Japonsko

 

státní zřízení konstituční monarchie
rozloha 337.435 km2
nejvyšší hora Mt. Fuji (3.776 m)
počet obyvatel cca. 125.000.000
hlavní město Tokio (cca 12.000.000 obyvatel)
měna jen
úřední jazyk japonština

 

JAPONSKO - GEOGRAFIE, FAUNA, FLÓRA

Přeprava motocyklů z Vladivostoku do Japonska stojí cca 10 tis. Kč - os/motocykl. Trajekt jede cca 1 den. V ceně lístku máte kajutu-podmínka. Pak v Japonsku je třeba moto pojistit a registrovat. Cena "jízdy" po dálnici stojí 1km/1$ !!! to je vše co jsme zjistili.

Japonsko je ostrovní země. Tvoří jej přibližně 3900 ostrovů, z nichž většina jsou jen malé ostrůvky. Proto je uváděno nejčastěji jeho pět hlavních ostrovů: Hokkaidó, Honšú, Kjúšú, Šikoku a Okinawa. Rozloha činí 377 435 km2 a přibližně 80% povrchu pokrývají hory. Souostroví se rozkládá mezi 25° a 45° severní zeměpisné šířky. Na jihozápadě se nalézá souostroví Rjúkjú (jehož součástí je i Okinawa), v Korejském průlivu leží ostrovy Cušima a u západního pobřeží Honšú se nachází známý ostrov Sado.

Mapa Japonska

Povrch japonských ostrovů se vytvářel hlavně v třetihorách. Je považován za velmi mladý a za jednu z tektonicky nejneklidnějších oblastí světa. Japonsko je proto často postihováno zemětřesením. Ročně je zaznamenáno asi 7-8 tisíc otřesů. Některé z nich jsou tak slabé, že je lidé sotva pocítí, ale jiné jsou tak silné, že způsobují vážné škody (jako například v přístavním městě Kóbe). Budovy se proto projektují tak, aby těmto otřesům odolaly. Se zemětřesením úzce souvisí sopečná činnost, která je také velmi silná. Proto jsou v některých horských oblastech přírodní horké prameny. Asi 67 japonských sopek je stále činných. Některé se ke svému "životu" nečekaně probouzí (napřiklad sopka Usu). Sopečná láva je však velmi úrodnou zemědělskou půdou, a proto lidé stále podstupují riziko a žijí v bezprostřední blízkosti vulkánů. Mezi vyhaslé sopky patří i hora Fudži (3.776 m), která naposledy soptila v roce 1707. Je to nejvyšší hora Japonska a také jeho posvátný symbol.

Hlavním a nejznámějším pohořím jsou tak zvané Japonské Alpy na Honšú. Skládají se ze tří pásem, severního Hida (nejvyšší vrchol Hotakadake - 3.190 m), středního Kiso (nejvyšší vrchol Komagatake - 2.956 m) a jižního Akaiši (nejvyšší vrchol Širane - 3.192 m). Na ostatních ostrovech nedosahují pohoří takových výšek, nicméně všude se jedná o hory příkré se sklonem svahu větším než 15°.

Většina japonských nížin se prostírá na tichomořské straně a největší nížina se rozkládá u Tokijského zálivu, říká se jí podle oblasti nížina Kantó, stejně jako další velké nížině Kansai, která je také pojmenována podle celé oblasti.

Je jasné, že země, která je tvořena tolika ostrovy, má dlouhé pobřeží. Voda hraje velice důležitou roli v japonské krajině, od nádherných jezer uprostřed hor po Japonské moře na západě, nebo po Tichý oceán na východě. Největším a nejznámějším je jezero Biwa (674 km2), které se rozkládá u neméně známého města Kjóta. Nejhlubším je Tazawa (423 m), východně od města Akita. Turisticky známá jsou zejména jezera Jamanaka, Sai, Šódži, Motosu a Kawaguči na úpatí hory Fudži. Dosti častá jsou také pobřežní jezera, laguny, oddělené od moře pobřežními nánosy. Například laguna Kasumiga pokrývá plochu 168 km2. Japonské řeky jsou poměrně krátké a velká většina není splavná. Horský charakter řek skýtá možnosti pro vybudování vodních elektráren. Vzhledem k tání sněhu na horách a monzunovým dešťům mají řeky nejvíce vody na jaře. Na jejich toky jsou napojeny kanály zavlažující pole pro pěstování rýže. Problémem japonských řek je velký rozdíl v množství protékající vody během roku, což u mnohých snižuje možnost jejich hospodářského využití. Nejdelší je řeka Šinano (369 km), která teče z pohoří Hida až k Niigatě a vlévá se do Japonského moře (největší hloubka 4.200 m). Ostatní významnější řeky se vlévají do Tichého oceánu (Kiso - 232 km, Tone - 322 km).

