Napsali na: www.svet.czsk.net:

Československý doping
29.8.2006

Byl to podvod, přestože nevraždil

Nalezené archivní dokumenty vůbec poprvé potvrzují československý státní doping v 70. a 80. letech 20. století. Konečně se otevírá pravdivý příběh o tajemné éře státního dopingu 70. a 80. let! Podařilo se objevit stovky archivních dokumentů. Fakta nahrazují dosavadní dohady a polopravdy.

 Byla to doba, kdy vládnoucí komunistická strana brala sport jako nástroj boje proti kapitalistickému světu. Následovala velkého bratra SSSR a v dopingu nejamorálnější mocnost - NDR.

Už před olympiádou v Montrealu 1976 se v interní zprávě pro předsedu sportovní organizace ČSTV Antonína Himla doporučuje, aby olympionikům byla pro Montreal k dispozici anabolika, zejména Dianabol a Stromba. To je první objevené svědectví o státním dopingu. Na moskevské olympiádě v roce 1980 řekl šéf sportu Himl veslařům Vochoskovi a Peckovi, tedy bronzovému dvojskifu: "Zklamali jste mě!

Vsadil jsem na vaše vítězství bednu vodky! Kdybyste se podrobili komplexní lékařské péči, nepřišli byste o zlaté medaile!" A podle Vochosky ještě dodal: "Ochudili jste společnost o velké zážitky!"

Nepodrobili se "komplexní lékařské péči", později "specializované péči"? Jinými slovy: odmítli brát anabolické steroidy na posílení svalstva.

Kdo bral? Kdo nebral? To kromě jiných dokumentů odhalují i supertajné dopingové testy před odjezdem reprezentantů do ciziny. Dají se počítat na tisíce, písemně se jich zachovaly desítky. Pozitivní testy svědčí o tom, že sportovci nepřestali dopovat včas a stopy zakázaných látek dosud z těla nevyprchaly.

Nejvíc riskovali vzpěrači, v jejich testech bývají až dvě třetiny pozitivních nálezů. Za trenéra reprezentace Emila Brzosky to byl sport prolezlý dopingem. Poměrně často byli pozitivní i atleti, výjimečným objevem je pozitivní test diskaře Imricha Bugára. Vzácné jsou nálezy u cyklistů, plavců, kanoistů. U lyžařů zůstávali čistí skokani a sjezdaři, doping se vyskytoval u běžců. Velmi vzácný je doping u kolektivních sportů, i kontroly bývaly řídké. Nejznámější jsou pozitivní případy z roku 1988, fotbalista Kovačík z Vítkovic a hokejisté Volek a Petrovka ze Sparty.

Hlášení o testech v pražské Antidopingové laboratoři posílal MUDr. Pavel Stejskal místopředsedovi ČSTV Rudolfu Duškovi. V říjnu 1985 hlásí výsledek testů na Světovémpoháru ve vzpírání: "Kontrolováno 11 vzorků... vzorek 23 (Maftei - Rumunsko) pozitivní na nandrolon (nortestosteron). Vzorek 33 (Bartoň) pozitivní na stanazolol..." Dušek si na hlášení píše: "Po konzultacích rozhodnuto: - federaci oznámit vzorek 23 pozitivní, - vzorek 33 řešit v VVS podpis a datum 31. 10. 85".

Podle dokumentu dopující československý vzpěrač nebyl oznámen federaci ani veřejnosti! Státní doping nevraždil sportovce, neházel jim anabolika plnými hrstmi, ale zakódoval zakázané prostředky jako legalizovaný podvod ke slávě socialistického sportu. Kontrolovanými dávkami anabolik zřejmě zachránil zdraví některých sportovců. Byl to gordický uzel svědomí a pudu sebezáchovy ve světě sportu prolezlém drogami. To byl problém, na který naráží Helena Fibingerová, když říká: "Byla jiná doba! Nikdo vám o dopingu neřekne pravdu!" Fandové nevěděli o státním dopingu, lidé v Československu se radovali z každé medaile. Byla to slavná doba!

Co jsou anabolika
Nejpoužívanější doping. Anabolické steroidy jsou odvozené od mužského hormonu testosteronu.

Účinky
Podporují tvorbu bílkovin, urychlují zotavení po tréninku, růst svalové hmoty, síly a agresivity.

Rizika
Hrozí poškození srdce, jater, ledvin, pohybového aparátu, snižují plodnost, zvyšují riziko nádoru.

Výroba
Farmacie zkouší marně oddělit dvě vlastnosti syntetických anabolik, anabolickou (tvorbu bílkovin), a androgenní (tvorba mužských pohlavních znaků, u žen vyšší ochlupení či drsný hlas).

 

Jak to tehdy bylo

Před rokem 1980

Živelný doping, po předávkování dochází ke smrtelným tragédiím. 1976: pracovní skupina doporučuje šéfovi sportu Himlovi k použití pro OH v Montrealu anabolika Dianabol, Stromba. Po atletickém ME v Praze 1978 sílí po dopingu poptávka.
337 testů / 49 pozitivních

1980-1985

Po OH v Moskvě stupňuje ČSTV organizovaný nákup anabolik. Komplexní servisní centrum si v roce 1982 pochvaluje spolupráci s mnoha trenéry v podávání podpůrných prostředků. Iniciativa předsedy ČSTV Antonína Himla vede po souhlasu ÚV KSČ a vlády ČSSR 1. srpna 1983 k založení Laboratoře klinické biochemie a farmakologie (jeden z úkolů: "aplikace podpůrných prostředků ve smyslu nárůstu svalové hmoty") a 1. ledna 1985 k založení Ústavu národního zdraví pro vrcholový sport, centra organizace dopingové péče.
2479 testů / 197 pozitivních

1985-1989

Do specializované péče spadají olympijské sporty, jsou to stovky reprezentantů, počet dopujících nelze zdokumentovat. Uskutečňují se tisíce kontrolních testů před výjezdy sportovců do ciziny, bez nichž by státní doping nebyl možný. Četné pozitivní nálezy jsou zatajovány. Až v dopise místopředsedy ČSTV Pavla Klapuše ze dne 11. června 1988 se nařizuje: Už žádné kontrolní testy před výjezdem do ciziny! V červnu 1989 je vydána směrnice ČSTV ukončující řízené podávání anabolik.

 

Nechápu, nevím! Tak se diví Bugár

Diskař Imrich Bugár! Postava přímo majestátní, vždy trochu tajemná pro jistou zdrženlivost v chování i řeči. Jeho výpověď o dopingu ze srpna 2004 pro deník Sport je odmítavá: "My jsme byli čistí jako slovo boží. Já jsem jel na dvojku bílého."

Bugár byl mistrem světa 1983 v Helsinkách, Gejza Valent v témže závodě skončil třetí. Oba po léta patřili ke světové špičce. A oba se objevují v hlášeních o tajných testech z Antidopingové laboratoře jako pozitivní na anabolika.

Povídáme si o tom s Imrichem Bugárem po telefonu v červenci 2006.

Pane Bugáre, na testu před mistrovstvím světa 1987 jste byl vy z celého atletického týmu jediný pozitivní.

Tam jsem nemohl být, vždyť jsem ležel ve vojenské nemocnici se čtyřicítkama horečkama. (Bugár se zmýlil v datech, kontrola se mohla uskutečnit až v druhé polovině srpna, to už byl dva týdny z nemocnice propuštěn - pozn. aut.) Chtěli mi udělat operaci, začátkem srpna jsem měl jít na zákrok, já už byl vyholenej, vyčištěnej, ale pak se jim ten přístroj porouchal. Říkali, že na játrech mám flek jako Gorbačov na čele, ale byla to prý jen kosmetická vada.

Ve zprávě jste uveden jako pozitivní na metandienon.

To jsem v životě neslyšel! To bych chtěl vidět ten papír! Druhý den si tiskneme ruce v Bugárově kanceláři v Armádním sportovním středisku, neboli na Dukle...

Pane Bugáre, tady jsou ta hlášení, i o diskaři Valentovi. "Kontrola před odjezdem do USA: nález Valent - pozitivní testosteron, Bugár negativní."

Jak jste se dostal k tomu papíru?

Ty dokumenty jsou ze soukromých archivů.

To jsou tajný věci, ne?

Samozřejmě, tady to máte napsané TAJNÉ! Jenže dnes už to neplatí. Vy jste s Valentem prožili léta v reprezentaci. Co vám řekl, když nesměl jet?

Pane Pacina, já se k těmto věcem nevyjadřuju, mě to nezajímá!

Ale přece vám musel říct...

Nemusel mi říct nic. Taky nic neříkal.

No když zůstal doma jako pozitivní?

Pane Pacina, ukončeme to! (Imrich Bugár natáhl ruku a vypnul magnetofon.) To je ptákovina. Vypněte mašinu! Můžete jít. (Chvilku nastalo dusné ticho.)

Pane Bugáre, dokončeme to, ještě je tu váš případ.

(Magnetofon zůstal na stole vypnutý. Ukazuji mu celkové hlášení z několika sportů, podávané najednou, a proto zpožděně 7. 9. 1987. Na závěr Atletika - předMS v atletice kontrolováni... Nález: Bugár - metabolity metandienonu, ostatní negativní. Bugár čte.) Ale to je doktorské tajemství! Jak se vám to dostalo ruky?

To není lékařské tajemství, jen zpráva o pozitivním dopingovém nálezu.

Ale tady je razítko TAJNÉ!

To tehdy krylo státní doping.

Podle mne ale...

Kdy vás tenkrát propustili z nemocnice?

3. srpna.

A podle novinových zpráv jste do Říma odletěl 31. srpna. Byl jste sláb. Co kdybyste vzal nějaké anabolikum?

Měsíc před závodem? Odkud jste spadl? Já v životě neriskoval!

Takže... To by byl risk. No ale...

Já to nechápu, tenhle papír. Nerozumím tomu. Moje jméno! Já jeden rok měl 30 závodů, z toho bylo 22 venku a sedmnáctkrát jsem byl kontrolován. Nikdy pozitivní!

Tolik kontrol, jestli jste čistý? Nedůvěřovalo se nikomu!

A proč by mě nechali odjet s pozitivním nálezem?

Byly takové případy...

(Je možné, že další Bugárův test se ukázal negativní, nebo až v Římě očekával z Prahy jeho výsledek. Na šampionátu skončil sedmý hodem 65,32 m. Slavný diskař tvrdošíjně trvá na své čistotě. To, co řekl, je přesně zachyceno.)

 

Jak jsem vyvolával duchy z hrobu

Až za hrob měla trvat nepostižitelnost hlavních aktérů státního dopingu, oné tajuplné éry podfuků a úskoků. Písemné dokumenty, ta nejdůležitější svědectví, se zdály navěky ztracené. Byly skartovány či uklizeny do soukromých archivů. Tím si byli lidé namočení do státního podvodu naprosto jisti. "Jak si dovolujete tvrdit takové nehoráznosti, když pro to nemáte jediný doklad?" bránil se ještě před deseti lety Rudolf Dušek, místopředseda ČSTV pro vrcholový sport.

A já těch archivních dokumentů měl najednou plné hrsti! Až jsem se obával, aby některý starší hrdina té prožluklé éry nebyl při konfrontaci s fatální písemností postižen srdeční příhodou. A tak jsem vystupoval spíše opatrně, poznenáhlu, někdy až omluvně.

Musel jsem vyslechnout převeliké nehoráznosti. Miloň Miller, tehdejší vedoucí oddělení vrcholového sportu, tedy reprezentace často prolezlé dopingem, mě přímo omráčil, když o státním dopingu prohlásil: "Byla to všechno citlivá záležitost. Do toho jsem nechtěl pronikat!" Co si asi o mně myslel, když mi takovou pitomost hodlal nabulíkovat? Připadal jsem si, že vyvolávám duchy z hrobu. Někteří vůdčí představitelé oné epochy, byť naplněné slavnými vítězstvími, při četbě dokumentů zkoprněli.

Bylo to silné kafe.

Po dvacet let vědomě zatajovali. A najednou mají před očima písemnost s nenapadnutelnou vypovídající hodnotou. Někteří lékaři byli rádi, že mohli v odhalené pravdě pookřát, mnozí funkcionáři zapškle prohlašovali: Proč to oprašujete po dvaceti letech?

