíšené pocity. Chtěl se s kluky seznámit a skamarádit a místo toho prožívá dvojí zpochybnění vlastní hodnoty. To první bychom mohli převést do slov asi takto: „Nejsem tak šikovný a svižný jako ostatní normální kluci, jsem tělesně podprůměrný, a proto nejsem dostatečně kvalitní člověk." V Jardově mysli začíná klíčit pocit méněcennosti. Druhá pochybnost je méně nápadná, ale o to větší hořkost skrývá. Slovně by mohla znít například takto: „Kluci se se mnou nechtějí kamarádit a nechtějí mne mezi sebe přijmout. Kdyby mne přijali za kamaráda, tak by se mi nebyli tak posmívali. To, že mne nechtějí přijmout asi vyplývá ze skutečnosti, že nejsem dost dobrým člověkem na to, abych mohl být jejich kamarádem. Takže já vlastně za nic nestojím!" Podezření na vlastní nedostatečnost se mísí se zlobou nad odmítnutím potenciálních kamarádů.

Není to nadnesené, vyvozovat z jedné události takové teorie? Na takovou otázku se nedá jednoznačně odpovědět. V hlavě chlapce Jardy se takové pochybnosti určitě nehoní v takové konkrétní slovní formě. Jsou spíše takovým nepříjemným pocitem, který jakoby zvoní na poplach a člověk si jen uvědomuje, že takto ten svůj život prožívat nechce. Možná, že se Jarda s kluky nakonec přece jen skamarádí, ukáže, že také on sám něco umí, nakonec se rychle naučí lozit po stromech a celá tato epizoda se zapomene. Ale všechno může skončit i jinak. Dejme tomu, že hned při hodině tělocviku další den ve škole při skoku dalekém zakopne při rozběhu a v hodině matematiky mu cestou k tabuli nějaký zlomyslník strčí pod nohy aktovku tak, že se natáhne jak dlouhý tak široký. Samozřejmě za jásavého smíchu celé třídy. Jarda to bude prožívat velmi osobně, neboť tyto události jen potvrdí podezření z předchozího dne. Toto podezření bude postupně získávat konkrétní podobu. Kupříkladu tuto: „Všichni jsou ke mně zlí a nikdo mi nechce nabídnout přátelství. Zdají se být uzavření a nechtějí, abych se mezi ně pletl. Dobrá, já se jim vnucovat nebudu a oplácet také nechci. Budu se asi muset obejít bez kamarádů. Ale nenechám ze sebe dělat šaška. Musím si dávat dobrý pozor, aby na mne něco nenachystali. A budu se snažit ukázat, že taky za něco stojím. "

Zpočátku drobná nehoda se jaksi velmi snadno vyvinula v určitý obranný postoj. Jarda kolem sebe začal stavět pomyslné bariéry. Na třešně už s klukama nechodí. Fotbal by si s nimi rád zahrál, ale aby se vyhnul nějaké nepříjemné poznámce, s hořkostí v srdci pozvání odmítne. Při cestě do kina řekne klukům „ahoj", ale jakmile jej jiný kluk požádá, aby mu taky koupil lístek, řekne, že nemá dost peněz. Ve skutečnosti jich má dost, ale nechce se vystavit nebezpečí, že své peníze nedostane zpět. A hlavně si takto zdánlivě trochu zhojí bolavé rány na své duši.

Pokud se nenajde nikdo, kdo by se k Jardovi přiblížil a pomohl mu dívat se na ostatní kluky jinak a později si k nim najít přátelskou cestu, bude se Jarda stále více uzavírat do svých obranných postojů a živit v sobě hořkost, která vznikla kdysi dávno. Jedním z hlavních životních postojů, který jej bude provázet do konce života bude asi tento: „Nikdo nesmí najít moje chyby, nikdo mne nesmí kritizovat. Vnímám to tak, že by takové jednání pošlapalo význam mé existence." Jarda nebude posuzovat svoji hodnotu podle správných měřítek, ale podle toho, zda jej ostatní lidé chválí či kritizují. Pravděpodobně bude nenápadně posuzovat kriticky jednání ostatních lidí a jakmile objeví určité jejich nedostatky (což není nikterak obtížné), uvnitř své duše je odsoudí. Jarda si těžko bude hledat přátele mezi vrstevníky i dospělými a celý svět bude považovat za jakési pokrytecké divadlo.

