Volné listy dobršské

 

JINÁ JMÉNA SMRTI   JOSEF KŘEŠNIČKA  
VENKOV TOTALITÁRNÍ:  ANTITRADICE, KTERÁ NEVYMŘELA       BOHUSLAV BLAŽEK  
SYMPÓZIUM DOBRŠ 99                                                                                    LUDMILA HAASEOVÁ 
POSVÁTNÁ GEOMETRIE DOBRŠE Pavel Kozák 
Prosloveno v Říši loutek  23. 11. 1999 J. A. Novotný
Výtvarná dílna "Místa působení" PETR KOVÁŘ
TELEGRAFICKY Redakce
Media dvakrát o Dobrši   
AKCE A REAKCE    

 

Na následujících řádkách je čtenářům VLD poodhalena krátkou ukázkou jedna z próz Josefa Křešnišky, jež nese název "Jiná jména smrti". Dílo, v němž zachytil život vesnice, charakter lidí, kteří žili kolem něj, čeká dosud na své vydání. Určitě si to zaslouží - Josef i těch stodvacetsedm stran strojopisu.

 

nahoru

 

JINÁ JMÉNA SMRTI   JOSEF KŘEŠNIČKA                                                                                                           

Dnes se šenkuge za penjze, w zegtra darmo.

(Nápis na staré hospodě)  

Ale věděl, že neupřímně mluví k sobě, že nemohl by nečinně přihlížet tam, kde by si myslel, že může pomoci - a kdyby dokázal to přec, tak by měl pocit patrně i horší, než je žízeň.

Neuměl dát přesné jméno pohnutkám, které ho přiměly šplhat po zpráchnivělém krovu prastarého zámku. Vystihoval je slovy: "Nemůžu se na to dívat," ale znamenalo to, že činy, které přinášejí vnitřní uspokojení, patří ke krásnostem světa stejně samozřejmě, jak zlato pivíček.

Poslední lať měla souček a praskla. Stalo se to ve chvíli, kdy se deputátník napřímil, aby mohl vlézt zpátky na půdu. Najednou bylo pozdě chňapat po opoře a tak teď padal. Kučera letěl s ním.

"Nic si z toho nedělej," řekl mu, "na konci týhle cesty, tam už je všechno zadarmo. Tohle je tvý poslední placení. Prolítáváš do zejtřka, jak kdysi po tom toužili starodávný vopilci v naší hospodě."

"Myslel sem, že je to taková pitomost, dneska se šenkuje za peníze, zejtra zadarmo," řekl Kubašta, ale už sám věděl, že to zejtra je jen jiné jméno smrti.

Letěla čarodejnice Mařena a hned: "Kubašto, přisedni si a poleť se mnou kousek. Ukážu ti svoji prapravnučku Mařenku".

"Tu já znam," řekl Kubašta, "jenže sem nevěděl, že patříte k sobě. Teď to vim".

"Bylo vod tebe hezký, Kubašto, žes jí vopatřil novou mámu."

"Kdepak já!"

"I jen nebuď skromnej, já vim, jak to bylo Tak letíš se mnou?"

"Rači ne," vykrucoval se deputátník. Nechtěl se ztratit Kučerovi.

A letěl svatý Vojtěch s Kubaštou a podával mu ruku k zachycení, že ho zachrání, ale ruka, nedbale Vendou Němým přilepená, se odlepila a snášela se dolů jako suchý list. "A to sem, jakožto svatej, málem všemohoucí," zarmoutil se svatý Vojtěch, "teď to poď zkusit zase ty Gotharde!"

"Jenže já nejsem patronem deputátníků," upřímně litoval svatý Gothard, "ale tobě, Kubašto, aspoň děkuju!". A pak zmizel v modrosti nebes.

A dál potkával Kubašta všechny své činy horší i ty lepší, až náhle byl té dlouhé cesty konec a on ležel v suchých kopřivách. Našla ho Poťapaná Anuše a přiklekla k němu zbožně, jako by byl povaleným andělíčkem. Do očí jí vhrkly slzy. A ty slzy padaly na Kubaštovu tvář a nejhezčí na nich bylo, že šlo o slzy opravdové, žádné perly, jen slzy obyčejné.

Ležel deputátník v suchých kopřivách a vypadal jako dřív.

