Tichý bard

Via Claudia

V úterý jsem se vrátil ze čtyřdeního cyklozájezdu do rakouských a německých Alp pořádaném cestovní kanceláří Sport-S. Odjížděli jsme ve čtvrtek večer, abychom byli v pátek ráno na rakousko-italské hranici a mohli rovnou vyrazit. Trasa zájezdu přibližně kopíruje starou římskou silnici Via Claudia.

Pátek 30. 7. 2004

Jezero ReschenseeAutobusem dorazil na parkoviště v Reschenpass kolem osmé hodiny. Trochu se najíst a připravit kolo byla záležitost na půl hodiny a už jsme s Lukášem svištěli k přehradě Reschensee kousek za italskou hranicí. Cyklostezka k němu vede mezi pastvinami, na nichž v době našeho průjezdu pracovaly četné zavlažovače. Bylo ještě chladno, takže nikdo nestál o promočení, které by zavlažovače zařídily jedna dvě.

U vesničky Reise se otevřel nádherný výhled na jezero a my se vydali svižným tempem po levém břehu směrem k hrázi. U věže trčící z hladiny jezera na místě částečně zatopené vesnice Graun jsme udělali krátkou zastávku. U hráze jsme se otočili a v mírném protivětru se vydali zpět směrem do Nauders, kde jsem si zběžně prohlédl hrad.

Dál jsme svištěli po silnici serpentinami dolů k pevnosti Nauders, která je bohužel otevřená jen dva nebo tři dny v týdnu a pátek mezi nimi není. Od pevnosti jsme stále klesali a za třetím tunelem vjeli na odbočující kamenitou cestu, která se vzápětí rozdělila. Přirozeně jsme se vydali špatným směrem, což jsme poznali o kus dál (a pěkných pár metrů níž) na louce, ze které žádná cesta nevedla. Vrátili jsme se zpět a potom už bez problémů dojeli ke zřícenině hradu Altfinstermünz, kde stojí most přes Inn, který tu tvoří velké víry. Pokračovali jsme po levém břehu k mostu Kajetansbrücke.

Podle rady průvodce jsme po něm měli přejet na pravý břeh, což jsme samozřejmě zapoměli a jeli dál po levé straně řeky. Opomenutí se nevyplatilo, protože několik dalších kilometrů jsem střídavě jeli po hlavní silnici či vedlejších cestách, což se neobešlo bez menšího bloudění. Lukáš už toho začínal mít dost, já také nebyl úplně fit a s 50 km před sebou v krutém horku mu nebylo do smíchu. Cestu do Landecku jsme absolvovali z velké části po hlavní silnici. Naštěstí jsme začali potkávat další členy naší skupiny, takže nálada se trochu zvedla, zvlášť po doplnění tekutin v Landecku.

Do Imstu to už bylo jen slabých 20 km víceméně po rovině a ve větší skupině ubíhala docela pěkně. Kolem půl šesté jsme přijeli na parkoviště k čekajícímu autobusu. 25 km dlouhý výšlap k ubytování ve Ferienhaus Bichl jsem si už odpustil.

Sobota 31. 7. 2004

Jezero Rifflsee

Sobota začala slušnou snídaní. Po ní jsem zjistil, že mi jakýmsi záhadným způsobem vypadl šroubek, který přidržuje držák na láhev. Předevčírem jsem ho kontroloval. Vypůjčil jsem si jeden od Lukáše a po půl deváté jsme mírným stoupáním jeli směrem k Pitzalskému ledovci, ke kterému jsme se chtěli dostat lanovkou. Naneštěstí jsme k dolní stanici přijeli asi 2 minuty po odjezdu posledního vlaku. Cosi se jim tam totiž rozbilo a provoz byl pro zbytek dne ukončen. Vrátili jsme se proto asi o půl kilometru níž a nechali se vyvézt kabinkovou lanovkou k jezeru Rifflsee, u kterého jsme se trochu prošli.

Následoval krásný sjezd dolů do Imstu, kde jsme se s Lukášem navzájem ztratili. Čekal jsem na něj u kruhového objezdu na kraji města a on jím projel, aniž bych si ho všiml (nechápu, jak je to možné). Po rychlém telefonátu jsme se zase našli a vyrazili do Nassereithu. Cestou jsme se stavili v Heilquelle-Kneippanlage, což jsou malé, volně přístupné lázně s káděmi proudící studené vody. Procházky ve studené vodě mají podpořit krevní oběh, ale hodně lidí v ní nevydrží moc dlouho. Mě až tak studené nepřišly. To podobné lázně postavené v Nassereithu přímo v korytě potoka Gurglbach byly brutální.

V Nassereithu jsme zašli na večeři do pěkné restaurace v kempu, ale jinak příjemnou večeři ztrpčovaly dotěrné mouchy. Po večeři jsme přespali pod těžkými duchnami v pěkném penzionu.

Neděle 1. 8. 2004

Zámek NeuschwansteinNedělní snídaně byla ještě lepší než sobotní. Po ní nás autobus převezl do Bavorska kousek od zámku Neuschwanstein. Na kole jsme se s Lukášem a Pavlem, který jediný stihl včera vyjet na ledovec, přiblížili k zámku. Kola jsme zamkli dole u skály a pěknou stezkou místy vedoucí po lávkách se vydali nahoru. Kolem zámku se motaly šílené davy lidí, takže jsme se podívali jen na ucpané nádvoří a šli pryč. Vstupenky se ostatně kupují dole na parkovišti a jsou vázány na daný čas prohlídky, na kterou se nám rozhodně čekat nechtělo.