Smysl komplexu - fiktivní ochrana osobnosti

Když si uvědomíme, jak jednoduše mohou komplexy vzniknout a jak rozsáhle nás mohou v životě ovlivňovat, bude nás jistě zajímat, proč se nás vlastně komplexy tak pevně drží, nebo lépe - proč si my ty komplexy tak pevně držíme. Při uvažování nad touto otázkou je potřeba si uvědomit, že člověk jako takový je nedokonalý a chybující. Každý upřímný člověk si umí přiznat, že někdy jednal špatně a že občas stále nedělá výhradně dobré věci. Ne však každý takový si umí přiznat, že je tato špatnost spojena s jeho osobností někde velmi hluboko, snad až u základů jeho existence. A jen část z těch, kteří to dokážou, jsou schopni uznat, že jsou hříšní. Je to pochopitelné, neboť přijetí skutečnosti, že já, jako osoba, jsem hříšný, je jakýmsi znehodnocením mého významu. A není to pochopitelně nic radostného. A protože představa, že podstavec, na kterém stojí náš život, je prohnilý, je nanejvýš pokořující, nás vede ke stavění určitých představ, na kterých budujeme svoji spokojenost s tím, že přeci jen jsme docela dobří lidé. Tyto představy tvoří poměrně odolné bariéry proti tendencím našeho svědomí. Tyto představy bychom mohli vtěsnat do slov třeba následujícími způsoby. „Jsem dobrý, protože se ve svém životě věnuji i ostatním lidem." „Jsem dobrý protože nejsem jako ti, co fetují a chlastají." „Jsem hodnotný, protože mi nikdo neukazuje moje chyby." (Ale běda tomu, kdo by se o to pokusil.) „Jsem pořádný člověk, protože mám pěknou ženu a vychované děti." „Jsem hodnotný člověk, protože nejsem na nikom závislý."

Takto vyřčené věty v nás vyvolají většinou pochybnosti o jejich správnosti. Nejspíše si při jejich vyslovení uvědomíme, že to nejsou ty pravé důvody, které nás opravňují mít o sobě dobré mínění. Přitom jsou to právě takováto hodnocení, kterými posilujeme sami sebe ve svých očích. A když se dostaneme do situace, ve které musíme čelit jejich zpochybnění, jakoby nám došel dech. Začneme se bránit vším, co nás zrovna napadne. Pravděpodobně si všimneme, že někdo z našeho okolí je opilec, a jiný zase jen utrácí peníze za nesmysly, další se stará jen o vlastní dům a vlastní kapsu, další si ještě nenašel životního partnera a další má děti burany. Použijeme všechno možné, jen abychom nemuseli ochutnat pokoření, případně odsouzení. Ale když se pak poctivě zamyslíme, tak si občas uvědomíme, že k tomu, abychom vyhověli absolutním a věčným Božím měřítkům, nám nestačí dobře vychovávat děti, nekouřit, nepít alkohol, pilně pracovat, nezatěžovat druhé svými problémy, či dávat tu a tam trochu sebe i jiným lidem.

Když prožíváme určitý komplex, dostáváme se do podobně zoufalého stavu, jako když jsme konfrontováni se skutečností naší hříšné povahy. Ocitáme se v situacích, kdy čelíme domnělému útoku na náš podstavec, na kterém stavíme svoji hodnotu. Představme si, že Jindra neumí zpívat. Je právě ve věku, kdy jeho vrstevníci neustále hrají na kytary, zakládají hudební skupiny, vystupují na různých večírcích apod. Tito lidé jsou často středem pozornosti, velmi obdivovaní a mají v kolektivu ostatních svoji vážnost. Jindra si to uvědomuje a je mu líto, že se nenarodil s hudebním nadáním. Vnímá to jako velký nedostatek své osobnosti. Tato skutečnost je hlavní součástí jeho pocitu méněcennosti. Když se někde zpívá, radši se vůbec neúčastní nebo sedí někde vzadu v koutě. Je zamlklý a nešťastně pozoruje své okolí. Možná si v duchu říká, jak jsou ti, co umí zpívat a hrát, namyšlení, co na nich ti ostatní vidí, v duchu je nemilosrdně odsuzuje. Když jej někdo vytrhne a pozve mezi ostatní, na něco se vymluví, nejraději by někomu vylil tu hořkost, kterou prožívá. Bojí se, aby ostatní nepoznali, že neumí zpívat, bojí se, že by se od něj odvrátili. Bojí se, že by přišel o jejich uznání své vlastní hodnoty. Kdyby prozradil, že neumí zpívat, jakoby se celý obnažil (duševně) a vydal se na milost jejich reakci. Ale protože se bytostně brání tomu, aby se mu mohli vysmát pro jeho antitalent, zakomplexovaně se uzavírá do svých ochranných slupek.