"Akorát , že je mrtvej," řekl tiše Kučera. ...                                                                                                       

 

 

nahoru

 

TELEGRAFICKY                                                                                                                                                  

Během roku 1999 pokračovaly restaurátorské práce na záchraně vzácné dobršské Madony. Škola restaurování AVU v Praze i přes komplikace spojené s havarijním stavem plastiky (o proti původnímu předpokladu je nutné delší období pro restáratorský zásah) prostřednictvím prof. Strettiho a doc. Kuthana informovala zástupce Sdružení, že gotická památka by se měla vrátit zpět do Dobrše počátken roku 2000. Tento projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR ( Program záchrany movitých kulturních památek).  

Na jaře 1999 byla v rámci již zmíněného programu MK ČR podána žádost o finanční příspěvek na restaurování votivního obrazu - epitafu Kateřiny z Kynšperka (z r. 1599), který je deponován na dobršské faře. Restaurátorský zásah si vyžádá částku cca 150 tis. Kč (z toho dodace MK 100 tis.Kč). Pokud ministerstvo kultury přes úsporná opatření v oblasti financí projekt záchrany přijme a poskytne dotaci, restaurování je připravena provést ak.mal.Vendulka Látalová.

 

V květnu tohoto roku přišla z MK ČR zpráva, že v rámci Programu záchrany architektonického dědictví ČR byl komisí odborníků MK přijat Projekt záchrany kulturní památky - zámku Dobrš (s uživatelským obsahem "plenérová výtvarná škola, výstavní prostory a muzeum Podlesí"). Jedná se o zařazení jediného nového projektu v okrese Strakonice. Dobrš se tak připojila k takovým jihočeským památkám jako jsou např. zámek Blatná, Strakonický hrad, barokní kostel Paštiky u Blatné. Státní příspěvek ve výši cca 700 tis. Kč je poskytnut na opravu střechy a části fasád zámecké budovy, stejnou částkou musí přispět vlastník objektu. Vzhledem k tomu, že dle informací VLD dotaci bylo možno čerpat až od listopadu 1999 a musí být realizována do konce prosince téhož roku, nebude reálné s ohledem na krátké časové období i nepříznivé klimatické podmínky uplatnit dotaci v plné výši a tím plánované rekonstrukční práce 1.etapy zcela ukončit.

 

Na pozvání Školy obnovy venkova se v Libčevsi na přelomu řijna a listopadu zúčastnil dvoudenního semináře člen Rady Sdružení architekt Petr Kovář. Diskutující starostové, budoucí kurátoři i ostaní přítomní se měli možnost formou diskuse právě na modelovém příkladu Dobrše seznámit s problematikou vztahu města a venkova a hledat cesty k jejich vzájemnému poznávání se a pochopení. S výsledky semináře se čtenáři VLD mohou seznámit v časopise Venkov.

( K tématu viz. VENKOV TOTALITÉRNÍ: ANTITRADICE,KTERÁ NEVYMŘELA)

 

SODobrše bylo 2.11.1999 v Praze na zasedání Rady ceny Bestia tryumphans přijato mezi členy Rady B.T. Cena se udílí za významný přínos k likvidaci hmotného kulturního dědictví v České republice jedenkrát ročně vždy za ulynulý kalendářní rok. Radu B.T. tvoří občanské iniciativy s právní subjektivitou nebo neziskové nestátní organizace, jejichž posláním je ochrana hmotného kulturního dědictví (např. Český svaz ochránců památek Plzeň, Nadace Pro Bohemia Praha, Památkářská obec českokrumlovská ...). Laurátem ceny, již představuje symbolická cihla ze zdemolovaného nádraží Praha - Těšnov se v r. 1999 stal ak.arch.Pavel Pirkl, donedávna ředitel Pražského ústavu památkové péče, "horkým" kandidátem za jihočeskou oblast byl i dobršský "hradu pán" F.T. l V Dobrši se již počtvrté, (letos s mírným časovým posunem) uskutečnilo na přelomu července a srpna dvoudenní sympozium, tentokrát na téma "Kultura jako prostředek komunikace". Setkání bylo zahájeno vernisáží výstavy fotografií Jindřicha Štreita "Téma VESNICE".

