Hlavonožci



Hlavonožci jsou jednou ze tří tříd kmene měkkýšů (další dvě jsou plži a mlži) a jejich fosilní nálezy známe už ze starších prvohor. Jako všichni měkkýši byli hlavonožci původně vybaveni schránkou. Tyto schránky jsou běžné ve všech mořských prvohorních usazeninách na našem území, zvláště pak ve vápencích v oblasti mezi Prahou a Berounem. Přestože během vývoje této skupiny byl patrný výrazný trend tvorby stále komplikovanějších schránek (druhohorní amoniti), nakonec převládl úplný opak. Přežívaly skupiny, jejichž schránka se postupně redukovala a přesunula se dovnitř těla zvířete. Naprostá většina současných druhů viditelnou schránku nemá. Nejznámější výjimkou je loděnka (rod Nautilus), kterou si můžete představit jako chobotnici bydlící v ulitě hlemýždě. Schránka loděnky je ale komplikovanější a má složitou vnitřní strukturu. U ostatních hlavonožců převládají dva konstrukční modely:
Chobotnice mají 8 ramen a vakovité tělo, schránka byla zcela redukována a živočichové této skupiny jsou přizpůsobeni pomalému a skrytému životu v blízkosti dna. Dovedou sice plavat volně ve sloupci, ale dělají to jen zřídka.

Desetiramenní hlavonožci mají kromě 8 ramen ještě 2 dlouhá chapadla, která jsou tenká a na konci se rozšiřují v ploché kyjovité útvary. Sem patří sépie, olihně a krakatice. Pro poslední dvě skupiny se někdy používá i z angličtiny přejaté označení kalmar. Zatímco sépie plavou hlavně vlněním svého ploutevního lemu, olihně a krakatice využívají dynamičtější způsob pohybu založený na nasávání a vytlačování vody z plášťové dutiny. Tento způsob reaktivního pohybu z nich dělá velmi pohyblivé živočichy a některým malým druhům dovoluje nabrat rychlost, která jim umožňuje krátké lety nad vodní hladinou. Schránka sépie se zredukovala na vápnitý útvar nacházející se pod hřbetem živočicha zvaný sépiová kost, ze schránky ostatních skupin zůstal protáhlý útvar zvaný péro (někdy také meč) z materiálu připomínajícího rohovinu.

Všichni hlavonožci jsou draví, kořist loví pomocí ramen vyzbrojených okrouhlými přísavkami, jejichž okraje jsou opatřeny háčky. Ústní otvor se nachází uprostřed věnce ramen a je opatřen rohovinovým zobákem připomínajícím zobák papouška. Většina druhů je schopna v ohrožení vypustit inkoustový oblak, který usnadňuje napadenému nepozorovaný únik před nepřítelem. Hlavonožci mají jako jediní z bezobratlých komorové oči podobné očím obratlovců a značně vyvinutou nervovou soustavu. Vědci podrobili některé druhy chobotnic inteligenčním testům v různých bludištích a testovaní hlavonožci si vedli nad očekávání dobře. Vysoký intelekt a dokonalá organizace těla dovoluje hlavonožcům, aby zdatně konkurovali rybám. Některé druhy olihní se vyskytují v mnohatisícových hejnech a jsou předmětem komerčního rybolovu. A obě skupiny – jak chobotnice, tak i desetiramenní hlavonožci vytvořili i gigantické formy, které jsou jedněmi z  největších nejzáhadnějších a nejnebezpečnějších obyvatel mořských hlubin.


Chobotnice z Chile
Zbytky obří chobotnice nalezené 3. července 2003 v Chile


Převzato z internetu

Na adrese http://sweb.cz/novakoviny/priroda3b.html jsme nalezli článek věnující se inteligenci chobotnic podrobněji. Pro jeho zajímavost ho zde publikujeme v plné šíři.

Intelektuálové podmořských útesů

Setkat se u moře s chobotnicí dnes není žádný problém - když už ne pod vodou při rekreačním potápění, tak na talíři docela určitě. Málokdo ale tuší, že tento napohled nevábný živočich udivuje vědce svou mimořádnou inteligencí.

Chobotnice a ostatní hlavonožci patří mezi měkkýše, tedy lidově řečeno šneky, slimáky, škeble a podobné tvory, od nichž nikdo žádné intelektuální výkony neočekává. Ani nemůže - jde o bezobratlé živočichy s primitivní nervovou soustavou. I ten nejjednodušší obratlovec by měl být chytřejší, protože jeho uspořádání nervové soustavy dává podstatně lepší možnosti. Přesto tomu tak není.

Podmořská města

″Na mělčině severovýchodně od Poquerolles, jsme objevili celé město chobotnic,″ píše slavný oceánograf Jacques-Yves Cousteau. ″Jedno takové typické obydlí mělo střechu tvořenou plochým kamenem, přes půl metru dlouhým. Jeho hrana byla podepřena dvěma sloupy, představovanými červenou obyčejnou cihlou a kamenem, takže byla asi patnáct centimetrů nad zemí... Skutečnost, že chobotnice dokáže shromáždit a sestavit vhodný materiál, nadzvednout kámen a podržet ve výši, dokud jej nepodloží kamenem nebo cihlou, značně zvyšuje dosavadní ocenění její inteligence.″

Ještě podivnější je, že chobotnice si svá doupata nebudují podle jednotného schématu daného instinktem, ale přizpůsobuje se okolnostem. Tam, kde jsou skalní dutiny, si před vhodnou jeskyňku nahrne větší kameny, a ty pak používá jako dveře: v případě nebezpečí jimi jediným pohybem chapadla uzavře vchod. V písečném dně zase dokáže pomocí oblázků vytvořit jakousi klenutou studnu. Na Korsice jsem viděl chobotnice, které si v štěrbinách skal plochými kameny ohrazovaly svůj soukromý prostor ve tvaru čtverce či kosočtverce.