MUDr. Pavel Stejskal, CSc., docent olomoucké univerzity, kdysi všemocný ředitel Ústavu národního zdraví pro vrcholový sport, reagoval střízlivě, věcně a k sobě velmi kriticky. S odevzdanou nostalgií prohlásil: "Tenkrát to byla tajná společenská politika a my měli strach." Nezapřel ale, že se na ní podílel. "Byla to prasečina, dnes si to uvědomujeme," řekl MUDr. Petr Krejčí, angažovaný v dopingu lyžařů. Atletický manažer František Fojt, v inkriminované době předseda komise vrcholové atletiky, několikrát při čtení archiválií oněměl. Nakonec mi vmetl do tváře: "To je věc závodníků, to není moje nebo vaše věc. Zvláště teď po dvaceti letech!"

Vyvěralo z něj silné soucítění se sportovci. V jeho očích jako bych četl: Copak nevíte, že dopovat museli? Že to stát chtěl?

Ale neřekl to. A tak já mu nemohl odpovědět: samozřejmě, že to vím. Jenom si myslím, že mnozí dopovat i chtěli. Slavný diskař Imrich Bugár přijal dokument o svém pozitivním nálezu na anabolický steroid jako zjevení. A okamžitě se proti dokumentu vzbouřil: "Slyším to poprvé! Nevím o tom!" Koulařka Helena Fibingerová, žena úspěšné společenské i podnikatelské kariéry, v atletickém světě s těžko otřesitelnou autoritou, byla silně nepřístupná. "Už nic neřeknu, ani vám nic neřeknu!"

To bylo málo, a tak jsem naléhal. Byl jsem klidně a slušně odmrštěn dvěma argumenty: "Objektivní hledisko pravdy neexistuje" a "Žádná pilulka z vás neudělá mistra světa!"

Už jsem znal tahle morální axiomata naší šarmantní dámy, ony její samozřejmé pravdy. Poté, co jsem dal k lepšímu své dokumenty, trumfovala další zkušeností: "Každý dokument lze napadnout, zpochybnit!" "Byli vzorem, chtějí zůstat čistí. To je přirozený lidský důvod," říká MUDr. Pavel Stejskal. "Někteří zaujímají význačné postavení. Je to zbabělost nepřiznat se?"

Jedna věc mi byla od počátku zřejmá - jakási dopingová omerta. Nikdo se nezmínil o žádném jménu sportovce. Přímo se bránil ho jen slyšet, natož vyslovit. Jen žádnému jménu nepřitakat. Bylo to posvátné, až do hrobu závazné mafiánské mlčení. Jen někdy jej rozbila přesvědčivá síla dokumentů.

 

Kdo jezdil s kufříkem do Vídně?

V druhé polovině 70. let minulého století se o anabolické steroidy starali pokoutně především trenéři. Nakupovali je v cizině nebo je různě handlovali s kolegy z východních zemí. První nákupy už organizoval i sekretariát předsedy ČSTV Himla. Trh byl chaotický: kdo co kde sehnal.

Jedním z popudů pro změnu bylo i povolání Zdeňka Poslušného, asistenta olomoucké univerzity, do vědeckometodického oddělení ČSTV. Poslušný vyzval ke spolupráci dva vynikající endokrinology, MUDr. Vladimíra Brodana a prof. MUDr. Luboslava Stárku, autora metodického dopisu. Hlavním úkolem Poslušného bylo zorganizovat příliv dopingových prostředků do reprezentace. Podle některých svědectví lidí z vedlejších kanceláří blízko Poslušného pracoviště v tribuně strahovského Stadionu přátelství jezdil i on nakupovat farmaka do Vídně. "Dostal valuty, vzal kufřík a jel," tak si to pamatuje Jaroslav Nekola. Poslušného se nepodařilo kontaktovat. ČSTV pak dostal výjimku z vyhlášky ministerstva zdravotnictví a mohl léky dovážet jako nezdravotnická organizace. Jedním z dokladů je Poslušného dopis z 12. 11. 1982 pro Zdravotnické zásobování, PhMr. Hegenbartovou, Na Poříčí 17, Praha. Poslušný objednává podpůrné prostředky ve značném množství, mimo jiné testoviron, stanabol, strombu, a uvádí: Fakturu zašlete na adresu: Vědecko-metodické odd., dr. Poslušný, Stadion přátelství, Praha 6. Na objednávkách bývá uvedeno i jméno MUDr. Petra Krejčího.

Léky kupované na povolenou výjimku ministra zdravotnictví byly dodávány do lékárny v Praze-Krči, jejímž vedoucím byl Jaroslav Šerhant, dnes už zesnulý. "Nakázali mu to, dostal to seshora befelem," říká jeho syn. Poslušný později povýšil na Úřad vlády, byl i ředitelem Výzkumného ústavu tělovýchovného. Po listopadové revoluci jej v roce 1996 jmenoval předseda vlády Václav Klaus generálním sekretářem Mezirezortní protidrogové komise při Úřadu vlády. Pro značný odpor Antidopingového výboru i některých médií se musel funkce vzdát.

 

Zrazený Himl velel do útoku

Jak to celé začalo. Na přelomu 70. a 80. let 20. století živelný doping povýšil na státní instituci Stížnosti trenérů se koncem 70. let 20. století jen kupily. "Soudruhu předsedo, celý východní blok dopuje. A co my?"

Předseda ČSTV Antonín Himl, zesnulý v Pekingu v roce 1988, podle svědectví svého sekretáře Františka Pešla dobře věděl, že ostatní socialistické státy doping dávno provozují. "A ve velkém," říká Pešl.

Bavili se o tom spolu?

"On byl z toho dost nešťastný. To se nedalo stačit, Němcům a Rusům. Oni s námi také o těchto věcech vůbec nekomunikovali. Byli tam snad i Bulhaři v tomhle triumvirátu, ale určitě jsme tam nebyli my."

Sportovní šéf Himl se musel cítit zrazen soudruhy z bratrského Sovětského svazu. "Tondu musely zajímat především výsledky," říká o svémšéfovi i příteli Pešl. "Od toho tam byl, tak byl úkolovaný."

Himl však už dávno nelenil, jak svědčí objevené dokumenty. Jeho poradci mu už před olympijskými hrami v Montrealu 1976 doporučili pro olympioniky nejlepší anabolické steroidy. A koncem 70. let se anabolika nakupovala prostřednictvím ČSTV.

Další objevený dokument: komplexní servisní centrum oznamuje v roce 1982 výbornou spolupráci s lékaři a trenéry v oblasti anabolik. Na závěr zprávy se píše: "Je nutno zajistit lékařům, kteří plní úkoly servisního centra, nenapadnutelnost ze strany ministerstva zdravotnictví." To byla velká překážka - svědomí několika lékařů.

Jak chránit lékaře

To byl popud pro dopis, jímž se Antonín Himl obrací na ústřední výbor KSČ, na vedoucího oddělení společenských organizací Lubomíra Procházku. Dopis ze dne 13. srpna 1982 je důležitým dokladem o snahách zavést státní instituci pro doping.

Himl píše (citace v uvozovkách i se závorkami jsou autentické): "Vrcholový sport u nás potřebuje nové přístupy, stejně jako je tomu ve světě, zejména v oblasti endokrinologie (dávkování anabolik), biochemie (dávkování jiných podpůrných prostředků)..." "Zaostáváme," povzdychl si Himl. Leč naděje se naskýtá: "... je asi šest lékařů, kteří jdou progresivní cestou." Progresivní cestou jdou podle Himla lékaři podporující doping.

O co Himl žádá? "... o legalizaci práce těchto lékařů, neboť jsou neustále napadáni ze strany státní zdravotní správy." Himl uvádí příklady: "Dr. Máček napadl dr. Brodana, že vydal metodické pokyny pro některá speciální farmaka za účelem rychlé regenerace, a tím se provinil proti etice a platným zásadám ministerstva zdravotnictví... Bude se zodpovídat před prokurátorem a může ztratit doktorský diplom."

Himla popudil prof. MUDr. Miloš Máček, přednosta Kliniky tělovýchovného lékařství, projevem na celostátním semináři lékařů a trenérů 12. května 1982. Odsoudil vzmáhající se doping a žádal od lékařů, aby se k němu nepropůjčovali. To bylo v té době neslýchané! Vzpoura etiky proti výsostným zájmům státu!

Vraťme se však k Himlovu dopisu. Himl v něm oznamuje, že ČSTV vytváří Speciální komplexní servisní centrum, ale hned si stěžuje: "Skupina lékařů, která se angažuje, dnes s námi odmítá spolupracovat, protože se bojí." Himl si je jist: bez anabolik to nepůjde, ať už je nazývá jakkoli: " Doporučuji posoudit celou záležitost v uzavřené skupině," končí šéf ČSTV. Byl dán signál k velkoryse organizovanému státnímu dopingu!

 

Život ve smyčce příkazů a zákazů

Sevřeni mezi mlýnskými kameny se octli českoslovenští vrcholoví sportovci v éře státního dopingu. Neuposlechnou? Vyřadit je!

V Československu existovali i neposlušní sportovci. Co o nich říkali někteří vysocí funkcionáři ČSTV? Chtějí se snad zakázanými látkami zásobovat sami? Nebo o ně nestojí? To je anarchie!

A tak v zápise Komise pro výzkum ze 3. 12. 1986 se v bodě číslo 8 uvádí: "Vedení ÚV ČSTV rozhodlo, že sportovci, kteří se nepodrobí rozhodnutí zodpovědných pracovníků o specializované péči, budou vyřazeni z reprezentace."

To je jedno z nejkonfliktnějších rozhodnutí ČSTV. Je znám případ, že neposlušný sportovec byl cestou na závody na hranicích vyhnán z autobusu. Stalo se to lyžařce Bětce Havrančíkové. Jediný případ! Žádné hromadné vyhazovy. Znamená to, že drtivá většina či všichni se podrobili?

Jsou ovšem trenéři tvrdící, že nikdo na nich nic nechtěl, například Miroslav Kváč. Nepodepíší? Nic nedostanou!

Chceš dostat od státu anabolické steroidy, bez jejichž zázračné síly se na mezinárodním kolbišti neobejdeš? Tak podepiš. Podepiš, že souhlasíš se specializovanou péčí a se vším, co s ní souvisí. A pokud nepodepíšeš? Komise pro výzkum (fakticky komise pro kontrolu podávání dopingu) na svém zasedání 9. 12. 1985 konstatuje, že bez písemného souhlasu sportovců nelze začít s poskytováním specializované péče čili s podáváním anabolik. Stanovily to tajné pokyny ministra zdravotnictví. Podpisy chyběly dost často. Vzápise Komise ze dne 17. 12. 1985 se konstatuje, že "podpisy vybraných sportovců nebyly dodány, protože sportovci odmítají podepsat bez vyřešení sociálně právních otázek."

Co s tím? Udělí náměstek ministra Harant výjimku? Harant ji přislíbil, neboť - jak se uvádí v zápise - stalo se tak "vzhledem k halovému mistrovství Evropy v atletice a k nutnosti poskytnutí spec. péče vybraným atletům. Pokud péče nebude poskytnuta, atletický svaz odvolá účast..."

"To mluví za všechno," podotkl v dubnu 2006 MUDr. Václav Čermák. "Atletický svaz se postavil na zadní - bez anabolik nezávodíme!"

Hned byly stanoveny termíny vstupních kontrol: Kratochvílová 19. 12., 9. 1., Kocembová 23. 12., 1. 1., 3. 2., Fibingerová, Vitoulová 5. 12., Bugár, Vrbka 6. 12

 

26. 11. 1979 TAJNÉ !!!!!! "Předání léků pro reprezentanty"

Jeden z nejstarších objevených dokumentů o existenci státem podporovaného dopingu pochází ze sekretariátu Antonína Himla, předsedy Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV). Dosvědčuje nákup anabolických steroidů z listopadu roku 1979.

Co si dává potvrdit vedoucí Himlova sekretariátu František Pešl, žoviální společník a známý Himlův brach při pitkách a večírcích?

Na formuláři datovaném 26. 11. 1979, nahoře s versálkami TAJNÉ !!!!!! se šesti vykřičníky jde o: "... předání léků pro reprezentanty v následujícím počtu: 6x karton (50x20 tabl. 5mg Dianabol 5), 26x Stromba (skleněné balení á 200 ks)."