(více viz. Sympozium Dobrš 99)

Začátkem srpna bylo deset dní v Dobrši rušněji než kdykoli jindy. V těchto dnech zde probíhala (již podruhé) výuka Letní plenérové školy. Vzácným hostem byl Jindřich Štreit, významný fotgraf, pedagog katedry dokumentární fotografie FAMU.

(více viz. Výtvarná dílna "Místa působení..", k tématu též POSVÁTNÁ GEOMETRIE DOBRŠE) 

 

Dvakrát se v listopadových dnech vzpomínalo na J. Křešničku - člena Rady Sdružení a čestného člena in memoriam a to při příležitosti jeho nedožitých šedesátých narozenin. Nejprve 23.11 se v pražském divadle "Říše loutek" konal vzpomínkový večer, na kterém na Josefa vzpomínali jeho nejbližší spolupracovníci a kamarádi a to převážně prostřednictvím interpretace ukázek z díla jeho samotného (např. pohádka pro loutkové divadlo, básničky, ukázky z korespondence...). Podobný večer proběhl i ve Strakonicích za hojné účasti diváků, ale i novinářů, kulturních osobností a zástupců divadelních souborů ( např. Loutková scéna Radost Strakonice či Ochotnický divadelní soubor z Čestic.) I členové dobršského Sdružení si přítomností na obou večerech připoměli Josefovu vyjímečnou osobost. (Více viz. PROSLOVENO V ŘÍŠI LOUTEK 23. 11. 1999, k tématu též JINÁ JMÉNA SMRTI)                /ik/

   

 

nahoru

 

VENKOV TOTALITÁRNÍ:  ANTITRADICE, KTERÁ NEVYMŘELA      BOHUSLAV BLAŽEK             

Venkov za soudruhů nebyl nespokojen. Za práci, která byla organizována tak, že jejím nejvěším efektem byla devastace krajiny i lidí v ní, se platilo slušně, zvláště když se k tomu připočítalo to, co si lidé mohli beztrestně rozebrat. Vesničané bořili chaloupky a místo nich si stavěli betonové hrady, ve kterých obývali jen menší část místností. Na pole jezdili s pásáky, které by utáhly těžký kanon, a do práce a z práce je desítky kilometrů vozila poloprázdné skříňová "ávie". Když se neurodilo, bylo aspoň toho roku míň práce - na platech se to ale neprojevilo. administrativních sil neustále přibývalo a dokonce se naučily zacházet i s počítači. Oralo se po svahu a mohutné splachy ornice posálaly své pozdravy po potocích a řekách do celé republiky při každém větším dešti. Velkovýkrmny vepřů byly obklopeny černými jezírky močky, které svými pachovými vlečkami napomáhala "vyrovnání rozdílů mezi městem a venkovem". Občas někde zamrzly krávy "do půl lýtek" a bylo nutno je vytrhávat autojeřábem.

Kdo se smířil s etikou bezzemka, který pracuje na cizím, tomu bylo na takovém venkově hej. Kdo se ale cítil být zodpovědným hospodářem, musel si zoufat. Pracovalo se jako v továrně na výrobu zmetků, plnil se plán za jakoukoli cenu, lidé ztráceli vztah k půdě, místu, obci, k sobě navzájem, k Bohu. Zapomněli praktiky, kterými se ještě jejich rodiče dokázali sami léčit z drobných potíží, a raději čekali fronty ve středisku. Zapomněli zásady, jak orientovat dům, aby byl energeticky co nejúspornější. Jakákoliv spořivost jim ostatně připadala jako něco zastaralého. Opustili kostel, náves, zápraží a dokonce i hospody, přestali se umět sami bavit a dali přednost tomu, že mají zábavu doma na knoflík.

Připadali si jako páni, ale ve skutečnosti byli jakýmsi pozlátkem šizenými otroky. Dělali těžkou a často zdraví vyloženě škodlivou práci přebujele mohutnými stroji. Jejich vedoucí netušili, co je to marketing, a nedokázali produkty dále zpracovat a dobře umístit na trhu. Venkov byl státem zároveň podplácen a vykořisťován. Především si nesměl vytvořit svou intelektuální elitu, své spisovatele, novináře, vzdělané a průrazné starosty, poslance a ministry. Slovo "venkov" bylo nenápadně vymazáváno ze slovníku a místo něho se roztahovala " zemědělská velkovýroba".