Značně rozdílné klimatické a přírodní podmínky v jednotlivých částech souostroví učinily Japonsko domovem bohaté škály živočišných i rostlinných druhů. Na začátku historické doby, tedy přibližně před půldruhým tisíciletím, kdy byla japonská vegetace a zejména lesy ještě takřka v přirozeném, původním stavu, existovaly v přírodě zřetelné hranice mezi jednotlivými zónami, a to jak podle zeměpisné šířky, tak i podle nadmořské výšky. Avšak v průběhu staletí byla země stále intenzívněji obdělávána, a tím se přirozené hranice zón stíraly. Vzhledem k hornatému charakteru země byla vždy značná část japonského území porostlá lesy, které se původně dělily do tří pásem; na ostrově Hokkaidó jsou ve vyšších polohách a při Ochotském moři domovem severské lesy připomínající sibiřskou tajgu, avšak na zbývající části tohoto ostrova i v severních a středních krajích ostrova Honšú převládají jehličnaté a smíšené lesy mírného pásma. Pro Kjúšú a Rjúkjú jsou typické lesy subtropické. Postupně byly lesy obnovovány uměle, což ovlivnilo jejich ráz, neboť při výsadbě se dávala přednost jehličnanům, zejména japonskému cypřiši a kryptomerii a černokorým i červenokorým borovicím. Z nejběžněji se vyskytujících dřevin uveďme japonský dub nara, borovici, kryptomerii sugi (Cryptomeria japonica) a japonský cypřiš hinoko (Chamaecyparis obtusa), javor, kafrovník, smrk, několik druhů moruší, kamélie, sakuru, jinan, tomel (Diospyros kaki) a slivoň ume. Na jižních ostrovech se daří rozmanitým druhům palem a subtropických i tropických rostlin a po celém souostroví roste mnoho druhů bambusu. V průběhu historické éry zdomácněly v Japonsku i rostliny, které sem byly dovezeny z Číny, především důležité kulturní plodiny jako rýže, čajovník a škumpa lakodárná, ale také květiny, například chryzantéma, narcis, pivoňka a řeřicha. Okrasné květiny a keře začali Japonci s oblibou pěstovat v zahradách i v květnících zejména od období Edo. I když v Japonsku roste řada endemických rostlinných druhů, mnohé naopak připomínají flóru mírného pásma kdekoliv na světě, tedy i u nás.

Mimořádně hojná je mořská flóra i fauna. V pobřežních vodách se od nejstarších dob intenzívně lovily a těžily různé jedlé řasy, škeble, mušle, mořští krabi, garnáty, sépie, chobotnice a nepřeberné bohatsví ryb. Kdybychom se pokusili vyčíslit veškerou japonskou faunu statisticky, zjistili bychom, že zde žije dva až čtyři tisíce druhů ryb, více než třicet tisíc druhů hmyzu a členovců, kolem čtyřiceti druhů obojživelníků včetně vzácného sladkovodního mloka obrovského, sto deset druhů savců, přes čtyři sta druhů ptactva a čtyřicet sedm druhů plazů. Na japonském souostroví žijí živočichové příslušející k tropické fauně jihovýchodní Asie, živočichové mírného pásma, stejní jako v Číně a Koreji, i živočichové sibiřského subarktického pásma. Mezi japonskou faunou nalezneme i vzácné druhy, v jiných oblastech světa se nevyskytující. Jsou to zejména zástupci fauny ze souostroví Rjúkjú a Ogasawara, o nichž se soudí, že se od asijské pevniny oddělila mnohem dříve než hlavní japonské ostrovy.

Ze suchozemské fauny zaslouží zmínku velcí savci, jako liška, psík mývalovitý (tanuki), japonský jelen sika, opice druhu makak (Macaca fuscata), na ostrově Hokkaidó žije velký medvěd hnědý a v severních a horských částech ostrova Honšú a Šikoku černý medvěd himálajský. Až do minulého století žili na ostrovech vlci a mezi hojné druhy patřili vždy divocí kanci a zajíci. V japonské přírodě hrozí člověku jen málo nebezpečí, neboť z jedovatých hadů žije na hlavních japonských ostrovech pouze zmije mamuši, avšak na souostroví Rjúkjú se vyskytuje prudce jedovatý, zhruba dvoumetrový had habu. Japonsko leží na cestě, kudy táhne stěhovavé ptactvo, a proto sem přilétají vlaštovky, labutě, divoké husy a kachny, kukačky i další stěhovaví ptáci. Dříve zde byli hojnými návštěvníky čápi a v literatuře, folklóru i v umění se často setkáváme s motivem jeřábů, volavek, kulíků a křepelek.