Převzetí podpisem potvrdil Vladimír Kožíšek z vědecko-metodického oddělení. Jeho rukopisem je na potvrzence připsáno: s. Šmídovi vydáno 30x20 Dianabol, 4x200 Stromba. Jde pravděpodobně o ostravského atletického trenéra Jaroslava Šmída, v jehož péči byla po léta i přední světová koulařka Helena Fibingerová, jeho pozdější manželka. Obě zmíněná farmaka jsou léky na zlepšení rozsáhlejších poranění, zlomenin, případně popálenin nebo proleženin u starších pacientů, což vše nějak souvisí s atrofií svalů. Ale zneužívají se i ve sportu. Obsahují anabolické steroidy, účinně přispívající k nárůstu svalové hmoty.

Šéf Himlova sekretariátu Pešl, dnes majitel penzionu na Zadově, prohlásil v září 2005, když slyšel slovo doping: "To byly velmi diskrétní věci, já jen okrajově některé viděl a slyšel. To byla věc Duška. Zapojen jsem do toho nebyl."

Odpověděl jsem: "Ale já tady mám dokument, který prozrazuje něco jiného." Pešl ustrnul, zpozorněl a dlouho četl, jak si dal potvrdit předání zásilky. "No, s tím balíkem asi někdo přišel a zrovna tam nebyl ani předseda Himl, ani Dušek, tak to přinesli do sekretariátu: To musíš převzít! Tak jsem to převzal a poslal Duškovi."

Šéf sekretariátu dvakrát jmenuje Duška. Je to Rudolf Dušek, Himlův místopředseda pro vrcholový sport. Nedal jste to Duškovi, ale podle podpisu Kožíškovi. A kdo to přinesl? "Nevzpomínám si!" Tady je připsáno... "To není můj rukopis!" Tak to bude Kožíškův rukopis.

Že část zásilky dostal Šmíd... "Šmíd, Šmíd, no to byla u něho hlavně ta... Fibingerová." Bylo téměř šest let před založením Ústavu národního zdraví pro vrcholový sport, rozdělovny dopingu. Kořeny státní dopingové péče sahají hlouběji.

 

Krásná pohádka o světici?

Příběh Jarmily Kratochvílové. Světová rekordmanka na 800 m nepřestává hájit svou čistotu. Fatální dílo, jeden světový rekord stále neudolatelný, poutá k sobě běžkyni Jarmilu Kratochvílovou a trenéra Miroslava Kváče. Prastarý výkon - 23 let! - by měl být chráněn Památkovým úřadem. Běh Kratochvílové na 800 metrů za 1:53,28 minuty z roku 1983 je z nejstarších světových rekordů vůbec. "Že bych si přál, aby už ten rekord někdo překonal? Ten pocit nemám," říká pětasedmdesátiletý Kváč.

Prášky zapíjela pivem

Kváč trénoval Kratochvílovou dlouhých 20 let. Když na počátku pozoroval její běh, uvědomil si: To se valí tank! Tankem bylo děvče z hospodářství, které doma skládalo metráky brambor, pokosilo louku, složilo žebřiňák sena. Bytost odolná, v bolestech nepoddajná.

Kváč přišel na geniálně jednoduchou věc: "U závodníka se musí rozvíjet ta pohybová schopnost, pro kterou má největší dispozice. U Jarmily to byla síla."

Všechno postavil na rozvoji síly. Před olympiádou v Moskvě 1980 Kratochvílová navzpírala za rok 750 tun. Za jeden trénink také zvedla 16 tun. Desetkrát za sebou vyskočila s činkou 110 kilogramů na zádech. Za dopoledne dokázala na dráze uběhnout 18 třístovek.

Když se podíváte, jak běhala Kratochvílová v době slávy, řeknete si: běží chlap. Byla obrostlá svaly jako skála mechem. Dnešní středotraťařky jsou proti ní podvyživená vyžlátka.

Kváč jí ordinoval kruté dávky, pro jiné nesnesitelné. Běhala i v bazénu s vodou nad kotníky, Kváč jí nasadil vojenskou protiplynovou masku, a navíc ji oblékl do vesty těžké devět kilogramů. "Dřeli jsme jako šílenci, dnes a denně," říká Kratochvílová.

Oba to pozorovali: silovým tréninkem se jí zmenšovala prsa. A jak se organismus bránil zátěži, bolesti a zranění se množily: nárty, kotníky, šlachy. Co jen navštívili lékařů! A pak přišly nemoci, zvýšené teploty a také narušená funkce štítné žlázy. Po nocích trpěla bolestmi celého těla. Když nemohla spát, zapíjela prášky pivem a někdy si dala i malou becherovku. A před závodem vypila i tři kávy, aby se rozproudila.

Kratochvílová byla ochotna se strašně trápit, ale všechno nemohla oddřít. "70 až 80 procent úspěchu, síly a vůle si přinesla ve svých genech," říká Kváč.

Kratochvílová zářila v době, prolezlé dopingem na obou stranách železné opony, v 80. letech 20. století. Drogy byly žádané a ctěné od Moskvy po Los Angeles.

Proč právě jedna česká běžkyně by měla zůstat čistá? Proč by jí trenér anaboliky neumožnil zvládat zátěže dodnes fantazmagorické? Proč odmítnout přikrmování svalů?

Kváč z literatury nastudoval negativní jevy, které "tyhle prostředky", jak říká, vzbuzovaly. "Když jsem si přečetl ty hrůzy, rozhodl jsem se, že půjdeme čistou cestou." Ale všude kolem se tenkrát vesele dopovalo a už dlouho z toho nikdo nezemřel.

Kváč však naivní nebyl. S vepřovou na talíři nemohla Kratochvílová uspět. "Ona brala jen dovolené prostředky, ale s anabolickým efektem," tvrdí Kváč.

Maximální dávky vitaminu B12 takový efekt podle Kváče mají. Jenže doma se daly koupit jen injekce s 1000 mg. Opatřil si proto z USA tabletky s obsahem 5000 mg.

"Vypadá to jako odborné zdůvodnění, ale je to spíš hypotéza," říká šéf Antidopingového ústavu Jaroslav Nekola. "Jako povzbudivý efekt, to ano," říká Jan Chlumský z téhož ústavu. "Pomáhá to metabolismu, ale nemůže působit jako anabolické steroidy."

Kolik dostala injekcí?

Dodnes kolují historky, jak měla Kratochvílová od jehel rozpíchaný zadek. Ona přísahá, že dostávala jen vitaminové injekce: "Jsem si jistá!"

Traduje se to i jinak, že se tehdy lidé z jejího okolí divili: "Ona snad opravdu věří, že do ní pereme místo anabolik ten B12!?"

V té době byl vybraným reprezentantům doping nařízen. "Několikrát jsem slyšel od lidí, kterým jsem důvěřoval, že pokud se někdo odmítl podrobit zvláštní péči, tedy dopingu, byl vyloučen z reprezentace," říká Kváč. "Ale za námi nikdo nikdy nepřišel!" Kratochvílová chodila na přísně tajné dopingové kontroly, svědčí o tom dokumenty. V zápise o odběrech moči je pro Kratochvílovou odběr závazný 19. 12. 1985 či 9. 1. 1986. V hlášení o dopingových kontrolách ze dne 7. 9. 1987 je Kratochvílová na anabolické steroidy negativní. To zřejmě svědčí o tom, že byla zařazena do "specializované péče", ale jako důkaz o užívání anabolik to neobstojí.

Snad lze věřit tomu, že Kratochvílová nevěděla, jaké látky jí píchají do těla. Je možné, že Kváč jí nesvěřoval všechno. Máme podlehnout dojmu, že uprostřed dopingové záplavy, kdy na sportovcích stát vyžadoval podrobit se anabolické kúře, existovalo neposkvrněné stvoření, světice, vymykající se falešnému světu? Je to pohádka? Je to skutečnost?

I věta, kterou ona často opakuje, je obojaká: "Já a trenér nejlíp víme, jak to bylo!"

Celý život v teplácích

Vždycky, když končí sezona, mám ve skrytu duše dobrý pocit, že můj světový rekord stále drží, říká pětapadesátiletá Jarmila Kratochvílová.

Na malý stadion uprostřed lesního parku v Čáslavi přijíždí každý den ráno z Golčova Jeníkova. Cepuje tady atletické mládí.

Nedávno se jí tam zeptal olympijský vítěz Lukáš Pollert, pražský lékař, žijící v barevném víru svého bytí, otázkou nesmírně udivenou: "Prosím tě, ty sem přijedeš ráno z Golčova Jeníkova a jsi tady celý den?" A ona mu odpověděla: "Celý den. Celý rok. Celá léta."

Žije ve velké rodině a ta rodina přebývá ve třech domech vedle sebe. Sestra a sestřenice se svými blízkými, ona sama.

Je televizní maniak, obrazovka září ustavičně jako hodnověrná hvězda. V pyžamu zabrousí na televizi i k sestře. Dají si něco na zub, zírají na přeludy blaženosti a vidiny štěstí v jiných životech a rozprávějí o těch svých. Navázala Kratochvílová vůbec nějaké známosti? Pamětníci říkají, že kluky měla, snad ty z Kváčovy tréninkové skupiny. Nenašla čas se seznámit?

Nikdy se nevdala. Nikdy nerodila a nesvěřuje se, zda někdy usilovala mít dítě. Kdy měla naposled přítele?Na fatální otázky odpovídá i sama sobě: "Nepřipadám si, že by mi něco chybělo."

To je velká zbožná lež jejího života. Chytá se jí jako té poslední pravdy. Nikdy se nekrášlila. Prohlašuje, že dává přednost přirozenému způsobu stárnutí.

Jarmila Kratochvílová, ctěná legenda, zakotvila na věčnost ve svém světě. "Já se narodila proto, abych žila celý život v teplákách na stadionu!" řekla nedávno.

Málokdy se zasměje. V jejím pohledu, když se někdy zahledí mimo svět, jako by zkameněl smutek života.

 

Trenéra Kváče občas přepadají černé myšlenky

Co ode mě vlastně chcete? zeptal se nad vídeňskou kávou v lázeňském domě ve Františkových Lázních, kde si léčil kolena. "To je poprvé po deseti letech, co se o mě někdo zajímá!"

Svět už zapomněl na trenéra Miroslava Kváče. Když se stokrát vysloví: Kratochvílová, tak sotva někdo připomene: a taky Kváč.

Strůjce jednoho z největších atletických zázraků (či podle některých mínění dopingového případu) vede osamělý život. "Samota je příšerná věc," říká. "Ne že bych nebyl schopen si vyprat, uvařit. Ale s kým mám prohodit pár slov, vypít kafe?"

Neumí navazovat kontakty, žije v Čáslavi bez přátel. V televizním pořadu Barvy života před několika lety řekl, že by nechtěl po smrti manželky zůstat sám. Reagovalo pět dam -proč se neseznámit, pane Kváči? "Na to už neumím reagovat. Pokud bych se s někým chtěl seznámit, měl bych z toho mít pocit štěstí."

I při léčení ve Františkových Lázních k nikomu nepřisedl, na žádnou ženu se obdivně nepodíval. A s neblahým cejchem opuštěnosti ve tváři ani nikoho neupoutal. Oblékal si sportovní bundu, na zádech s nápisem CZECH REPUBLIC, vypadalo to na kolonádě nenáležitě, ale to přece býval jeho svět. A tak se k němu dál hlásí. Nejen manželka, ale i první dáma jeho života - atletika, jej opustily. Loni přestal v Čáslavi trénovat i mládež. Odjel na chalupu do hor. Sám.

Hlodají v něm podivné předtuchy.

"Trápím se a nutí mě to sklouznout do černých myšlenek." Dohlédl až na dno mizérie. "Já jsem v životě nikdy nežil tak jako teď, od důchodu k důchodu!" Říká to s náznakem marného vzdoru.

"Tři čtyři dny před výplatou jím rohlíky a piju mléko, abych mohl všechny poplatky včas splatit." Slavná běžkyně, živý pomník, a fenomenální trenér, polozapomenuté jméno. Nacházejí v sobě i dnes oporu? Sotva. Dokud Kváč trénoval, tak on se svým hloučkem v jednom rohu stadionu, ona své družstvo v druhém. "Pozdravili jsme se, pár slov prohodili," vzpomíná trenér.