Někdy se dokonce zdá, jakoby hlavonožci měli na svůj byt i jakési estetické nároky. Do doupat si totiž nenosí jen lastury měkkýšů a krunýře krabů tvořících jejich potravu, ale někdy také kusy barevných sklíček, staré žárovky a další lesklé odpadky - podobně jako někteří ptáci.

Lekce geometrie pro hlavonožce

Vědci dlouho považovali vyprávění potápěčů o inteligenci chobotnic jen za obměnu románových příběhů o rafinovaných hlavonožcích potápějících lodě. Laboratorní pokusy však prokázaly, že tento měkkýš skutečně dokáže překvapivé věci.

Chobotnice se velmi rychle učí a je možné u nich snadno vytvořit podmíněné reflexy na určité podněty. Hlavonožec například hravě ″pochopí″, že když se mu společně s potravou ukáže i určitý předmět, dostane malou elektrickou ránu. Samotnou potravu si vezme, pokud se však ve vodě objeví i další objekt spojený s nepříjemným zážitkem, ani si jí nevšimne. Na první pohled nic světoborného - zkuste ale něco podobného naučit jejího příbuzného slimáka.

Pomocí stejné metody se ale zjistilo, že chobotnice umí ještě mnohem víc. Dokáží například rozlišovat mezi různými geometrickými tvary (válec, koule, hranol atd.), nebo předměty stejného tvaru, ale různě upraveným povrchem a rozpozná i nepatrné koncentrace různých látek ve vodě.

Podle mnoha pozorování si ale chobotnice dokáží poradit i s nečekaně složitými problémy. Rakouský etolog Hans Fricke například popisuje hlavonožce, který dokázal manipulovat s průhlednými přepážkami oddělujícími jednotlivé části akvária. Podle některých názorů je inteligence chobotnic v mnoha ohledech srovnatelná z hlodavci - a to je pro bezobratlého tvora s primitivní nervovou soustavou nečekaná pocta.

Barvy podle nálady

Zdánlivě jednoduchý nervový systém chobotnic musí zvládnout velké množství úkolů. Ovládá nejen pohyb osmi chapadel (představte si, že byste měli osm rukou) a ″reaktivní″ pohon pro rychlý pohyb ve vodě, ale také stovky přísavek na chapadlech. Kromě toho však řídí i velké množství pigmentových buněk v kůži (chromatoforů), díky nimž dokáže tento tvor neobyčejně rychle měnit barvu svého těla. Většinou proto, aby dokonale splynul s podkladem, někdy ale také proto, aby dal najevo, v jakém se zrovna nachází ″duševním rozpoložení″. Když třeba pronásledujete ve vodě chobotnici a zaženete ji do úzkých, ″rozčilením″ docela zbělá, nebo po ní začnou rychle přebíhat temně hnědé skvrny. Jiné barvy má v zásobě pro páření, jiné pro hlad a lov, jiné pro sytost a spokojenost.

Překvapující je i složitá anatomická stavba oka chobotnice. Podobá se spíše očím podstatně vyvinutějších obratlovců, než očím bezobratlých živočichů, mezi které bezpochyby patří. Při setkání pod hladinou na vás velké oči s vodorovně položenou zřítelnicí hledí tak pozorně a soustředěně, že při tom možná někoho až trochu zamrazí v zádech.

Chobotnice je zkrátka tvor, jehož nervová soustava jakoby překonala všechna svá omezení. Současně představuje důkaz, že určité zařazení do vývojového žebříčku ještě nemusí nutně vypovídat o skutečné vyspělosti a schopnostech živočicha.

Jan Novák


Links:

link Česká stránka o obřích chobotnicích: http://daimon.satura.cz
link Stránka v angličtině: http://marine.alaskapacific.edu
link Další pěkná stránka: www.marinelab.sarasota
link Rozcestník na spoustu dalších stránek: www.mysteries-megasite.com

Nahoru

Člen vědeckého týmu novozélandského Národního institutu pro výzkum vod a atmosféry zkoumá čtyřmetrovou obří chobotnici, kterou vylovili 27. 3. 2002 rybáři v novozélandském Wellingtonu, když byla vynesena ze dna na povrch oceánu poblíž Chathamských ostrovů. Podle vědců jde o největší dosud objevenou chobotnici



Velké chobotnice se nacházeli i v minulosti. Část těla obrovské chobotnice Octopus giganteus, jejíž zbytky byly vyplaveny na jedné z floridských pláží již v roce 1896. Na základě odhadu podle neúplných chapadel činilo jejich rozpětí neuvěřitelných 60 m! Nedávno provedené biochemické zkoušky tkáně, uchované v Národním muzeu USA ve Washingtonu, prokázaly, že se jednalo opravdu o chobotnici, a nikoli o krakatici či jiného velkého mořského živočicha.