Místo toho jsme jeli do blízkého Füssenu, kde jsme dali menší svačinku v tichém zákoutí přímo před branou do zámku (původně hradu). Z města jsme sjeli na Stegenskou křižovatku a přes Pinswang vyjeli zpět nahoru k jezeru Alpsee až na nádvoří zámku Hohenschwangau. Bylo tu také dost lidí, ale proti Neuschwansteinu tu byl klid. Od zámku jsme jeli zpátky pěknou bikerskou stezkou (kolům vjezd zakázán:), ale lidé ho nerespektují) po druhém břehu jezera. Na jednom místě jsme na chvíli zastavili, Pavel se vykoupal a já s Lukášem alespoň trochu smočil nohy. Potom jsme se vrátili ještě kousek k hranici, kde jsme se rozdělili. Lukáš se vracel stejnou cestou, jakou jsme přijeli a já s Pavlem jeli méně používanou cestou trochu oklikou. Tušili jsme v ní totiž skvělý sjezd. Tušení se potvrdilo.

Sjezd by byl zcela bez chyby, kdyby mi téměř dole nepovolilo uchycení brašny. V důsledku toho se brašna vecpala mezi nosič a ráfek, čímž zablokovala kolo lépe než sebedokonalejší brzda. Než se mi podařilo zastavit, ujel jsem i se zablokovaným kolem ještě asi 15–20 metrů. Celou dobu (jen pár sekund) jsem netušil, co se vlastně stalo a napadaly mě samé nepříjemné kratochvíle. Naštěstí se nic nerozbilo, takže jsem pořádně upevnil brašnu a jel dál. Dojezd do Reutte byl pohodový.

Zříceniny hradu EhrenbergV Reutte jsem hodil věci do penzionu a vyrazil tentokrát sám na zříceninu hradu Ehrenberg. Kvůli hradům jsem už udělal ledacos, ale tentokrát jsem se překonal. „Drž se značení a jsi tam za půl hodiny,“ řekli mi. Značení jsem našel kupodivu docela rychle a vydal se podle něj pěknou šotolinovou cestou nahoru. Cesta se vzápětí zúžila v luční pěšinu a začala prudce stoupat. Když téměř zmizela i pěšina, začalo mi to být podezřelé, ale další značka ve mně opět vyvolala důvěru, přestože pěšina stoupala přímo do svahu. S bláhovou nadějí, že dříve či později dorazím na správnou cestu, jsem kole vynesl v podstatě až do dolního hradu! Stálo to za to, zříceniny jsou zachovalé a je z nich pěkný výhled, zvlášť z barokní pevnosti postavené na sousedním vrcholu o sto výškových metrů výš. V průjezdu jedné z jejích bran se tvoří malé krápníky.

Do penzionu jsem se vrátil před osmou a po rychlé sprše jsme vyrazili hledat nějakou restauraci. Všechny přijatelné byly zavřené nebo už nevařily, takže nakonec jsme skončili v pizzerii.

Pondělí 2. 8. 2004

Po bohatrýské pondělní snídani, která překonala obě předcházející, jsme vyrazili do nedaleké vesnice Heiterwang a po krátké zajíždce k vesnici Bichlbach jsme přijeli k jezeru Heiterwanger See. Objíždíme ho po pravé straně a přes Kanalbrücke přejíždíme na levý břeh většího jezere Plansee, kde jsme se lehce vykoupali. Od jezera jsme znovu vytvořili pětičlenou skupinu a absolvovali sjezd po výborné šotolinové cestě do Griesenu, odkud jsme chtěli pokračovat do Garmisch-Partenkirchenu. Bez mapy jsme odbočili na špatnou stranu a najeli pár kilometrů navíc.

Jezero Eibsee s Zugspitze v pozadíKousek před Garmishem se naskytla možnost vyjet k jezeru Eibsee pod Zugspitze – nejvyšší horou Německa. Většina lidí nechtěla o dalším stoupání ani slyšet, takže jsme jeli jen s Pavlem. První část cesty jedeme po silnici a v místě, kde ji křižuje cyklostezka trochu svačíme a pokračujeme šotolinovou cestou ukrutným krpálem nahoru. Zcela propoceni jsme přijeli k jezeru. Byla u něj spousta lidí, takže jsme ho napůl objeli, než jsme našli volné místo ke koupání. Ukecal jsme sám sebe a vlezl do vody celý a trochu si zaplaval (obvykle vystačím se smočením nohou). Byl odtud krásný výhled na vrchol Zugspitze skrývající se v mracích.

Po vykoupání jsme dokončili okruh kolem jezera a po silnici zamířili dolů do Garmishe. Dolu jsme jeli téměř desetkrát rychleji než nahoru.

Garmish mě zklamal. Je to v podstatě jediná přelidněná ulice, jinak nic zajímavého. Naložili jsme kola a ostatní věci do autobusu a ještě se do půl sedmé poflakovali po městě. Pár minut po sedmé autobus odjel směrem domů.

Je trochu škoda, že v pátek kvůli poněkud delší trase nebyl čas na prohlídku hradu v Landecku a v sobotu jsme zase vynechali centrum Imstu, ale celkově šlo o povedené čtyři dny. V příjemně teplém počasí jsem najel 302 km, většinou po rovině nebo z kopce a podíval na několik pěkných míst za podpory výborných služeb CK Sport-S.

Související

Publikoval Salim, 6. 8. 2004 v 09:53

Petr „Salim“ Kinšt © 2003+

Focalize | © copyright free 2006