Odkud se vynořila ta cizota?

Kváč trénoval Kratochvílovou 20 let, od 17 do 37. Na závěr to poněkud přepískl. Viděl v ní neunavitelný stroj. "Já chtěl, aby ještě startovala na olympiádě v Soulu 1988," říká Kváč. Odmítla, vzbouřila se. Odcizení už nevyvanulo. Tenkrát, když vše začínalo, a "čas voněl nadějemi", si bývali blízcí. Magický vliv trenéra mohl mít i erotická křídla. Ostatně Kváč napsal pět sbírek básní, byť nevydaných. Říkalo se, že v tom atletickém zázraku je víc než přátelství. "Milenecký vztah to nebyl, Jarmila si na mne nikdy nemyslela," vypráví Kváč. "A mne nepřitahovala, i když tenkrát to byla plnohodnotná žena - jako ty krasavice, co přišly po ní, Kocembová, Moravčíková. A já měl doma nádhernou ženu."

 

"Prasečina", nebo záchrana životů?

Byl to pouze rozpor mezi svědomím a kariérou? Mnozí lékaři zapojení do systému státního dopingu na svou obranu uvádějí, že se především snažili doping zmírňovat. Podávaná anabolika měla pouze urychlovat regeneraci. Neznají se k vysokým dávkám působícím na žádaný růst svalů.

"To je pokrytecká fráze, když tvrdili, že léčí sportovce z přetrénovanosti," prohlašuje Jan Chlumský, šéf Antidopingové kontroly. "Hlavní bylo, aby sportovci měli nohy jako konve!"

Je pozoruhodné, že někteří lékaři, kteří se odmítli podílet na státní dopingové péči, jsou dnes tolerantní. MUDr. Milan Jirásek po letech říká: "Amatérskému nesmyslnému dávkování od trenérů to sebralo vítr z plachet. Mělo to hlavu a patu."

Tak proč na tomhle "pokroku" nespolupracoval i on? "Když je něco neetické a zakázané, tak je svinstvo to dělat." I prof. MUDr. Miloš Máček, velký odpůrce státního dopingu v tehdejší době, nakonec prohlašoval: "Z divokého podávání dopingu to přešlo k racionálně kontrolovanému dopingu."

"Dnes to všichni cítíme, byla to prasečina," říká MUDr. Petr Krejčí, angažovaný v dopingu lyžařů. "Jenže tenkrát byly v rukou trenérů nebezpečné dávky, někdy mohly být smrtelné!"

MUDr. Pavel Stejskal, ředitel Ústavu národního zdraví, hlavní šéf distribuce anabolik, zabránil podle Krejčího zdravotnímu poškození desítek sportovců!

A opačný, ostře kritický názor? Zalíbili se politickému systému, byli to ambiciózní odborníci, kteří vyhověli. "Museli si uvědomit, že takhle získanou výkonností sportovců podporují věhlas režimu," říká ředitel Antidopingového výboru Jaroslav Nekola.

Jenže národ velebil slavné, byť dost často prolezlé drogami. Jejich medaile lidé chápali jako své úspěchy, jako svou slávu, ne Husákovu. 80. léta patří v olympijském sportu číslo 1 - atletice - k nejslavnějším.

 

Trenéři chtěli víc, říká lékař

Lékaři v éře dopingu. Jak se vyrovnali ti, kteří se do programu zapojili, s vlastním svědomím? Jeho podpis najdeme na desítkách dochovaných dokumentů. Doc. MUDr. Pavel Stejskal, CSc., jich ale signoval mnohem víc za těch pět let, co vykonával funkci ředitele Ústavu národního zdraví pro vrcholový sport. Jak nádherně to znělo: národní zdraví! A co to vlastně především bylo? Rozdělovna dopingových prostředků. Dokumenty podepsané Stejskalem jsou povětšinou hlášení adresovaná místopředsedovi ČSTV Rudolfu Duškovi, plná jmen s negativními i pozitivními dopingovými testy. Produkovala je jako hlídací pes čistoty reprezentantů před jejich odjezdem do zahraničí Antidopingová laboratoř v Praze.

Na každém hlášení se nahoře skvělo červené razítko TAJNÉ! Jak si Stejskal připadal? "Dnes je mi to k smíchu! Tenkrát to byla tajná politika, stát se za podporu dopingu styděl, my měli strach."

Odhalit pravdu se neodvážil

Když jsme spolu hovořili v květnu 2006 v jeho pracovně na olomoucké univerzitě, přiznal se ke svému dávnému snu. "Občas jsem si tehdy představoval, jak bych pozval redaktory k tiskové konferenci a řekl jim: Takhle je to opravdu, soudruzi. Už žádné lži!" Nedokázal to. Neměl odvahu. "Obdivuji ty, co ji mají, ale já ji neměl a nemám. Měl jsem děti, rodinu. Bál bych se, že vyhodí kluka ze školy."

Byl Stejskal opravdu sžírán výčitkami svědomí lékaře? Než se vydal do Prahy, měl na olomoucké univerzitě vědecké ambice, myslel na profesuru, ale Praha jej lákala. Cítil šanci na kariéru.

Stejskal nebyl sám, kdo znal pravdu. "Všichni byli potichu, všichni jsme se báli. Teď máme svobodu, všechno se jeví jinak."

Ústav byl založen 1. ledna 1985. Nebylo to tak, že Stejskalovu ústavu nezáleželo na tom, jak sportovci přežijí. Doktoři jim neházeli "bobule" plnými hrstmi, snažili se o limitované dávky při kontrole ledvin a jater. Snaha po mírnější kúře ostře narážela na požadavky trenérů. To nám nestačí, protestovali. "Bylo to neustálé dohadování," říká Stejskal.

Neuměli jsme to

Míra dávek anabolik na hraně, kdy začíná být škodlivá, se těžko zjišťuje. Překračovala se mnohokrát. Trenéři i závodníci chtěli víc. "Když to nemůžeme zjistit, tak to radši nebudeme dávat vůbec," navrhoval cestou na olympiádu do Soulu 1988 předsedovi ČSTV Jindřichu Poledníkovi. "Důvod, abychom s tím přestali, byl i zcela racionální: neuměli jsme to!" dodává dnes. "Byl to prachsprostý ústav praktiků!"

Stejskalův návrh přišel ovšem až tři měsíce poté, co místopředseda ČSTV Pavel Klapuš zakázal tajné dopingové kontroly reprezentantů.

Někdy se při mezinárodních závodech hledalo v odpadkových koších po Němcích z NDR, co tam odhodili, aby se případně zjistila jména použitých prostředků. "To byl výzkum!" sarkasticky říká Stejskal.

Po letech už dobře ví, že státem řízené utajování bylo špatné. "A že se to skrývá dodnes, je také špatné." Po listopadové revoluci ztratil v Praze moc kamarádů, byl i vyslýchán. Nakonec se vrátil na Univerzitu Palackého v Olomouci. Je uznávanou kapacitou, na Fakultě tělesné kultury přednáší o fyziologii zátěže a publikuje práce o podpoře zdraví. Podle toho i vypadá: je svěží, štíhlý, vitální.

"Nemohu se dost dobře obhájit. Je to neobhajitelné," říká oblíbený univerzitní učitel. "Už se s tím nikdy nevypořádám."

 

Každý bude viset na provaze, zapsal si doktor

Vdubnu 2006 jsem předložil MUDr. Václavu Čermákovi kopii dvou stránek neznámého deníku z 16. března 1983. "Nevíte, čí je to rukopis?" "No, to je můj rukopis! Kde jste k tomu přišel? To jsou ofotografované dvě stránky z mého deníku.

Když jsem ho psal, byl uzamčený ve stole na mém pracovišti. To se mi tam musel někdo vloupat. Kdo vám to dal?" Pokrčím rameny.

Ptám se doktora Čermáka na větu z deníku: "Buď všichni potáhnem za jeden provaz, nebo bude každý viset na jednom provaze."

"Nemá žádný jiný smysl než ten, co v ní je, i když je to nadnesené," říká Čermák. Věta padla na schůzce, již svolal vedoucí Správy pro tělovýchovu a sport při Úřadu vlády ČSSR Václav Marhoul. Bylo to zjara 1983 s vidinou, že zakázané prostředky se budou distribuovat úředně, i když supertajně. K čemuž by se hodil ústav nebo aspoň laboratoř. Brzy po schůzce byl Čermák, který tehdy šéfoval Odboru zdravotnického zabezpečení vrcholového sportu, předvolán k Marhoulovi. K datu 8. 4. 1983 má poznamenáno: Byl u Marhoula.

Rozvinul se dialog: "Jak ses rozhodl?" "Zatím nevím. Musím si to rozmyslet. Je to něco nového!" "Asi jsi to špatně pochopil. A byl jsi rozrušen! My proti tobě nic nemáme," řekl Marhoul. Slůvkem "my" hovořilo za totality mnoho vyšších funkcionářů a mysleli tím "my, komunistická strana". Že nic proti Čermákovi neměli? Ale ano!

"…jen jsi moc měkkej a demokratickej šéf a máš plno známých. Zdeněk (Lisý, přednosta jiného pracoviště) je přísný, nemá známé."

Ze zápisu s datem 6. července 1983 vyplývá, že ředitelem budoucí laboratoře má být MUDr. Lisý. Ten Čermákovi nabídl 12. července 1983 místo náměstka.

Lisý: "Co je s tebou? Žádná spolupráce! Stoupla ti sláva do hlavy? Kdybych tě nepotřeboval, tak tě pošlu do p...! "Děkuji za upřímnost," odpověděl Čermák.

Laboratoř klinické biochemie a fyziologie byla zřízena 1. srpna 1983. Čermák se stal o dva roky později předsedou Komise pro výzkum, která měla kontrolovat doping. "Já si říkal, proč ne?" vzpomíná MUDr. Čermák. "Pak jsem to prokoukl. Nebyla to komise pro kontrolu dopingu, ale pro kontrolu dávkování dopingu." A tak brzy abdikoval.

 

"Byl jsem don Quijote sportu," vzpomíná dnes profesor Máček

Když se prof. MUDr. Miloš Máček odmítal podílet na dopingových praktikách, šlo mu o mladé sportovce. "Vrcholový sport ať vezme čert, už se mi protiví."Jak to vypadalo v 70. a začátkem 80. let? "Doping pronikal do vrcholového sportu přes lékaře, kteří dobrovolně pracovali v ČSTV jako fandové některého sportu," říká Máček. "Pamatuju, že nejvíc anabolik ordinoval nějaký patolog. Sportovci to brali po hrstech a trenéři primitivně uvažovali: čím víc, tím líp." Předseda ČSTV Antonín Himl si na profesora Máčka sice na Ústředním výboru KSČ stěžoval, ale co zmohl? Máček byl členem výboru Mezinárodní federace sportovní medicíny a předsedou Společnosti tělovýchovného lékařství. Ta protestovala proti podávání dopingu, ale nikoli na veřejnosti.

Máček se proti Himlovi bránil. Šel za ministrem zdravotnictví MUDr. Jaroslavem Prokopcem a řekl mu: "Podívej, jsou proti mně." A ministr mu odpověděl: "Stojím za tebou." Prokopec jako ministr povolil státně řízený doping, jako lékař to zřejmě tiše odsuzoval. "Jednou se opil na večírku, kde byl také Himl," vzpomíná profesor Máček. "A tam se v rozhovoru s ním vyjádřil o sportovcích: Ti tví hormonální brojleři!"Miloš Dajbych, předseda komise vrcholové atletiky, si Máčka dobíral, že už zůstal sám proti dopingu. Atleti to chtějí, prohlašoval. "Byl jsem don Quijote sportu," říká dnes profesor Máček.

 

Dnešní olympijský šéf včas utekl

MUDr. Milan Jirásek, současný předseda Českého olympijského výboru, ukončil profesionální dráhu sportovního lékaře v roce 1976. Pro své okolí zničehonic. Jako jeden z důvodů uvedl do žádosti na ředitelství vojenské nemocnice v Praze: "Vrcholový sport se dostává do rozporu s lékařskou etikou."

