Napsali na: www.ring-klub.cz:

23.3.2004

Komu předá tajemství?

Bývalý trenér úspěšné tenisky Heleny Sukové MUDr. JAROMÍR JIŘÍK (49) se dokáže v případě napadení bránit tak účinně, že útočník může být rád, když přežije.

 

 

Společně se svým čínským mistrem totiž sestavil originální bojové umění, které, na rozdíl od ostatních tradičních stylů, reaguje na současný vývoj společnosti.

Ve světě sportu se pohyboval odmalička a jako mladý gymnasta měl naději dostat se do nominace na olympijské hry 1972 v Mnichově. Pak však zasáhl osud. "Na soustředění jsem se zranil a bylo po nadějích," vzpomíná Jaromír Jiřík. Ihned přesedlal na druhou sportovní lásku - motocyklové soutěže (enduro). Brzy si vybojoval nominaci na prestižní Šestidenní, ale smůla si jej opět zvolila za svého koně. "Týden před odjezdem jsem měl těžkou nehodu. Jel jsem s kolegou naložit motorky do Jawy, abychom je už připravili pro transport na vytoužené závody. Na křižovatce nám padla zelená, ale zleva se na červenou přiřítilo nákladní auto a sejmulo mě." Výsledkem střetu bylo rozdrcené levé zápěstí a konec dalšího snu.

Lehké zavlnění poškodí páteř

Při všech sportovních aktivitách stačil vystudovat lékařskou fakultu a za čas se začal věnovat sportovnímu lékařství. "Pracoval jsem mimo jiné jako předseda zdravotní komise zápasu pro olympioniky, které jsem také na největší sportovní svátky doprovázel. Na jednom jsem se seznámil s Helenou Sukovou. Trápily ji právě zdravotní problémy, které jsme vyřešili." Později jí Jaromír Jiřík navíc připomínkoval i tréninkový proces, až si ho jedna z našich historicky nejúspěšnějších tenistek vybrala za trenéra. "Kvůli ní jsem musel nastudovat spoustu teorie a naučit se pořádně tenis. Bylo to pro mě těžké, protože dříve jsem si šel zapinkat na kurt s kamarády-motorkáři, kde jsme hráli stylem rána, půl hodiny hledání balonku, další rána a znovu do křovin."

Profesionální tenista je novodobý kočovník, který kontinenty střídá v rychlém tempu jako ponožky. Není proto divu, že Jaromír Jiřík během zahraničních cest a v osobním volnu přičichl k různým bojovým uměním. "Vystudoval jsem dokonce tři tyto školy a s čínským mistrem jsme navíc po desetileté intenzivní práci vymysleli nový druh bojového sportu. Ty stávající jsou staré minimálně pět tisíc let, a tudíž se nevyvíjejí, takže potkají-li se dva stejně trénovaní jedinci, nemají se čím překvapit. Nový styl funguje na principu vody - působí na protivníka ze všech stran, a to někdy s velkým momentem překvapení." Autor však zatím nemá v České republice komu předat své zkušenosti. "Na každou střelnou zbraň musíte mít zkoušky a povolení, ale že ovládáte bojové umění, to na vás nikdo nepozná. Přitom je často nebezpečnější než pistole. Když se dostanete do střetu, můžete za vteřinu dát až čtyři údery o síle 80 až 100 kilogramů. A protivník pistoli ještě ani nevytáhl a už leží, protože v boxu je 80kilový úder na hlavu knockaut. A pokud tento styl naučíte někoho, kdo se neumí ovládat, je pak smrtelně nebezpečný. Já zatím v Čechách nenašel nikoho, kdo by byl na takové duchovní úrovni, aby své schopnosti nezneužíval ve rvačkách. Styl je určen na aktivní zastavení agresivního člověka, nikoliv pro vyvolávání bitek. Navíc je natolik propracovaný, že v poslední fázi výcviku jde už jen o využívání energie. Nemusíte ani udeřit, stačí, že jste o člověka opřený, lehce se zavlníte a poškodíte mu páteř."

Pistolník neměl šanci

Proto také odmítl nabídku jednoho podnikatele, který chtěl vycvičit svých dvacet ostrých chlapců. "Jak jsem se dozvěděl, měl pak v úmyslu s jejich pomocí terorizovat okolí. Navíc naučit se to perfektně trvá až dvacet let! Velkou roli hraje například koordinace, některé typy úderů vycházejí od palce u nohy. Každý si myslí, že když si stoupne k pytli a začne do něj bouchat, má pak sílu. Je na omylu, navíc ženy dokáží příslušnou energii vyprodukovat mnohem lépe," komentuje Jaromír Jiřík fakt, že "vodní" styl je vhodný i pro slabší pohlaví. Sám jej naostro použil jen jednou v životě. "Dům nám hlídá pes, který je lepší než já. Ale stalo se, že do mého auta narazilo jiné. Řidič vyskočil a vytáhl na mě pistoli. Musel jsem se bránit, skončilo to jen jeho zlomeninami."

Jaromír Jiřík už osm let nejezdí po tenisových turnajích. Věnuje se zdravotním problémům sportovců z různých oblastí, kteří se chtějí profesionálně připravovat na vrcholné soutěže. Stejnou dobu hledá i ideálního kandidáta na výcvik. "Původně jsem chtěl své služby nabídnout státním potřebám, ale nevyšlo to. Tím také skončil můj pokus založit školu bojového umění, které úspěšně fungují v Austrálii a v Anglii. Tam k sobě mají lidé větší úctu než tady a moc dobře vědí, že když zajdou dál, budou hned spravedlivě potrestáni. Světlo na konci tunelu představuje jeden atlet, který projevil o výcvik zájem. Zatím ho testuji, ale možná jednou z něho něco bude," nevzdává se naděje na následovníka Jaromír Jiřík.


Foto: IVAN KAHÚN