Patří k paradoxům doby, která si říká "moderní", že i jinde ve světě, kde nedošlo k nástupu totalitárních sil a kde nepřetržitě panovala demokracie, se stal venkov obětí podobného spiknutí. Bylo to spiknutí průmyslové civilizace, masové výroby a masové kultury.

Venkov byl totiž baštou rukodělné, individuální, zodpovědné a na jedinečné místo vázané výroby, která člověka neodcizovala práci ani práci neodcizovala člověku. Venkov byl jakýmsi němým svědkem dob, o kterých se nám industriální civilizace snažila namluvit, že byly temnem a že je nutné je beze zbytku potřít. Každé setkání s realitou venkova tuto ideologii urbánní civilizace usvědčovalo ze lži. proto byl venkov určen k likvidaci, proto byl vydáván za přežitek, za jakousi živou mrtvolu, kterou se sluší ukazovat leda ve skanzenu.

V jedné věci však na tom venkov byl za tzv. socialismu ze všech sociálních útvarů nejhůře a utrpěl škody, jaké venkov v demokratických zemích nepoznal. Všechny velké skupiny obyvatel měly od 19.století svou emancipační filosofii. Dělnická hnutí se opírala o vidinu sociální spravedlnosti a cítila se být jejím věrozvěstem. Inteligence měla své školy, kluby, komory, časopisy a akademie. Věřící se shromžďovaly v církvích. Jakkoli vedl totalitární režim se všemi těmito organizacemi vyhlazovací válku, alespoň formálně je nechal žít. Za to venkov byl důsledně zbaven všech svých duchovních orgánů, ať to byla hospodářská družstva, kampeličky, okrašlovací spolky nebo živá místní společenství věřících.

Tato otevření rána se nezahojí samo od sebe, ale ani ji nemůže odstranit sebeosvícenější centrální zásah. Připustí-li stát, že se dodnes venkovu neomluvil za zkázu na něm napáchanou, a bude-li chtít pomoci ji napravovat, pak musí podporovat ty ozdravné iniciativy, které samy na venkově vznikají. Venkov například nepotřebuje poradce z měst, ale uvítal by, kdyby lidé, které si místní obyvatelé vyvolí jako své organizátory, byli státem podporováni (nikoli dosazováni a centrálně řízeni). V tom není akt nějaké ješitnosti, ale hluboké poznání, že samostanost je pro skutečné uzdravení mnohem důležitější než nějaký krátkodobý lék, který jen odstraní povrchový symptom.

Západní demokratický svět měl v pokorném obnovení respektu vůči venkovu a jeho celospolečenské funkci předstih o nějakých patnáct let před středovýchodní Evropou. Tamnější hnutí obnovy venkova přitom vyvinulo a prověřilo tyto užitečné instituce: státem podporovaný program obnovy venkova, jehož místními nositeli jsou spolky, každoroční soutěže hledající nejpokročilejší vesnice na cestě k obnově, školy obnovy venkova a v neposlední řadě kurátory.

Jsou to jakési čtyři pilíře nebo spíše čtyři vzájemně se posilující hybatelé návratu venkova k sobě samému. První z nich je u nás uskutečňován Programem obnovy venkova ve spolupráci s nevládním Spolkem pro obnovu venkova. Tento spolek od r. 1995 každoročně vyhlašuje soutěž Vesnice roku. Od září 1997 se připojují Škola obnovy venkova, jedna česká v Libčevsi, druhá moravská v Modré. To je také krok k uskutečnění čtvrtého z hybatelů, tedy kursů pro kurátory: ty připravuje škola v Libčevsi.

Mgr. Bohuslav Blažek - sociální ekolog, zakladatel Školy obnovy venkova v Libčevsi

(Výňatek z publikace " Problémy a výhledy českého venkova", Praha/Libčeves 1997).

 

 

nahoru

 

SYMPÓZIUM DOBRŠ 99               LUDMILA HAASEOVÁ                                                                            

"Kultura jako prostředek komunikace" (Dobrš 30. 7. 1. ? 8. ?99)  

Dvoudenní Sympozium bylo velmi pečlivě organizováno s velkým úsilím všech členů výboru a díky jejich obětavé práci program obou dnů byl velmi zajímavý a poučný. Konalo se v Dobrši za velké účasti členů a hostů z celé republiky.