Ano, komplex ohrožuje naše sebevědomí a vede nás k tomu, abychom za každou cenu zabránili něčemu, co popře náš význam, něčemu, z čeho vyplyne, že jsme z jakéhokoli důvodu bezcenní. Komplex dává do pohybu mechanizmus obrany a strachu, který kolem nás a našeho významového podstavce staví ochranné bariéry, které brání útoku na nás a základy našeho významu.
Co kdyby na nás někdo zaútočil! Co kdyby nás někdo odsoudil! Co kdyby nám někdo vytkl chybu! Co kdyby někdo zjistil, co nezvládáme! Co kdyby....! Co kdyby!!!

Komplex má zdánlivě ochrannou funkci, protože nám dává jakousi záruku, že nedojdeme toho hrozného potupení a pokoření, kterého se tolik bojíme. Dokonce usměrňuje naše jednání tak, abychom odvraceli i jen náznaky takovéto hrozby. Každý je totiž rád, když má pod nohama pevný podstavec, který se nerozkýve a nezhroutí. To jsou ale všechna i zdánlivá pozitiva komplexu.

Odvracení hrozeb, stavění bariér, hlídání každé drobnosti ve strachu vede k uzavřenosti, ke sklíčenosti a k oddělení od lidí. Ti se totiž stávají nepřáteli v boji za ochranu našeho podstavce hodnoty. Místo toho, abychom se věnovali rozvoji vztahů, sportovali, kulturně se vyžívali a v lásce se rozdávali, soustředíme se na sebe a našemu svědomí vnucujeme právo na uznání a ochranu osobnosti. Stojíce na prohnilém podstavci vlastního významu jsme obrněni soustavou komunikačních a vztahových bariér, které nás samotné drží v těsném vězení a ostatním znemožňují přiblížit se k nám a nabídnout pomoc. Tím se může i zdánlivě nevinný a nenápadný komplex stát velkým dusítkem celého našeho života.

