Hadi a konvergentní vývoj

               Nejprve je potřeba si ujasnit, co vlastně pojem konvergentní vývoj znamená. Slovník cizích slov říká, že konvergence je nezávislý vývoj dvou či více nepříbuzných druhů do podobného vzhledu i chování, při shodných životních podmínkách. Převedeno do „lidské“ řeči to znamená, že některé živočišné druhy mají při stejných životních podmínkách a shodném způsobu života,  tendenci směřovat svůj vývoj podobným směrem, ačkoliv žijí třeba každý na jiném kontinentu.

               Prostředí v němž určitý druh žije, nutí přizpůsobit mu nejenom svoje chování a styl života, ale zpravidla i druh přijímané potravy. Vývoj asi 2700 druhů hadů, kteří se většinou mezi sebou diametrálně liší jak svým vzhledem, tak i velikostí a chováním, byl ovlivněn právě těmito rozdíly v prostředí. Proto jsou někteří dlouzí, jiní krátcí, tlustí nebo tencí, nenápadně jednobarevní či naopak pestře zbarvení, případně jedovatí nebo škrtiči. Někteří hadi zůstali na zemi, jiní se nastěhovali do vody, na stromy, nebo se zavrtali pod zem. Díky jejich přizpůsobivosti na životní podmínky a dostupné zdroje potravy, evoluční vývoj velice úspěšně pokračuje. Hadi vytvářejí stále nové druhy, které se snaží obsazovat v přírodě všechny volné niky, jinde jsou naopak bývalé formy na ústupu. Tam, kde se však musejí potýkat se stejnými problémy, dochází ve vývoji často k překvapivě podobnému způsobu jejich řešení.      

               Názorných příkladů není jak v rostlinné, tak i v živočišné říši rozhodně málo. Srovnatelné prostředí nacházíme totiž na celé řadě míst naší planety, ať již jsou to podobné podmínky některých pouští, savan, mokřadů a bažin, jezer či tropických deštných pralesů. Konvergentní vývoj proto můžeme pozorovat prakticky u všech živočišných skupin, hmyzem počínaje, a ptáky a savci konče. Extrémní konvergencí, tzv. paralelní linií se rozumí vzájemná podoba celé velké skupiny nepříbuzných druhů, např. placentálních savců Evropy a Asie, a vačnatců v Austrálii. Jednoduchým příkladem může být třeba již vyhynulý vakovlk, který podobně jako vlk v Evropě, zastupoval funkci vrcholového predátora v australských lesích. Jako podobné příklady mohu uvést třeba všem známou veverku, a její protějšek – australskou vakoveverku, nebo obyčejného krtka a vačnatého vakokrta. Konvergentním vývojem lze nazvat i na první pohled patrnou podobnost tvaru těla delfína a žraloka, přestože první z nich patří mezi savce a druhý mezi primitivní paryby. Stejné prostředí oceánů, shodná potravní specializace i styl lovu ryb, vyvinula u obou těchto silných a nesmírně rychlých plavců skoro totožný, ideálně aerodynamický proudnicový trup, a nápadně podobný tvar hřbetních a prsních ploutví.  

         

            Corallus caninus                                            Chondropython (Morelia) viridis