Zahájeno bylo v zámecké budově - bývalé škole vernisáží zajímavých a krásných fotografií p. Jindřicha Štreita, který osobně výstavu zahájil s podrobným popisem jeho prací vystavovaných v celém světě a seznámil účastníky s jeho dramatickou celoživotní dráhou učitelskou i uměleckou. Obrazy byly zajímavě instalovány v nádherných dřevěných rámech s uměleckým kováním, v oknech, která budou zasazena při rekonstrukci v celé budově zámku. Zároveň p.Štreit promítl půvabný film ze svého moravského kraje. Po výstavě následovala prohlídka tříd, z nichž v některých jsou odkryta sgrafita. Zde si někteří bývalí žáci zavzpomínali na svá školní léta v těchto třídách a na p. "řídícího" Vrbu a pí. učitelku Voříškovou, která mnohé učila hrát na housle. Nezapomenutelné jsou pohledy z 2.patra na okolní krajinu a na bývalé "podhradí", vzbuzující romantickou náladu a představu, jak to asi vypadalo původně. V upravené bývalé kapli s klenbou, o které bývalí žáci neměli ano potuchy, byly vystaveny ideové projekty na případnou výstavbu nových i opravených budov a objektů v Dobrši a okolí. Z nich nejvíce zaujal ideový záměr na stavbu rozhledny na Šibeničním vrchu nad vesnicí, odkud by skutečně byl pěkný pohled na celé rozlehlé šumavské okolí. Jaký poklad se asi skrývá pod klenutou podlahou kaple?

V pokoji pro učitele ve 2.patře přímo nad kaplí pamětníci s úctou vzpomínali na neblahý osud mladé pí. učitelky Janotové, která zde před mnoha léty osamocena zemřela po nachlazení na zápal plic k velkému smutku žáků i celé vesnice.

Po prohlídce výstavy a zámku byl zahájen další program v bývalém hostinci paní Alenku Jopkovou, která se s úspěchem zhostila funkce bývalého moderátora p. Josefa Křešničky, tragicky zemřelého. Uvítala paní Křešničkovou a ocenila všechnu obětavou práci, věnovanou jejím manželem dobršskému Sdružení, Kulturnímu spolku v Česticích, časopisu "Čtení pro lidi" a literárním dílům, a uvedla několik jeho příspěvků. Paní Křešničková a všichni přítomní byli velmi dojati vzpomínkou na jejího manžela a litovali jeho tragického odchodu. Velmi ho postrádá Sdružení i tvůrci Čestické kultury.

Celé odpoledne až do večera byly na programu zajímavé přednášky a filmy, mezi nimi i pořad "Náš venkov" o Dobrši.

Docent Valenta z pražské DAMU se ve své přednášce nazvané " Láčkovci, Bílé hory, plusquamperfecta... a komunikace ? v české škole" věnoval tématům 1.-8.tříd ZŠ a výchově člověka obecně, srovnání s národní, obecnou a střední školou, dále špatné komunikaci učitelů a rodičů, divadlu jako součásti národní kultury, dramatické výchově na škole jako výchovnému prostředku a v neposlední řadě mediální výchově. Tato přednáška stejně tak jako všechny ostaní byly velmi bedlivě sledovány a měly velký úspěch, zajímavé byly i následné debaty. V nich vystopili např. architekt Zdeněk Meisner ("Komunikace jako forma kultury"), dr.Jaroslav Vančát ("Radost až do rána" - virtuální svět na počítačích - síť - multimedia).

O přestávce se konala procházka všech po celé Dobrši, prohlídka kostela Zvěstování P. Marie a kaple sv.Jana a Pavla, kde ještě večer po celodenním programu probíhala další volná debata v příjemném lesním prostředí kolem kaple.

Druhý den v neděli se většina účastníků sešla na mši svaté v kostele a pozorně vyslechla vždy poučné kázání. Následovaly individuální zájezdy po okolních pamětihodnostech a památkových zónách : Nahořany - selské baroko, Krušlov - umělecký řezbář a včelař p.Mach, Čestice - zámek, Podhoslovičky - roubený starodávný mlýn na samotě, Kváskovice - památková zóna a roubená chalupa v "Chalupách". Z šasových důvodů nedošlo na prohlídku vzácného kostela ve Strašíně.