"Když jsem po zimní olympiádě v Innsbrucku 1976 potkával některé funkcionáře, tak se o ničem jiném nemluvilo, než že venku se využívají podpory, jak zvýšit výkon, a že u nás to není. Přikláněli se k tomu i trenéři. Byla to společenská objednávka." Jirásek tušil, že se po něm dřív nebo později bude chtít odborná spolupráce při dopingu reprezentantů. "A to byl můj vnitřní motiv ke změně, chtěl jsem včas odejít."

Vrátil se k ortopedii a nechal si dobrovolnou funkci předsedy zdravotní komise lyžařského svazu. Zrovna se tam projednával případ Bětky Havrančíkové, která byla vrácena z hranic při cestě s družstvem na zahraniční soustředění. "Všichni věděli, proč se to stalo, jen já ne. Pak se ke mně přitočil jeden z členů komise a řekl mi: Po ničem se neptej, jestli se z toho chceš dostat se zdravou kůží." Až později se doslechl, že Havrančíková odmítla podepsat souhlas se specializovanou péčí, a proto ji vyřadili. "Bylo to na příkaz předsedy ČSTV Himla."

Jako šéf zdravotní komise lyžařského svazu Jirásek netušil, co se děje, jaké dávky anabolik se na lyžaře hrnou. Dohledem nad specializovanou péčí byl v lyžařském svazu pověřen MUDr. Petr Krejčí. "Nikdy se o tom se mnou Krejčí nebavil," říká Jirásek.

 

Selhal doping? Selhali atleti!

Příběh Heleny Fibingerové. Co o koulařce vypovídá dokument z trezoru místopředsedy ČSTV. Dopito až do dna! Tímto titulkem ohlásila Mladá fronta v pondělí 1. září 1986 totální krach československých atletů na mistrovství Evropy ve Stuttgartu. Naprosto zklamala i koulařka Helena Fibingerová, "zalitá slzami zklamání a snad i vzteku".

V desátém místě se dočkala největšího zklamání oslnivé kariéry. "Už čtrnáct dní se cítím nejistá!" Miloň Miller, vedoucí výpravy, žádá radikální řešení, neboť "výchovná práce nebyla na výši!". Ještě je tu ale jeden důvod porážky, aspoň v očích Jaroslava Šmída, trenéra a manžela Heleny Fibingerové. Má zůstat supertajný.

Brzy po návratu výpravy 3. září 1986 se šíří fáma. Vedoucí výpravy Miloň Miller si dává zjistit u ředitele Ústavu národního zdraví pro vrcholový sport MUDr. Pavla Stejskala: Co jste tomu Šmídovi dali?

Stejskal, šéf ústavu, této státní rozdělovny anabolik, si sám prověřuje šokující stížnost. Odpovídá Millerovi písemně ještě týž den pod číslem 041/86. Dopis je výrazně označen TAJNÉ. A začíná takto:

"...dle informace s. Dr. Müllera (Millerův zástupce - pozn. red.) a s. Dajbycha (tehdejší šéf komise vrcholové atletiky - pozn. red.) trenér Šmíd prohlásil, že neúspěchy na ME ve Stuttgartu u svých svěřenců přičítá tomu, že podpůrné prostředky (Stromba) byly podány po expirační době."

Kde se doping vzal?

To by znamenalo fatální selhání Stejskalova ústavu. Odtud byl doping řízen a rozdělován. "Cítil jsem to jako osobní ohrožení," řekl v květnu 2006 MUDr. Stejskal.

Stromba neúčinná? "To jsem pokládal za nemožné," říká po letech Stejskal. A tak tenkrát zjišťoval, o jakou Strombu šlo, a napsal:

"1. V roce 1985 byla našemu ústavu dodána Stromba (200 tabl. a 5 mg) v počtu 90 balení - šarže 1 A 554 - expirace leden 1990.

2. V roce 1986 byl stejný výrobek dodán v počtu 120 balení - šarže 1 AL 618 - expirace říjen 1990." Stejskal odvrátil podezření. Teď šlo o to, zda se Stromba těch dvou šarží dostala z Prahy trenéru Šmídovi. A tak Stejskal žádá svou zástupkyni v Ostravě MUDr. Lesovou, aby to zjistila. Ta odpovídá: "Bylo zjištěno, že číslo šarže je 1 YE 924. Lék byl vyroben v květnu 1983 - expirace 1988."

Stromba tedy účinek neztratila a nepocházela ze Stejskalova ústavu. Jak se tedy dostala do Ostravy? Musel tu být jiný kanál. Šmídova šarže Stromby byla objednána 12. 11. 1982 v počtu 100 balení. Na objednávce jsou podepsáni MUDr. Krejčí a Zdeněk Poslušný z vědeckometodického oddělení ČSTV. Zásilka z ciziny byla předána Zdravotnickému zásobování 1. 1. 1984 a expedována jako obvykle přes lékárnu v Praze-Krči 3. 1. 1984. Co vyplývá z inkriminované korespondence? Trenér Šmíd podle dopisu MUDr. Stejskala a jím udaných svědectví použil pro svěřence Strombu a ta účinek neztratila!

 

Proč to chcete oprašovat?

Že tam byla nějaká prošlá Stromba? O tom jsem slyšel, ale na ten dopis si nepamatuju. Stromba - to mi nic neříkalo. Tak reagoval na informaci o Šmídově kauze "prošlá Stromba" Miloň Miller, šéf oddělení vrcholového sportu. Přitom si sám tehdy vyžádal vysvětlení od MUDr. Stejskala, zda Šmídovi poskytl prošlé anabolikum.

Stromba byla oblíbená a vy jako vedoucí vrcholového sportu...

Byla to citlivá záležitost. Do toho jsem nechtěl pronikat. My jsme sledovali práci trenérů, aby fungovali.

Vaším nadřízeným byl Rudolf Dušek, zasvěcený do dopingu.

Dušek? To byl můj první nadřízený. Ten s tím neměl co dělat.

Pane Millere, vy přece musíte vědět, že dostával stovky hlášení o tajných dopingových kontrolách.

O tom já nevěděl! Víte, tam bylo hodně lidí, třeba takový Nekola ve vědecko-metodickém oddělení. Vždyť v tom jel taky. A je od něho nefér, že se do toho teď obouvá!

No, to vy naopak...

Se mnou nikdo neřešil, jestli se předávaly podpůrné prostředky. To je výmysl! Miloň Miller se pak zeptal jako funkcionáři, na něž se šklebí jejich minulost: "A proč to chcete oprašovat?" A Jaroslav Nekola, nynější ředitel Antidopingového výboru, který "se do toho obouvá?" "Já jsem především byl šéfem odboru pro zdravotnictví a vědu, ale jako nestraník jsem neměl šanci být seznamován s praktikami dopingu. Ať si pan Miller vzpomene, jak mě ve středisku v Nymburce napadl, že jsem hrobař vrcholového sportu! Byl jsem totiž proti dopingu."

 

Fibingerová: Já že se něčeho bojím? Omyl!

Já už nemám co říct. Tak zpočátku odmítla bývalá koulařka Helena Fibingerová pokus o rozhovor na téma doping.

Nemusíte se obávat nějakých neprůkazných nařčení, já jen...

Já že se něčeho bojím? To je omyl! Já už vám nemám co říct!

Jde o jednu vážnou příhodu ve vašem životě.

Ani vám, pane Pacino, nic neřeknu. Je tolik špíny kolem. A lidi lžou. Už to ani těm lidem nevyvracím.

Ale jsou tu jisté okolnosti...

Já žila v nějaké době. A už se nechci bavit o podpoře.

Podpůrných prostředcích?

Ano. Každý vámněco řekne. A objektivní hledisko pravdy není.

Ale přece jen...

Že já jsem se uchýlila k nějaké látce, je neprůkazné.

Tohle já vám přece nevyvracím!

Já jsem se nadřela, teď podnikám. V každé době jsem dělala pro tuhle zem, co jsem mohla.

Jen bych chtěl konečně říct, že podle jistých dokumentů jste měla při jednom závodě pozitivní dopingový nález.

(po chvíli ticha) A kde?

Na halovém ME v Aténách 1985.

Atény? Ale to byste měl vědět, jak to dopadlo.

Vím, že...

Pozorovala jsem na sobě jisté změny, nevěděla jsem, proč to je. Já jsem nic nevzala, měla jsem ženské problémy. Mrzelo mě, že z Prahy mě nevarovali, mohla bych žádat odškodné.

Za co?

Jak to, že mě v tom nechali? O nás se přece někdo staral!

Ano, Stejskalův ústav a Antidopingová laboratoř. Ta vám dělala testy před každým výjezdem.

Naštěstí byl můj ostravský lékař patolog.

V Ostravě konzilium lékařů zjistilo, že jste trpěla nezhoubným nádorem, který produkoval testosteron.

Vzali mi nádor, mám břicho rozřezané od boku k boku. Vylízala jsem se z toho, ale trpkost zůstala.

Paní Heleno, existují ještě i jiné dokumenty, kde se objevuje jméno vašeho manžela, trenéra Šmída.

Ani on vám nic neřekne, nechte ho být!

Ale je tu dopis, psaný dokument…

Každý dokument lze zpochybnit. A pilulka z vás neudělá mistra světa.

Ale vydatně pomoci může?

Pane Pacino, i kdybyste napsal cokoli, já jsem své dokázala.

 

Slavná koulařka: testosteron, nebo nemoc?

Vplném lesku zářila koulařka Helena Fibingerová na halovém mistrovství Evropy v Aténách začátkem března 1985. Když šla do kruhu k poslednímu pokusu - a to už jí vítězství nemohl nikdo vzít - volal na ni trenér a manžel Jaroslav Šmíd: "Hoď ještě dál!"

Fibingerová odpověděla vztyčením osmi prstů - stávala se právě poosmé halovou mistryní Evropy. "Navykla jsem si, že medaile k mému jménu patří," řekla hrdě.

Pokud lze přímo u jména Fibingerové písemně doložit pozitivní dopingový nález, pak právě na tomto mistrovství v Aténách.

Nekontrolovala snad Fibingerovou pražská antidopingová laboratoř před odjezdem? Dát do trezoru - H. F.

Jistě! To víme bezpečně, i když pramen, který to konstatuje, je neobvyklý. Dočteme se o tom v Závěrečné lékařské zprávě o Heleně Fibingerové z Městské nemocnice v Ostravě, datované 12. května 1985.

Kde se vzal zájem ostravské nemocnice? Fibingerová v Ostravě bydlela a měla tu mnoho vlivných kontaktů. Tato zpráva, spolu s několika přílohami, byla uložena v deskách, na nichž je rukopisem místopředsedy ÚV ČSTV Rudolfa Duška napsáno: Dát do trezoru - H. F.

Podle zprávy ostravské městské nemocnice, přeložené pro potřeby Evropské atletické asociace do němčiny a francouzštiny, pozorovala na sobě Fibingerová už asi rok jisté nepříjemné změny. "Při provedeném laboratorním vyšetření v únoru 1985 (MUDr. Šlechtová, Praha) byla zjištěna hraniční hodnota testosteronu." To se uvádí v oné zprávě, bez podotknutí, že šlo o tajný test v antidopingové laboratoři. Hormon testosteron má schopnost vytvářet mužské pohlavní znaky a podporovat tvorbu svalstva. Pustit Fibingerovou s hraniční hodnotou testosteronu do Atén bylo riziko. I oficiální test v Aténách ukázal zvýšený poměr testosteronu a epitestosteronu - pozitivní nález! Slavné atletce hrozil skandál.

Lékaři našli nádor

Téměř za dva měsíce po halovém mistrovství se Fibingerová 22. dubna 1985 podrobuje na nukleárním oddělení medicíny KÚNZ OstravaPoruba vyšetření s výsledkem patologické hodnoty testosteronu. Hned nato byl zjištěn už zesnulým MUDr. Oldřichem Kempným nezhoubný nádor v organismu. Nádor byl podle závěrečné lékařské zprávy z 12. května 1985 "značně hormonálně aktivní". Zpráva, poslaná na úřední místa Evropské atletické asociace, čímž se dostala do sportovní jurisdikce k došetření údajného dopingu, je podepsána pěti lékaři a opatřena třemi razítky zdravotnických zařízení. Všichni dosvědčují, že testosteron do organismu Fibingerové "propašoval" nezhoubný nádor. Žádný doping! Už nikdo o tom neměl pochybovat.