               Ale abych se vrátil zpět k hadům. Typickým příkladem konvergence je např. vývoj opistoglifního chrupu (zadních rýhovaných zubů) u některých hadů, který se vyvinul prakticky totožně a nezávisle na sobě, hned u několika druhů. Na každém kontinentě je zastoupena určitá taxonomická skupina, která dokonale nahradila absenci druhů z jiné části planety. I když zpravidla patří do naprosto jiné čeledi, jejich podobný vzhled i způsob života jsou zarážející. Na australském kontinentě například nikdy nežily žádné zmije (Viperidae), ale jejich místo je nahrazeno velice podobnými hady smrtonoši (Elapidae). Přestože jsou zmijím opravdu hodně podobní, jsou to korálovcovití hadi blíže příbuzní kobrám. Američtí stromoví křovináři rodu Bothriopsis  zase až neskutečně připomínají asijské chřestýšovce (Trimeresurus) a snad i zajímavé stromové zmije - aterise (Atheris) z Afriky. Ve všech případech se jedná o drobnější stromové hady, žijící téměř shodným stylem života a kteří jsou si překvapivě podobní, navzdory izolovanému evolučnímu vývoji. Jiní stromoví hadi - krásně zelené, vejcoživorodé asijské bičovky rodu Ahaetulla, jsou známé především velice dlouhým a tenkým, bičovitým tělem (odtud jejich název), uzpůsobeným k rychlému klouzání mezi větvičkami stromů a keřů, kde loví především drobné ještěrky. Jejich ekvivalentem na americkém kontinentu jsou blíže nepříbuzné bičovky rodu Oxybelis, které se od svých asijských protějšků liší vlastně jen kulatou zorničkou a tím že snášejí vejce. Užovkovitý had svijovka pestrá (Dendrelaphis pictus) z Číny a Indonésie, je také rychlý stromový had s velkýma očima, který svojí potravu (drobné ptáky a ještěry) vyhledává hlavně svým vynikajícím zrakem. V nebezpečí nafukuje a zplošťuje krk, čímž odkrývá varující, svítivě modré okraje šupin. Naprosto stejným způsobem překvapivě reaguje na nebezpečí i smaragdovka proměnlivá (Philothamnus semivariegatus) ze střední a jižní Afriky, která na černém kontinentě obsadila obdobné přírodní lokality. Jediný rozdíl v jinak skoro identickém efektu je, že smaragdovka při nafouknutí krku obnažuje mezi šupinami ukrytou modrou kůži. Zvláštní obrannou reakci si vyvinula také užovka červenokrká (Rhabdophis subminiatus) z Indie a Indočíny. Zplošťuje sice krk do jakési kápě po vzoru kober, ale hlavním důvodem není nepřítele zastrašit. Ze zvláštních žláz na krku totiž vylučuje odpuzující a na sliznici silně dráždivý sekret, který většinou odradí každého útočníka. Pozoruhodné je, že tento zajímavý způsob obrany si vytvořilo nezávisle na sobě ještě několik dalších druhů hadů, z nichž nejznámější je asi užovka modrokrká (Macropisthodon rhodomelas) z Indonésie a Malajského poloostrova. Nesmírně zajímavou skupinou hadů, také z čeledi užovkovitých (Colubridae) jsou heterodoni. Podle nahoru zvednutého rýčovitého čenichu, s jehož pomocí ryje v hlinitopísčitých půdách, získal svoje jméno i heterodon plochonosý (Heterodon platyrhinos), obývající jih Kanady a východní část USA. Jeho dokonalou napodobeninou, alespoň co se tvaru nosu a způsobu života týče, je jihoamerický paheterodon kroužkovaný (Lystrophis semicinctus), který má však narozdíl od nenápadně zbarveného heterodona výstražné červené kroužky, imitující jedovatého korálovce. Xenopeltis unicolor  (Xenopeltidae) je zvláštní asijský had se zašpičatělou hlavou, který tráví většinu svého času pod zemí. Jeho velké hladké šupiny se silně kovově lesknou a opalizují, což mu také vysloužilo české jméno - duhovec jednobarvý. I u něj se projevil tzv. konvergentní vývoj a to s krajtovkou dvoubarvou (Loxocemus bicolor) z jižního Mexika, Kostariky a Hondurasu. Její podobnost s duhovcem jednobarevným je opravdu nápadná ve všech směrech, ať už se jedná o způsob života, tvar a velikost těla a dá se říci, tak trochu i zbarvení. Protože má několik znaků společných s hroznýšovitými hady, konkrétně krajtami ( krajty se na americkém kontinentu nevyskytují ! ), její taxonomické zařazení je dodnes pro zoology docela tvrdým oříškem.

               Na závěr jsem si ponechal jednu lahůdku a tou je téměř čítankový, snad v každé teraristické příručce popisovaný příklad konvergence u hadů - krajty zelené (Chondropython viridis) nověji Morelia viridis, a psohlavce zeleného (Corallus caninus). Jejich domovem jsou tropické deštné pralesy, ale zatímco krajta zelená pochází z Nové Guinee a Austrálie, její zelený dvojník je obyvatelem jižní Ameriky, konkrétně amazonské pánve. Oba tito stromoví zelení hadi, jejichž naprosto stejný charakteristický způsob odpočívání na větvi je dobře znám snad všem teraristům, jsou pro neodborníka prakticky nerozeznatelní, i když mají pochopitelně celou řadu rozlišovacích znaků. Je zajímavé, že i mláďata obou druhů mají úplně odlišné zbarvení než dospělí jedinci, nejčastěji jsou žlutá, nebo červená. Do zeleného zbarvení se přebarvují až kolem druhého roku a bývá to vždy po svlékání. Díky některým znakům je však lze od sebe vcelku dobře rozeznat, pokud je ovšem pozorovatel herpetolog, nebo alespoň trochu zkušený chovatel hadů.

           

               mládě Corallus caninus                                  a mládě Chondropython (Morelia) viridis

               Ukázek konvergentního vývoje u hadů by se při troše dobré vůle našlo určitě ještě dost a dost. Uvedené příklady jistě nejsou zdaleka všechny a myslím že jejich vyčerpávající popis by vydal spíš na malou knížečku, než na krátký článek. Ostatně vzhledem k celkovému počtu druhů a úžasné přizpůsobivosti hadů, různorodost a plasticita v jejich vývoji ani příliš nepřekvapuje. Rozhodně je více logická, než kdyby tomu bylo naopak.

Richard  Horčic

 Literatura:  

 

Publikováno v časopise Fauna - 1/2003  -  www.ifauna.cz