Všichni účastníci Sympozia obdivovali a oceňovali obětavou a náročnou práci organizátorů této velké akce, (zajímavý dvoudenní program po všech stránkách vč. stravování a ubytování), vykonanou na úkor svého volného času a přejí Sdružení pro obnovu Dobrše do budoucna hodně zdaru a dobrou pohodu.

Ludmila Haaseová - rodačka z Dobrše, členka SOD

(Redakčně upravený příspěvek byl publikován v časopise "Čtení pro lidi " - Čestice IX/X - 1999).

 

 

 

nahoru

 

POSVÁTNÁ GEOMETRIE DOBRŠE         Pavel Kozák                                                                           

Posvátnou geometrií se rozumí většinou pravidelné obrazce, které ze svého tvaru vyzařují určitou jednoduchou informaci, to jest mají svůj esoterní význam. Uplatňují se zde základní geometrické obrazce - kruh, trojúhelník a čtverec a kroměnich mnoho dalších, jako svastika, kříž, kříž v kruhu a podobně. Význam přitom nespočívá pouze ve tvaru, ale je nesen zvláštní energií, kterou řadíme do okruhu takzvaných energií alternativních, které nejsou zjistitelné běžnými fyzikálními prostředky. Abychom mohli tyto energie detekovat, musíme používat metody psychotroniky se všemi jejich přednostmi i slabinami.

Je však ještě také jiná posvátná geometrie. jejím působištěm je povrch Země a má také své body, přímky a obrazce. Energie, která je tvoří, nevyplývá primárně z tvaru, ale z přírodních alternativních sil. Místo, které se má stát energetickým bodem, musí disponovat takzvanou zemskou energií, jež se dokáže spojit s energií kosmickou, tou, kterou kdysi druidi nazývali gwre, to jest "sluneční olej". Takový bod potom začne zářit svou vlastní silou a záleží na dalších dispozicích, je-li vzhledem k člověku a vůbec živým bytostem dobrá, či špatná - kladná nebo záporná. Bod se potom, jakoby potřeboval společnost, snaží spojit s dalšími místy a tak vznikají energetické přímky, které Angličané pojmenovali ley lines. Stává se přitom někdy, že tak vznikají v terénu pravidelné obrazce, nejčastěji rovnoramenné, nebo i rovnostranné trojuhelníky. Pokud vrcholy takového obrazce nebyly v krajině fixovány například kopci, byl obvykle takový nedostatek nahrazen postavením menhiru. Trojúhelník potom dodával okolí zvlaštní energetický ráz a umožňoval i další druidské praktiky, o kterých - nutno přiznat - už dnes hovoříme spíše obecně. Je však známo, že i samotné pozitivní energetické body umožňují člověku dotaci tělesné energie, léčení některých nemocí a někdy také spojení s takzvaným informačním polem - lidově řečeno věštění. (Informačním polem se rozumí určitá prostorová "databanka", obsahující údaje o minulých a budoucích událostech i o současném stavu věcí.) S příchodem křesťanství byly pozitivní energetické body často využívány ke stavbě kostelů a kolem nich pak vznikala sídla. Při zkoumání těchto věcí v terénu se rovněž používá psychotriniky - nejčastěji virgule jako základní pomůcky.