12. června 1985 se případ uzavírá dvěma dopisy švédského funkcionáře Arne Ljungqvista kolegům v Evropské atletické asociaci. První, adresovaný do Paříže Pierru Dasriauxovi, končí: "Souhrnně řečeno, případ Heleny Fibingerové není případ dopování, a neměl by tedy vést k dalším akcím ze strany EAA a IAAF."

Druhý dopis je adresován do Prahy Rudolfu Duškovi, místopředsedovi ČSTV a vysokému funkcionáři Evropské atletické asociace.

"Milý Rudi, v příloze zasílám kopii mé oficiální odpovědi Pierru Dasriauxovi. Jak můžete vidět, je moje zpráva dosti podrobná... Tím by případ měl být uzavřen."

 

Přízraky minulosti se vracejí

Jak to bzlo s Bugárem? Dokumenty dokazují, jak se populární diskař zapletl s dopingem. Třaskavou sílu má hlášení z pražské Antidopingové laboratoře datované 7. září 1987. U diskaře Imricha Bugára našla MUDr. Růžena Šlechtová metabolity metandienonu.

Ukazuji kopii hlášení tehdejšímu předsedovi komise pro vrcholovou atletiku a současnému manažerovi atletického svazu Františku Fojtovi a ptám se: "Pamatujete si na tento pozitivní nález u Bugára?" "Já neznám ty podrobnosti, a to, co mi ukazujete, je nějaký papír!"

"Žádný obyčejný papír, to je oficiální zpráva ředitele Ústavu národního zdraví pro vrcholový sport MUDr. Stejskala místopředsedovi ČSTV Duškovi. Chcete ji zpochybnit?" "Nechci se k tomu vyjadřovat." "Ale z moci vaší tehdejší funkce jste o tom musel vědět."

"To je věc závodníků. Pokud u někoho něco našli, tak je to jeho věc. A ne moje nebo vaše, zvláště teď, po dvaceti letech." Manažeru Fojtovi se nelíbí, že se vytahují nějaké dokumenty o dopingové éře. Za celý rozhovor ani jednou nevyřkne slovo "doping", říká "to".

"Žádné seznamy vás neopravňují k tomu, abyste řekl, že ten nebo ten to stoprocentně bral!" oponuje. Zeptejte se závodnice

Seznamy sportovců zařazených do "specializované péče" možná ne. Jenže úřední záznamy o pozitivních nálezech jsou nezpochybnitelné. Lékaři byli odpovědní lidé, nemohlo je vůbec napadnout si cokoli vymýšlet. Odbornost MUDr. Šlechtové nikdo nezpochybnil. MUDr. Stejskal, MUDr. Krejčí jsou stále vynikajícími lékaři.

Na to Fojt neodpovídá. Je ticho. A tak pokračuji: "Já vám ukážu záznam dopingových preparátů Vitoulové. Je to dopis, jímž MUDr. Šlechtová informuje v červnu 1986 svého šéfa MUDr. Stejskala. Rozepisuje dávky Turimabolu pro Vitoulovou a uzavírá, že Vitoulová bude pozitivní ještě šest sedm měsíců." Fojt čte. Tvář mu tuhne.

"To byste se musel zeptat závodnice, zda to opravdu brala..." Ale vždyť je to úředně potvrzené! "Ano, je to napsané, ale jakékoli dokumenty nemusí být úplně stoprocentní. Pokud Machura řekl, že to bral, tak to bral. Je to v pořádku. Přiznal to." Takže podle vás, když někdo řekne, já jsem byl čistý, tak byl čistý, byť mu to stokrát dokázali? "Pokud mu to někdo dokáže..."

 

Dokument není důkaz

Ale tady je důkaz v úředním dokumentu! "Ale to, že vy to tady máte napsané, to podle mě není důkaz." Lékařské zprávy, úřední dokumenty podle vás nejsou důkaz?

"To by musel rozhodnout nějaký soud."

Jako tehdejší předseda vrcholové komise atletiky nemůžete tvrdit, že jste o těchto věcech neměl tušení. "Já nebudu komentovat nějaké lékařské zprávy. Já mohu říct akorát to, že v době, kdy jsem nastoupil na místo předsedy komise vrcholové atletiky, tak jsme se těmito věcmi nezabývali. A myslím si, že v tu dobu ani Ústav národního zdraví se těmito věcmi nezabýval." Stejskalův ústav posílal v té době desítky hlášení o předběžných dopingových kontrolách místopředsedovi ČSTV Rudolfu Duškovi.

Pomlka. Zdá se, že Fojt přece jen vyloví státní doping z paměti: "Atletika byla tehdy v Evropě zcela někde jinde než později. To byl trend i v celém světě, zřejmě to přišlo z Ameriky." Všimněte si, opět tajemné "to"! "Těžko se dnes dá soudit, které velké výkony byly docíleny vůlí, tréninkem, technikou a které výkony byly udělány nějakými podpůrnými prostředky," říká Fojt.

 

Bylo to docíleno obojím.

"Ano, ale který výkon byl dosažen podpůrnými prostředky, a který ne? Já bych hrozně nerad ublížil někomu, kdo výkon dosáhl fyziologickou cestou. Takže těžko lze šmahem všechny, kteří tenkrát závodili, házet do jednoho pytle." Všechny ne.

 

Proč musely lyžařky ze šampionátu domů?

Rozkaz z Prahy byl nečekaný. Vnesl do reprezentačního týmu na lyžařském mistrovství světa v Oberstdorfu zmatek. Běžkyně Janoušková a Klingerová nechť okamžitě opustí Oberstdorf.

Závodit nesmí.

Stalo se v únoru 1987. Z telefonického rozhovoru mezi vysokými místy ČSTV a lékařem výpravy MUDr. Petrem Krejčím bylo zřejmé, oč jde. U obou reprezentantek byly nalezeny v moči metabolity nandrolonu. Případná oficiální kontrola na šampionátu by objevila dopingovou látku u českých běžkyň.

K tomu nesmí dojít! Obě domů!

"Já byl z toho jelen," přiznal v dubnu 2006 trenér Zdeněk Ciller, strůjce slavné medailové éry 80. let. "Byl jsem si jist, že holky jsou v pořádku."

Českoslovenští sportovci se ze zahraničních startů odvolávali po tajných spolehlivých testech v pražské laboratoři jen zřídka. Tohle byl jeden ze vzácných případů.

Jak mohlo dojít k omylu? Vždyť v zápisu bylo stanoveno: "Dopingová kontrola před výjezdem bude dohodnuta s Dr. Šlechtovou (MS 12. 2.-20. 2. 1987, odjezd 8. 2.)."

"Kontrolní odběr nebyl hotov, dělal se den před odjezdem," vzpomíná lékař výpravy Krejčí. "Odjeli jsme, poněvadž se předpokládalo, že reprezentantky budou čisté."

Podle hlášení MUDr Stejskala místopředsedovi ČSTV Duškovi ze dne 10. února 1987 byl 8. února proveden kontrolní test výpravy: 10 běžců a sdruženářů, 4 skokani a 5 běžkyň, z nichž dvě byly pozitivní.

S anaboliky bylo dost zkušeností, aby lyžařky vysadily jejich požívání natolik včas, aby po nich v organismu nezůstala stopa. Z přípravy jsou známy i některé dávky. Jedno z četných soustředění na ledovci Dachstein se uskutečnilo od 11. srpna do 6. září 1986. Třem přítomným běžkyním bylo ordinováno podle záznamu: Stromba do 10 mg/den. K tomu od 3. 9. do 10. 9. Agovirin tabl.

Vraťme se však do Oberstdorfu. Odvolané reprezentantky Janouškovou a Klingerovou doprovodil tenkrát Cillerův asistent Ján Ilavský.

Odvolání dvou nadopovaných běžkyň nesl trenér Ciller těžce. "Zlomilo mě to," říká. A i když připomíná, že dopingová kúra byla výhradně v rukou lékařů, v tomto případě Krejčího, vypadne z něho nekontrolovaně: "Byl jsem si jist, že holky jsou v pořádku, vždyť všechny braly všechno stejně!"

No, právě že ne… "Zdeněk Ciller jim to trochu přiživil, on byl nekontrolovatelný," říká Krejčí. Ciller býval proslulý mág, člověk s přitažlivým kouzlem pro lyžařky. Některé v něm viděly svého boha. Jeho manželka, též bývalá reprezentantka, prý na něj nikdy nežárlila, i když se jí ledacos doneslo. "Že trénuje baby? To bych se musela zbláznit!" říkala Milena Cillerová. "O to se snažilo naše okolí, abychom se vzájemně podezírali." Manželé spolu žijí dodnes, ona o něj věrně pečuje, on se úspěšně sbírá z vážné mozkové příhody.

Ciller trénoval národní tým žen od roku 1967. Poprvé dostal výpověď po skandálu v Murmansku, kde se podle jeho slov někteří běžci "sápali na ženské, já jsem je rozprášil a pak jsem dostal lahví přes hlavu."

Byl povolán zpět v roce 1977 a pak vedl úspěšné tažení běžkyň, které vyvrcholilo stříbrnou medailí štafety na olympijských hrách v Sarajevu 1984 a individuálním bronzem Květy Jeriové. I ta byla několikrát testována, vždy negativně. Podruhé byl Ciller vyhozen v roce 1987 po utajené dopingové kauze v Oberstdorfu.

 

Zaremba - šampion, jenž se přiznal

Sláva a pád olympijského vítěze z moskevských her Oty Zaremby. Ota Zaremba vůbec nekulhá. Slavný vzpěrač chodí jako zamlada. Diví se tomu hodně lidí, jimž jsou známy všechny strázně olympijského vítěze zMoskvy 1980. Diví se i lékaři, pokud nevědí, jaké medikamenty Zaremba užívá. Pět tablet preparátu Tramal denně, každá po 100 mg. "To jsou hraniční dávky, jinak bych nechodil. Pak už zbývají jen opiáty," říká devětačtyřicetiletý invalidní důchodce Zaremba.

Je to hořký úděl, ze vzpírání má zničená kolena. Znalci Zarembova života jsou si jisti: To má z těch svých anabolik! I Zaremba sám několikrát o svém dlouholetém dopingu prohlásil: "Ty svinstva, co jsem spolykal." Je jediným z českých olympijských vítězů a mistrů světa, který se přiznal, že bral doping. Co mohlo být prvním impulzem? "Já jsem v Zemědělských novinách před mistrovstvím světa vOstravě 1987 prohlásil, že 200 kilogramů se nedá zvednout bez anabolik."

Zaremba to tehdy myslel na svou váhu do 100 kg, kde uměl dát v nadhozu 215 kg. Jiný vzpěrač, Antonín Baraniak, vztáhl Zarembovo tvrzení i na sebe a řekl, že Zaremba lže. Ve váze do 110 kg zvedl tenkrát 233 kg. "A Tonda to prej zvedl bez anabolik!" řekl Zaremba. Lhal tenkrát Zaremba? Ne. Lhal Baraniak! V interním sdělení ze dne 22. listopadu 1985 uvádí lékař vzpěračů MUDr. Michl: "U Baraniaka bylo oficielně sděleno, že došlo ke zranění levého zápěstí... Skutečný důvod jeho neúčasti na MS je, že je dlouhodobě pozitivní na depotní preparáty steroidního charakteru..."

Falešné kontroly v Moskvě

Jak vlastně Zaremba poznal účinek anabolických steroidů? Jeho vysvětlení se zdá pravděpodobné. Měl natržený sval a obvodní lékař v Nymburce mu předepsal Stenolon. "Urychlí to léčbu," řekl.

Za dva týdny přišel Zaremba ke kontrole. "Doktore, je to parádní. Cítím se dobře a mám větší sílu!" "Ale to můžeš brát jen do 30 mg jako léčbu, jinak to škodí játrům a ledvinám," řekl obvodní lékař. V rozhovoru se Zarembou, který jsem s ním vedl v letošním červnu, se mísila bezvýhradná upřímnost s občasnou zjevnou snahou něco vyprávět jinak, a někoho tak ochránit.