Jak s komplexem naložit

Jestliže ve svém nitru odhalíme nějaký komplex, máme v podstatě dvě možnosti. Buď se jím necháme neustále stravovat nebo se jej zbavíme. Ta druhá varianta by měla obsahovat tyto kroky.
- hodnota člověka
První krok je sestoupit z našeho podstavce. Chceme-li skoncovat s komplexem, musíme opustit všechny falešné předpoklady, které jsou živnou půdou pro rozvoj komplexu. Přijetí skutečnosti, že cena našeho života není odvozena od schopnosti zpívat, počtu přátel, tloušťky, počtu kritiků, manuální zručnosti, majetku, počtu a vychování dětí nebo množství hodin odpracovaných ve službě pro ostatní, znamená odmítnutí principu, který nás neustále bolestně tlačil ke zdi. Znamená to přijetí nového principu. Tento nový princip nám ozřejmuje, že velké množství vět, myšlenek, postojů a reakcí, které nám, zůstalo v paměti a které jsme vnímali jako ohrožení, nemuselo být vůbec takto špatně zamýšleno a namířeno proti nám. Často jsme totiž ve svém zaslepení my odmítli ty druhé a ne oni nás. S tím je spojeno odpuštění, které je podmínkou k tomu, abychom mohli být svobodní ve vztahu k ostatním i k sobě.
Opustit podstavec je krok obtížný nejen proto, že je první. Je spojen s novou odpovědí na otázku po vlastní hodnotě. Je obtížné na ni odpovědět, když jsme právě odmítli všechno, za čím se my, lidé, v tomto světě neustále pachtíme. Odpověď je třeba hledat v duchovní oblasti života, v té oblasti, která se týká lásky, milosrdenství, pokory a Boha. Jestliže objevíme hodnotu, kterou máme v Božích očích, znamená to mnohem více než jen průlom v boji proti komplexům.
- poznání pravdy
Když jsme opustili chybné principy a měřítka, kterými jsme hodnotili okolní svět, a rozhodli se pro přijetí těch správných posuzovacích hledisek, měli bychom si vyjasnit naši skutečnou pozici v těch oblastech našeho života, které jsme si pod vlivem komplexu zkreslovali. Náš pohled byl totiž často zaměřen jinam než na pravou podstatu věci. Naše postoje určovaly spíše okolnosti spojené s obavami než skutečný stav věcí. Není totiž jisté, přestože jsme to tak možná vnímali, že jsme opravdu nešikovní nebo hloupí nebo tlustí nebo že nemáme nějaké konkrétní schopnosti nebo že jsme přirození samotáři nebo že se s námi nedá kamarádit, že nemáme co dát ostatním. Ať už je skutečnost jakákoli, je potřeba ji znát a být si vědom okolností, které to přináší.
- přijetí
Stejně jako seskočení z podstavce, i tento krok je důsledkem rozhodnutí. Poté, co jsme se dostali ze špatného podstavce, totiž stále stojíme uzavřeni v úzké ochranné bariéře, která nás domněle chrání. Teď již pravděpodobně pociťujeme, jak nás omezuje. Je na čase ji rozbít a zbavit se tak dalšího těžkého břemene. To rozhodnutí, které odstraní tuto bariéru, lze přímo pojmenovat. Jmenuje se přijetí. Znamená to vyrovnat se se skutečným stavem věcí. Přijmout sám sebe takového jaký jsem. Dovolíme si připustit, že máme odstávající uši a že nás to nesnižuje. Přestaneme si namlouvat, že se nepřejídáme, když to není pravda a začneme to brát jako skutečnost našeho života. Přijmeme, že okruh našich přátel je menší, než bychom si představovali a přestaneme se za to odsuzovat. Je na místě odpuštění sobě samému. Neznamená to, že se už nebudeme snažit vylepšovat, co se dá. Jde o to, abychom se se všemi svými neduhy dokázali smířit.
Stejně tak se rozhodneme přijmout i své okolí. Ano, právě to okolí, kterému jsme se uzavírali. Přestaneme je podezírat z neustálé kritiky, z vměšování se do našich osobních záležitostí a dáme jim najevo, že s nimi chceme znovu navázat přátelský kontakt.
Tento krok s sebou nese také jednu obtíž. Znamená totiž jakési odložení ochranných mechanizmů. Jako bychom se stali tak trochu bezbrannými. Jako bychom řekli ostatním, tak tady jsem, chci být jiný, přijmete mne? A teď bychom čekali, co se stane. Jako bychom stáli uprostřed prázdného sálu, ve kterém by se najednou rozsvítilo a bylo na nás dobře vidět. Je třeba věřit, že v prázdném sále nám nikdo nic neudělá. A ve skutečnosti věřme tomu, že lidé chtějí být spolu přátelé a že budou mít z našeho nového přístupu radost.
- koncentrace na jiné hodnoty

Než bude komplex opravdu mimo nás, budeme asi procházet obdobím pochybností. Znejistíme, zda jsme měli všechny obranné mechanismy opravdu odvrhnout. Budeme zkoumat, jak na nás ostatní reagují, jak nás přijímají, jestli se na nás nezlobí. Když se setkáme s projevem, který nás dříve bolel, bude to zkouška naší vůle. To jsou ale jevy, které budou provázet většinu změn, které zavedeme do našeho života. Zaměřme proto svoji pozornost někam jinam. Tam, kam se ji opravdu rozhodneme investovat. Věnujme se hledání a rozvíjení těch pravých a nepomíjivých hodnot. To je jeden z článků proměny osobnosti.


Není důvodu zastírat, že s našimi komplexy je to těžké. Je však možné se jich zbavit. Někdy to trvá déle, někdy nemáme dostatek odhodlání. Pokud se vzdáme, nedosáhneme ničeho a naše bariéry se změní v klec. Jedno však je jisté. Bůh, který nás stvořil, nám nepřeje, abychom se topili v potížích s komplexy. A budeme-li chtít, může nám v boji proti nim hodně pomoci, a to převážně tím, že nám dá poznat věčné hodnoty, po kterých tak jako tak toužíme, a které může stejně naplnit jen On. A pokud vám kromě Něj pomůže vítězit nad malými i velkými komplexy také toto zamyšlení, pak splní svoji úlohu. A to by nás potěšilo.

Martin Pokorný a Dita Novotná


Můj e-mail: martinpok@centrum.cz
Hlavní stránka: http://www.volny.cz/pokornymartin/
© Martin Pokorný, Brno ©