Obec Dobrš v podhůří Šumavy se liší od jiných starých sídel tím, že má energetických bodů několik. V samé obci jsou tři a jsou všechny kladné, neboli prospěšné. Proto byla Dobrš odedávma místem zdravým a velmi příznivým pro obývání a tato její vlastnost samozřejmě trvá. Tato silná místa jsou: kostel Zvěstování Panny Marie, dobršská tvrz a kaple sv. Jana a Pavla se zvonicí, čnící nad údolím potoku Peklova. Kaple patří mezi vyjímky tím, že energetický bod je v ní umístěn nikoli před oltářem, ale ve zvonici. Právě tak je tomu také v rotundě na Řípu. Kostel má klasickou energetickou dispozici, což v tomto případě znamená, že bod leží před obřadním stolkem, už mezi lavicemi. K energetické geometrii kostelů je nutno poznamenat, že jde téměř vždy o energetický kříž v podélné ose kostela. Kříž a případné další body byly vždy spontánné upraveny po obestavění energetického bodu vlivem půdorysu stavby.Třetí bod neleží přímo v tvrzi, ale mimo její půdorys v místě jedné z přístaveb. Stavba hradů na silových místech nebyla ve středověku vyjímkou, v případě Dobrše však umístění v těsném sousedství takového bodu naprosto převážilo nad obranným hlediskem, neboť tvrz leží v podstatě v úžlabině. Důvod k takovému řešení musel být velice pádný a souvisí nejspíše právě s kvalitou místa z hlediska energie. V blízkosti obce je ještě jeden významný energetický bod. Je to pramen vody a u něj kaple Panny Marie. Prameny mají svou specifickou energii, je to dáno tím, že je zde síla Země na povrch příváděna společně s podzemní vodou, která má v takových případech svůj zdroj hluboko ve skále. Je-li pramen, nebo kaple nad zdrojem silovým bodem, navazuje spojení s jiným typem míst, nežli kostely či kopce. Jakoby studánky měly svou odlišnou síť a hiearchii spojení. Je tomu tak i v případě Dobrše, neboť studna s ostatními body v obci nesouvisí a nemá s nimi společné adresáty linií.

Mezi okolními místy, navazujícími na Dobrš jsou poutní kostel sv. Anny u Kraselova, kostel u Annína zvaný Mouřenec, Suchý vrch, Mladotický vrch, místo piktogramů v obilí v Žihobcích v roce 1994, menhiry na Javorníku a v Peckově a kaple v Drážově a Čábuzích. Všechny tři body v obci jsou spojeny liniemi s malým kopcem, nacházejícím se asi šest kilometrů severně od Dobrše, který se jmenuje Hůrka. Je to velmi pozitivní a velmi staré místo, jež bylo pravděpodobně v dávných dobách druidským obřadním místem (nikoli obětištěm) a ještě dnes dokáže dát návštěvníkovi mnoho síly a příjemných pocitů.

Pokud jde o skutečnou posvátnou geometrii v terénu, zasahuje do Dobrše jedním svým vrcholem zajímavý obrazec. Oním vrcholem je kaple sv.Jana a Pavla a představuje severní (horní) špici obrazce, ktarý je podobný nejspíš dětskému draku a je orientován téměř shodně se světovými stranami. Jeho jižním vrcholem je hradiště Putkov, oficiálně datované jako středověké, jež je ale patrně starší. Západním vrcholem je kámen u Peckova a východním Vacovický vrch, který je průsečíkem linií s největším jejich počtem v okolí. Obrazec je dělen křížem, blízko jeho středu je starý javor v Ptákově Lhotě. Staré stromy, které obvykle tvořily časovou posloupnost na témže místě, jsou také jedním z častých bodů na ley lines. Energetická funkce obrazce souvisela patrně se čtyřmi trojúhelníky, které v sobě obsahuje. Podobných energeticko-geometrických soustav bychom našli v Čechách mnoho a jinde ještě více, Dobrš však díky těsné blízkosti silových bodů získává neobvykle účinnou osobitou atmosféru, kterou příchozí vnímají. Nejde přitom jen o posilování lidské bioenergie, ale také o kontakt s kosmickou silou, nebo, chceme-li, duchovním prostorem. Jeho prostřednictvím je tu časové kontinuum s událostmi nejen těmi známými středověkými, ale i s těmi tisíciletými. Až tam mohou sahat počátky osídlení Dobrše a už tenkrát tam bylo jako dnes - DOBŘE.

Pavel Kozák

- pracovník Státní vědecké knihovny v Č.Budějovicích, autor knihy "Místa působení" a dalších.

(Tento příspěvek autor přednesl na sympoziu Dobrš 98 - "Město versus vesnice - vesnice versus město").

   

nahoru

 

Prosloveno v Říši loutek  23. 11. 1999      J. A. Novotný                                                             

Drahá paní Mařenko Křešničková,

vážení hosté ze Strakonic, milí přátelé!

Dnes jest večer na dobrou paměť Josefa Křešničky. Mám o něm něco kloudnějšího povědět. Přiznám, že nebylo lehké poznat, jaký vskutku byl. První dojmy i pověsti o něn vyznívaly dost rozpačitě.

