Tasmánský vakovlk

Často též zvaný Tasmánský tygr

Tasmánský rod vačnatce Thylacinus cynocephalus je napodobením psovité šelmy. Plně si zaslouží druhové jméno psohlavý. Avšak při podrobném porovnání jeho lebky s lebkou vlka se jeví závažné rozdíly, například ve velikosti mozku a ve stavbě zubů. Takovému druhu vývoje, kdy zcela odlišné živočišné skupiny vytvářejí pod vlivem stejných životních podmínek podobné typy, říkáme konvergence.

Tasmánský vakovlk je považován za zvíře poměrně nedávno vyhynulé. Poslední dokumentovaný exemplář tohoto druhu pošel v Hobartské Zoo v roce 1936 a byl federální vládou oficiálně prohlášen za vymřelý druh v roce 1986. Tato psa připomínající šelma s černými příčnými pruhy na zádech, kdysi žila i na Nové Guinei a po celé Austrálii, ale pro svou zálibu v napadání dobytka byla farmáři nakonec úspěšně vyhubena. V poslední době se v australském tisku psalo o několika náhodných pozorování tohoto tvora včetně velice důvěryhodného pozorování správcem národního parku.

V kohoutku měřil až jeden metr. Byl to plachý noční živočich. Zřídka kdy se z ulovené kořisti nažral víc než jednou, zbytek zanechával mrchožroutům. Přírodovědci ho popsali poměrně pozdě, teprve v roce 1808. Už půl století poté ale biolog John Gould napsal: Jestliže bude tento poměrně malý ostrov plně osídlen a křížem krážem ho protnou silnice, pak počet těchto podivuhodných zvířat bude rychle klesat. Prostě je to vyhubí a vakovlk se bude popisovat jen jako vymřelé zvíře.
O další půlstoletí se tato jeho nešťastná vize potvrdila. Stalo se to především přičiněním chovatelů ovcí, kteří vyhlásili vakovlky za své úhlavní nepřátele, ačkoli nikdy nenapadali člověka a nikdy jich nebylo dost na to, aby mohli napáchat velké škody na ovcích. Vláda pod tlakem farmářů dokonce vyplácela za každé ulovené zvíře jednu libru odměny. Během prvního desetiletí dvacátého století bylo těchto odměn vyplaceno asi dva tisíce, zabito bylo ale několikrát tolik zvířat.

Vakovlk tomuto náporu ze dvou stran statečně odolával, jak kdysi popsal očitý svědek Hugh Mackay: Statný bulteriér byl nasazen na stopu vakovlka, kterého zatlačil do skalního výklenku. Vakovlk se tam přitiskl ke stěně a útoky bulteriéra odrážel výpady tlamy ze strany na stranu. V jednu chvíli využil toho, že se pes přiblížil a jediným chňapnutím mu odtrhl kus hlavy, takže pes padl mrtev s vyhřezlým mozkem.

Svou kořist získával vakovlk ani ne tak rychlostí, jako vytrvalostí. Sledoval ji čichem tak dlouho, až ji dostihl. V tlamě měl 46 zubů a dokázal ji rozevřít do 170 stupňů, takže jeho rozevřené čelisti tvořily téměř přímku. V jednom vrhu samice rodila nejvýše čtyři mláďata (měla jen čtyři struky), vak měla obrácený vstupním otvorem směrem dozadu. Byl v podstatě jen kožním záhybem, takže aby mláďata nevypadla, musela být prakticky pořád přisáta ke strukům. Po čtvrt roce je přestěhovala do pelechu, živila je ale dál nějakou dobu mateřským mlékem. Na atletických přeborech zvířat by se vakovlk nejspíš uplatnil ve skoku do výšky, jeho poměrně krátké, ale silné, končetiny mu umožily skákat až přes dva metry vysoké překážky. Žral hlavně klokany, plazy a hlodavce, po několika milionech let své existence se ke své smůle přeorientoval i na ovce. Vakovlci se stali chráněným zvířetem až tehdy, když už žádní nežili, v roce 1938. Někdejší odměna za jeho kožich se proměnila ve vysokou pokutu, tu na rozdíl od odměny ale nikdy nikdo nezaplatil.

Nejlépe vybavenou expedici pátrající po vakovlkovi vedl v šedesátých letech přemožitel Mont Everestu Edmund Hillary. Nejen, že vakovlka nechytil, ale žádného ani nezahlédl. V posledních letech se ale tu a tam vyskytne zpráva o nalezení otisků tlap připisovaných vakovlkovi nebo chumáčků srsti, které by mohly pocházet z jeho kožichu. Nejnadějnější stopou se zdají poměrně čerstvé ostatky ovcí. Lebky některých, napůl sežraných ovcí totiž vykazují stopy, které sotva mohli způsobit psi, zato ale plně odpovídají zubům vakovlka. Ten se totiž vrhal na kořist zezadu a svými neobyčejně silnými zuby ve spodní čelisti dokázal zvířeti prokousnout lebku, takže se otvory podobají průstřelu. Naděje, že toto mimořádně zajímavé zvíře ještě někdy uvidíme, tedy stále žije.

Snímek pořízený v australském státě Victoria v roce 1964. Druh tohoto zvířete nebyl nikdy zoology určen. Jeho pruhování příliš neodpovídá vakovlku, ale v případě přežití vakovlka na australském kontinentu, je možná určitá variabilnost zbarvení srsti. Bohužel snímek je velice nekvalitní.


Nahoru

Tasmánský vakovlk

Ačkoli byl chován i v zajetí, jeho vyhynutí se nepodařilo zabránit.

Charakteristická stavba těla.




Fotografie záhadné šelmy pořízené v roce 1964 v australském státě Victoria.