Tohle je ukázka Zarembovy otevřenosti, když hovoří o tajných domácích kontrolách: "V reprezentaci jsme dostávali léky, podpůrné prostředky, tak jsme to brali. Pak jsme léčbu na 21 dní vynechali, odevzdali moč a čekali. A když pak trenér řekl, že do zahraničí nepojede ten a ten, to si už každý domyslel, proč."

Hodnotu Zarembovy olympijské zlaté medaile z Moskvy 1980 zpochybnil jiný vzpěrač, Jan Helebrant. "V Moskvě nevypouštěl doping nikdo," řekl deníku Sport. "Kontroly byly falešné, byla to politická záležitost. Zaremba by jinde než v Moskvě neměl šanci."

Připomínám Zarembovi tenhle Helebrantův výrok starý dva roky. "Když jsme měli nějakou schůzi brzy nato, povídá mi trenér Brzoska: Ne abys mu tam rozbil hubu!" Zaremba získal zlato pod anaboliky. Dnes tvrdí, že to bylo jen v lékařských dávkách Stenolonu. Lze tomu věřit stěží, vždyť ostatním, jak říká, "to padalo z uší!" Dá se předpokládat, že jeho trenér Brzoska by se spokojil s mírným přikrmováním?

Za zlato dostal Zaremba 30 tisíc korun, z toho 20 tisíc od ministerského předsedy Štrougala. Olympijský vítěz na šachtě

Zarembovy závodní konce byly trudné. Trápila ho kolena, těžko semu trénovalo, bolest se stupňovala. "Ani jsem se nemohl podívat na činku."

Když se v roce 1987 konalo mistrovství světa ve vzpírání v Ostravě, Zaremba už nezávodil. Měli mu to za zlé: Je línej, frajer olympijskej!

Hned v pondělí po šampionátu nastoupil Zaremba na šachtu 9. máje. Jako řadový havíř fáral 800 metrů pod zem. Jiné zaměstnání se pro olympijského vítěze nenašlo.

Zaremba se nevzdával. Vzpomněl si na předsedu ČSTV Antonína Himla: Ten bymi mohl pomoct. Himl proslul nefalšovanýmvztahem ke špičkovým sportovcům.

Zaremba se do Prahy za Himlem vydal v lednu 1988. Předseda se zrovna chystal na služební cestu do Číny a brzy nato, v únoru, začínala zimní olympiáda v Calgary. "Předsedo, nemůžeš pro mě něco udělat, abych nemusel fárat?" "Cože, ty fáráš pod zem?" divil se Himl. "Otíku, jak se vrátím z olympiády, ohlas se, něco uděláme." Himl slíbil a odletěl do Číny.

Pár dní nato Zaremba jako každý všední den vstal ve čtyři ráno, aby stihl šichtu. Pustil si rádio, kde zrovna hlásili, že předseda ČSTV Antonín Himl zemřel na své cestě v Číně.

Zemřel jediný člověk, který by mi pomohl, uvědomil si Zaremba. A tak na šachtě fáral od 1. listopadu 1987 do 1. června 1994. Se svými vrzavými klouby, bolavými koleny a duševní zatrpklostí. Tak si život olympijského vítěze nepředstavoval.

Po odchodu z dolu zasklíval nějaký čas okna. Až mu jeden známý z bezpečnostní agentury řekl: Pojď ke mně! Šel. Dostal služební auto, služebního psa. Hlídal i v Praze.

V Ostravě proslul jako hlídač ubytovny pro neplatiče, kolonie u šachty Barbora, kde bydlívali i lidé propuštění z kriminálu. Rvačky byly na denním pořádku. Poslední místo našel na učilišti v Havířově, kde hlídal areál. Ve dvanáctihodinových směnách jej obcházel se psem. Bolesti v kolenou byly k nevydržení, prášky už nezabíraly. Lékař mu odmítl zvýšit dávky: "Stal by se z vás feťák!"

Zdraví jste si zničil sám!

Zaremba se už nastěhoval k rodičům postiženým nemocemi stáří. Svůj byt vrátí městu. Dostal jej před drahnými lety jako slavný olympijský vítěz. Jenže to tenkrát trvalo! Rodák z Karviné bydlel v Nymburce jako člen Rudé hvězdy a prosil svého trenéra Emila Brzosku: Chci se vrátit domů, přimluv se někde!

Brzoska říkal jo, jo, ale tři roky nezařídil nic. Až Helena Fibingerová, tehdy Ostravačka, Zarembovi poradila: "Jdi přímo za Otavou!"

Otava! To byl všemocný generální ředitel mamutího OKR, ostravskokarvinského revíru. No a ten zavolal na Městský výbor KSČ, kde tyhle věci zařizoval jistý soudruh Mádl. "Zaremba nemá byt?" podivil se. "Zítra ať si přijde pro klíče!"

V bytě žil s přítelkyní, pak tři roky sám

Co jej přimělo, aby se přiznal k dopingu? Jeho bezelstná upřímnost, kterou umocnilo hluboké rozčarování životem. "Představoval jsem si, že jednou budu dostávat od olympijského výboru rentu. Tak dvanáct tisíc, aby to dnes dělalo."

Jiní slavní setrvávají na svém ne, já nikdy nedopoval! Byť sebevětší nepravda to může být, ochraňují tím své společenské postavení. Zaremba, všemi opuštěný havíř, pak noční hlídač, invalida, nic takového nemá. V době, kdy promluvil, nebyl pod vlivem bývalého trenéra Brzosky. Ten by to nikdy nedovolil.

Na své zlaté olympijské medaili nevisel. "Mně to nic neříkalo a práší se na to." A co medaili prodat? Představoval si, že by mohl dostat tak čtvrt milionu. Nabízeli mu sto tisíc.

A tak ji neprodal, jen půjčil. Medaile visí v kanceláři ředitele jedné realitní kanceláře, jejíž majitel se jmenuje Zaremba.

Od 1. dubna 2006 byl Ota Zaremba evidován jako nezaměstnaný, po tři měsíce bral podporu 3620 korun. Má částečný invalidní důchod 5820 Kč. Když o něj žádal, říkali mu: Vždyť vás nikdo nenutil sportovat! Vy jste si zdraví zničil sám!

 

Světově proslulé "čáry" vzpěračského trenéra Brzosky

Neměli jsme jediný dopingový nález, prohlašoval několikrát o vrcholné dopingové éře 80. let nynější předseda Českého svazu vzpírání Emil Brzoska, než včera dopování vzpěračů přiznal.

Byla to největší účelová lež z doby státního dopingu. Vzpírání vykazovalo největší počet dopingových nálezů při tajných kontrolách před výjezdy reprezentantů.

Kontrola vzpěračů před mistrovstvím světa podle hlášení z 19. listopadu 1986 dopadla katastrofálně -u všech osmi borců byly nalezeny v moči metabolity několika anabolik. Svědčí o tom písemná zpráva MUDr. Stejskala místopředsedovi ČSTV Duškovi.

O Brzoskovi kolovaly mnohé fámy. O milenkách, flámech, stycích se špičkami vládnoucí garnitury. Svědkové, kteří viděli jeho kufr v hotelu, líčí, co v něm bylo preparátů. Lze tomu všemu věřit, leč přidržme se dokazatelných faktů.

Že Brzoska prodává v zahraničí anabolika, to tvrdil i anonymní dopis. Vyšetření se ujalo kontrolní oddělení ÚV ČSTV. Jeho vedoucí Mojmír Král, přitakavý bojácný funkcionář, hlásí 18. listopadu 1987 na oddělení společenských organizací ÚV KSČ, že se nevyšetřilo téměř nic. Král také píše: "K prodeji anabolik: Vedení ÚNZ (Ústav národního zdraví) a ÚV ČSTV určuje zodpovědné pracovníky, kteří jsou vázáni státním tajemstvím. Jsou to MUDr. Jiří Michl, Emil Brzoska a od 1. 1. 1987 i MUDr. Machotka. Celý proces probíhá mezi těmito pracovníky svazu vzpírání a lékařem ÚNZ dr. Stejskalem." To je jeden z dokumentů o státním dopingu i se jmény.

Ztrácejí se léky

V dopise ze 14. 6. 1988 adresovaném místopředsedovi ČSTV Pavlu Klapušovi upozorňuje MUDr. Stejskal, že v ostravské vzpěračské hale mizí z bezpečnostní schránky "léky".

Z dopisu vyplývá, že Klapuš nařídil trenéru Brzoskovi, aby odevzdal všechny klíče od tohoto trezoru doktorce Lesové. Jenže Brzoska zřejmě tajně bral "léky" dál.

"Zjištěné nesrovnalosti v počtu léků vedou k důvodnému podezření, že nebyly odevzdány všechny klíče," stěžuje si Stejskal v dopise.

Brzoska měl prodávat anabolika na soustředěních Kanaďanů v Havířově a Nymburce a poté i v Kanadě, o čemž svědčí protokol sepsaný 1. 3. 1989. Brzoska vše popřel, doma dával Kanaďanům vitaminy a proteiny, do Kanady nic nevezl.

ČSSR - anabolický ráj

V interní zprávě československého velvyslanectví v Ottawě pro ministerstvo zahraničí v Praze, později předané Pavlu Klapušovi na ÚV ČSTV, datované 9. 2. 1989, se píše o skandálu, který vyvolal pobyt kanadských vzpěračů v Československu. "Československo je země, kde sportovci používají steroidy zcela běžně a přístup k nim je velice jednoduchý," řekl trenér Pierre Roy novinářům podle zprávy, která dál uvádí: "Výkony kanadských vzpěračů po tréninkových táborech v ČSSR doznaly pozoruhodného zlepšení. Vzpěrač Louis Payer vypověděl, že trenér Kanaďanů Andrzej Kulesza věděl dobře o dostupnosti steroidů v Československu a proti jejich použití nic nenamítal, poněvadž v tomto státě jsou údajně dostupné látky, zabraňující jejich detekci při testech. Zprávy o Československu jako ráji anabolik přinesly v Kanadě noviny, rozhlasové i televizní stanice. Vzpěrači ukazovali pilulky, které si v Československu koupili." Tolik zpráva velvyslanectví v Ottawě.

Trenér Kulesza, možná i jako dík za tento ráj, pozval do Kanady i Brzoskovu manželku, zaplatil letenku i pobyt. Trenér Brzoska měl několik afér, ututlaných, nepřiznaných, ale vyvlékl se z nich. Neutajil tu poslední, když jej zadrželi na hranicích do Rakouska, jak převážel léky na bázi anabolických steroidů.

"Na jednom zasedání výkonného výboru ČSTV jsme jej zbavili funkce," vzpomíná tehdejší místopředseda ČSTV Klapuš. Vzpěrač Ota Zaremba však Brzosku brání: "Vezl léky pro šéfa hotelu, který si zlomil nohu."

 

Na drogy bych peníze nedal!

Proč zanikl státní doping a co si myslí tehdejší premiér Štrougal. Vypadá téměř stejně jako za dob své slávy, jen vlasy má přibarvené a krok pomalejší. Komunistický předseda vlády Lubomír Štrougal okamžitě nabídl tykání. Jako za soudružských dob. Objednal si vodku, též jako kdysi.

Tehdejší přední sportovci dodnes říkají: A nějaké peníze jsme taky dostali od Štrougala. Co vás k tomu vedlo?

Sympatie, pochopení. Ty odměny dnes vypadají téměř směšně, ale tehdy hodnotu měly. Deset tisíc nebo dvacet tisíc, někdy. Dostávali i poukazy na auto. To byly peníze z fondu předsedy vlády.

Tenkrát si Československo hrálo na falešný amatérismus a jen zdráhavě otevíralo sportovcům dveře k angažmá v zahraničí.

V politickém vedení byly dvě skupiny, jedna inklinovala k pragmatičtějšímu postoji, druhá byla dogmatická. Pro ni byl Sovětský svaz náš vzor ve všem. Vždyť je to v Sovětském svazu takhle, proč bychom dělali nějakou profesionalizaci, když nedohlédneme konců?

Mluvil s vámi někdy nějaký sportovec nebo spíš trenér tak upřímně, že jste mu musel říct: Radši drž hubu?

(smích) To ne. Ale pamatuju si, že třeba hokejista Pospíšil z Kladna, byl myslím členem strany, kritizoval, že se někdy dává přednost politickému hledisku ve výběru trenéra nebo kapitána. Že se málo respektuje odborné hledisko. To mi on dost kriticky říkal. Já jsem se s ním vůbec nehádal, poněvadž jsem s ním souhlasil. Sport byl poznamenán prioritou politického postoje reprezentantů, bylo to dokonce pravidlem. A to byla chyba.

Byl předseda ČSTV Himl poslušným synem své rodné strany?

Poslušný neposlušný! Jsou věci veřejnosti skryté. Jak přední sportovci začali odcházet do zahraničí, což jsme tenkrát upekli v úzkém kruhu, a jak se to někteří vysocí funkcionáři dozvěděli ex post, Himla ostře napadali. On se za to tehdy postavil, i když se mluvilo o tom, že ho odvolají! Míval kritické připomínky k některým klíčovým strategickým tahům.

13. srpna 1982 píše Himl dopis na ÚV KSČ Lubomíru Procházkovi, v němž uvádí, že vrcholový sport potřebuje nové přístupy v endokrinologické oblasti, dávkování anabolik. S vámi o tom zřejmě také mluvil, ne?

To musím tedy halasně protestovat. Já o tomhle dodatečně vím, ale až z devadesátých let. Pokud se tehdy záležitosti kolem drog dostaly kolem mě na přetřes, tak si pamatuju, jak si lehcí atleti přivezli z Londýna, nevím už, nějakou drogu, a tady to brali. Pak se to nějak popřelo. Pamatuju též, že když se přijelo z návštěv v NDR, bylo kolem toho hodně řečí, že ta jejich převaha nemůže být náhodná. A teď slyším, že byl založen nějaký státní systém!

Nemohu vám věřit, že jste nic nevěděl. To se vymyká logice. Někteří lékaři dodnes tvrdí, že ministr zdravotnictví Prokopec byl k povolení dopingu donucen politicky, že vnitřně byl proti. Udělal to podle vás Prokopec z donucení?

Byl lékařem, ale také ministrem. Politické struktury byly složité. Vylučuju, že by to schválil Husák, a já bych peníze na drogy nedal.

Jak jste se angažoval v kauze Emila Zátopka, který po srpnu 1968 musel dlouho pracovat jako dělník na geologických vrtech a nemohl vycestovat do zahraničí, ač tam byl mnohokrát zván?

To mi ani nepřipomínejte. Že něco řekl na Václaváku v roce osmašedesát, proto ho zbavit všeho možného? Za tohle, stejně jako za Čáslavskou, se stydím. Než se vytáhl Zátopek z geologického průzkumu, než se Čáslavské povolilo vycestovat, to všechno trvalo řadu let. To velmi poškodilo i republiku.

 

Pomáhala též zvířata

Komplexní servisní centrum, organizující i dávkování anabolik, pracovalo v roce 1982 k plné spokojenosti. Svědčí o tom objevená zpráva o jeho činnosti, zpracovaná Zdeňkem Poslušným, z níž si všimněme:

Sekce pro podpůrné prostředky: atletika - 42 zajištěných sportovců. Spolupráce s trenéry je na velmi dobré úrovni - Dajbych, Brych, Fojt, Kváč. (Kváč byl trenérem Kratochvílové). Výbornou spolupráci s trenéry a lékaři si dokument pochvaluje u vzpírání - 18 sportovců, trenér Brzoska, lékař MUDr. Michl, u lyžování - 12 sportovců, lékaři MUDr. Krejčí, MUDr. Šikola, MUDr. Kavan.

Záporně se k dopingu postavili MUDr. Holas, MUDr. Jiřík, MUDr. Hrdina, dokument je kárá: zásadní nepochopení, neochota spolupracovat.

Pokročilo se v poznávání podpůrných prostředků na základě informací ze zahraničí, jež "byly experimentálně ověřeny a) na zvířatech - Výzkumný ústav farmakologický, b) v klinické praxi, c) na skupinách sportovců nižší výkonnostní úrovně." Takže i zvířata a sportovci s nižší výkonností měli tu "čest" podílet se na výzkumu.

 

Proč skončil velký, státem řízený podvod

Po odstoupivším Rudolfu Duškovi byl tehdy místopředsedou ČSTV pro vrcholový sport Pavel Klapuš. A ten rozeslal několik dopisů lékařům, funkcionářům svazů, ale i armádě a ministerstvu vnitra. Bylo to 11. června 1988.

Kapitální význam měla poslední věta: Laboratoř dopingové kontroly nebude dál provádět kontrolu před výjezdem sportovců do zahraničí.

Klapuš jednal podle příkazů obsažených v dopise předsedy lékařské komise Mezinárodního olympijského výboru Alexandra de Merode pražské Antidopingové laboratoři. Dopis byl striktní:

Kontrolu vzorků, tedy rozbor moči, případně krve, lze provádět jen při závodech! Pokud mimo ně, tak jedině pokud budou v pozitivním případě následovat tresty. Nesmějí se poskytovat rady, jak se vyhnout pozitivnímu testu. Žádné kontroly před výjezdem do ciziny!

Poté, co přišel dopis odMOV, nebylo hned všechno jasné. "My bychom mohli dopingové kontroly zatajovat dál," říká Klapuš.

Zákaz provádět tajné dopingové testy byl pro mnohé funkcionáře neuvěřitelný. 5. července 1988 psal místopředsedovi Klapušovi šéf vrcholového sportu při ministerstvu vnitra Rudolf Pěnkava: "Tvoje informace výrazně mění dosavadní styl řízení a ovlivňování sportovní přípravy reprezentace ČSSR, především v oblasti podpůrné sféry. Se soudružským pozdravem Pěnkava." Tenkrát bylo sotva představitelné vypěstovat vrcholového sportovce bez polykání anabolik.

Bez souhlasu předsedy ČSTV Jindřicha Poledníka, bývalého tajemníka ÚV KSČ, by Klapuš nikdy nemohl bez okolků poslechnout příkaz z olympijského centra. Poledník byl prvním komunistickým politikem, který řekl: S dopingem končíme!

O rok později, v červnu 1989, byla schválena směrnice, která vylučovala řízené podávání anabolik v ČSSR. Tenkrát sotva někdo doufal ve změnu režimu. "Vůbec mu nepřišlo na mysl, že by to politicky mohlo prasknout," říká o Poledníkovi Klapuš. Ale už se spekulovalo o tom, že mohou vzniknout mezinárodní kontroly dopingu, dnes známí létající komisaři.

Po zákazu podávání anabolik existovala skupina funkcionářů, která se přimlouvala za to, "aby vedle oficiálního stanoviska, odsuzujícího podávání anabolik, existoval způsob, který by našim sportovcům umožnil v podávání anabolik pokračovat."

Návrh dnes vzbuzuje úžas. "Tlak od funkcionářů a trenérů ČSTV byl silný," vzpomíná MUDr. Petr Krejčí. Měly existovat oficiální reprezentační týmy, které by nedopovaly, a zůstaly tak pro mezinárodní kontrolu čisté. A vedle nich by se připravovaly jiné, s dopingovou podporou, které by vystřídaly oficiální družstva na poslední chvíli. Tato fantasmagorie se nikdy neuskutečnila.

 

Prosebný dopis bývalého vzpěrače: Pomozte!

Osm let jsem reprezentoval naši socialistickou vlast ve vzpírání, kde jsem dosáhl i dobrých výsledků. Tak začíná dopis Ladislava Bartoně, psaný rukou a adresovaný 19. dubna 1989 tehdejšímu předsedovi ČSTV Jindřichu Poledníkovi.

Bartoň uzdvihává činky k předním místům ve světě, ale má netušené zdravotní potíže. "Primář havířovské interny, kde jsem byl vyšetřován v roce 1984, potvrdil, že onemocnění bylo způsobeno neustálým přetěžováním organismu vzpíráním a užíváním anabolik.

V této době nám aplikovali někteří lékaři a trenéři reprezentace anabolika a některé látky, které byly před námi zatajeny."

Pavel Stejskal, ředitel Ústavu národního zdraví pro vrcholový sport, vysvětluje kauzu tehdejšímu místopředsedovi ÚV ČSTV Klapušovi. Z dopisu vyjímám:

"Dne 28. 2. 1986 se písemně s. Bartoň zavázal (za přítomnosti reprezentačního i osobního trenéra...), že... bude zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, uvedených v prohlášení... Tento písemný slib porušil... sdělením, že... v té době nám aplikovali někteří lékaři a trenéři reprezentace anabolika a některé látky... a že ... primář havířovské interny ... potvrdil, že onemocnění bylo způsobeno... užíváním anabolik."

Stejskal zdůrazňuje: "Zveřejněním uvedených skutečností porušil s. Bartoň písemný slib. ÚV ČSTV by měl přijmout opatření, aby se případ neopakoval."

Úděsné. Postižený člověk si nesmí postěžovat ani na patřičném úřadě (na tisk se neobrátil), má být postižen věčným mlčením. V dopise líčí, jak žije: "Můj zdravotní stav se stále zhoršuje, přibývají bolesti kolenou a páteře, což se odráží v uplatnění ve společnosti."

Po 17 letech předkládám kopii dopisu MUDr. Stejskalovi. Sedíme v jeho pracovně na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci. Pan docent je na škole váženým pedagogem. Je tu jasno a čisto, dveřmi sem občas proniknou studentské hlasy. V prostředí plném života zní Bartoňův příběh jako temný horor. Stejskal poslouchá zakaboněn.

Dlouho je ticho. "Takhle to vypadá opravdu zle," řekne po chvilce. "Byl postižen anabolickými steroidy a tréninkem. Jenže kdyby vystoupil veřejně, byl by to problém. Pro obě strany, pravidla hry byla dána." Vše bylo supertajné vůči světu i vůči občanům Československa. Byla to dohoda mezi státem a sportovcem. Podepiš, ber a mlč!

Bartoň v čase, kdy psal prosebný dopis, pracoval jako řidič za 2700 Kčs hrubého měsíčně. Když reprezentoval, byl veden na Dole 9. květen s platem 4500 korun. Tehdy se říkalo "je veden", neboť sportovec tam nepracoval, místo bylo fiktivní.

Bartoň byl jako nezdravý člověk vyřazen ze střediska vrcholového sportu, do nemocnice si jít lehnout nechtěl, a jelikož mu životní úroveň klesla o polovinu, pokoušel se vzpírat někde jinde. Už se mu nevedlo.

Tak prosí o částečný důchod: "Většina mých vrstevníků ... pobírá částečný důchod. Chtěl bych se na vás obrátit o pomoc..., částečný důchod by zlepšil životní úroveň mé rodiny."

Narychlo sestavená komise doporučila udělení částečného či trvalého důchodu a schválila výpomoc 15 tisíc korun. Tak socialistická vlast odměnila Ladislava Bartoně za polykání anabolik.

 

Poprask kolem testu Machury

Velký poprask nastal po finále Evropského poháru v Moskvě 1985: doping byl zjištěn u Zdeňky Šilhavé, světové rekordmanky v disku, a koulaře Remigia Machury, držitele bronzu z mistrovství světa 1983. Pro oba to znamenalo diskvalifikaci.

Jak se to mohlo stát při pečlivě vybudovaném systému tajných domácích kontrol před odjezdem? Komise místopředsedy ČSTV Rudolfa Duška má na to odpověď: nedůsledností atletických funkcionářů!

To příkře odmítá předseda Komise vrcholové atletiky Miloš Dajbych. Svaluje vinu na Antidopingovou laboratoř a v dopise předsedovi ČSTV Antonínu Himlovi polemizuje s Duškovou komisí, která chválí bezchybný systém státního dopingu, jenž prý především stojí za úspěchy atletů: "Výsledkem tohoto systému jsou úspěchy čs. atletických reprezentantů... a skutečnost, že žádná dopingová kontrola nebyla dosud pozitivní."

Dajbych se ohrazuje, neboť podle něho přispěla k úspěchu atletiky i intenzita práce, a navíc: "Atletika... hledala a jako první ze sportovních odvětví ČSTV také našla prostředky nedopingového charakteru."

 

VÁCLAV PACINA S PŘISPĚNÍM JAROSLAVA NEKOLY, MF DNES