Povídavý kumpán s rozsochatě postříhanými vlasy i vousy, dost ostýchavý na jedné straně, na druhé straně však pronášející kategorické a nabroušené soudy o lidech i událostech. Brali ho mnozí spíš jako povrchního šprýmaře, který na požádání spíchne nějakou rýmovačku, který holduje silnosilně - ovšem občas - pivinku...

Nuže, není nic omylnějšího než soudit Pepíka (jak jsme mu všichni říkávali) podle vnějších znaků, pomluv a momentálních setkání... Já měl možnost - i čest - provázet ho delší čas při jeho práci, zvěděl jsem leccos o jeho radostech i strastech. A mohu dosvědčit, že to byl člověk ne obyčejný. Ne všední! Po delší době se vám objevila najednou citlivá bytost, schopná pravých myšlenkových hloubek. Chlapík štědrý, nezáludný, oddaný všemu, co si oblíbil, co ctil a čemu věřil...

Teď malou odbočku: žijeme v přítomnosti, kdy hodně slov ztratilo cenu a váhu. Všeobecný úpadek řeči je zrcadlem naší země. Zdůrazňuji to, protože mé vzpomínání na Křešničku se opírá o výrazy, které jsou pro spoustu lidí prázdné, nepohodlné, které jsou přijímány i s posměchem, pokud se jich dovoláváte...

Charakter! Svědomí! Věrnost! Čest! Vlatenectví..!!

Tak především: Pepík Křešničků byl charakter! Neprodejný! Snažil se mít vždy rovnou páteř i řeč. Uprostřed všelijakých pitvorných šplhavců, partijních práskačů a poskokú byl nefalešný. Člověk se všemi - jak jinak - i chybami, ale takovými, za které netrpěl nikdo druhý..! Jeden luxus si nedovolil nikdy: předstírání! Měl v podezření každého žvanila, každého vejtahu, zvláště když ten se opíral o stranickou legitimaci, když "dělal chytrýho" (i v loutkařině)!!! Právě Pepík dokázal - jaká vzácnost - říci: Nechci! Nerozumím! Nevím!

S tím souvisí další slova: svědomí, čest! Křešnička i za cenu chudoby držel post, který si sám zvolil. On nedezertoval, když byly potíže. On své sliby plnil, nevymlouval se. Možná, že byl pro některé "hloupej", neboť nevydělával, nespekuloval, co mu co vynese. Byl vyžírkům pro smích. Když začal kolem sebe kolportovat časopis "Čtení pro lidi", dočkal se spíš nevděku, pověsti otravy, který obtěžuje. Lidi v jeho blízkosti asi vůbec nebrali (nebo nechtěli brát) v potaz, že tenhle člověk taky strádá, že mívá stavy úzkosti, že ho dusí ovzduší, nadmuté totalitní svévolí, že si neví rady. Byl svůj, plný člověčiny, žádostivý cti, neboť věděl, že ta je to jediné, co nás nenechá utonout v kanálu. Pepík nebyl jiný v davu a jiný v soukromí. Uměl se dorozumět s přírodou stejně jako s loutkou, knihou, s věcmi starými i novými.

Uvědomili jste si, vy Strakoničtí, že mezi vámi žil člověk věrný? Že mohl - a těch důvodů bylo habaděj! - mávnout rukou nad vašimi výzvami a přáními?

Zastával pravdu, kterou nalezl potvrzenu u jednoho z básníků, že "Osobní svoboda je spíš svobodou duše než svobodou břicha!"

Kdo by se divil, že si zachoval nevraživost vůči těm, kdo mu pokáleli a zmrzačili život, kdo ho špinili, kdo ho chtěli dirigovat svými blbostmi a příručkovými požadavky. S těmi se nesmířil nikdy. Měl právo být povznesen nad soudruhy, kteří ho zahnali do prasečinců, do chlívů, do studených haluzen, kde si vysloužil nejen bolavý svrab na rukou ale i na duši... Ale pozor! Přesto, přátelé, on pracoval. On dal slib vám, dětem, sobě, že se nepoddá. A odváděl to, co dovedl. Když nedocílil svého, opakuji svého maxima, odmítal opravovat, záplatovat...Odtud jeho známá vlastnost, že nikdy nic nepřepisoval... do nové verze!

Mohu ovšem dosvědčit, že v jednom případě dospěl až k dokonalosti, neuvěřitelně se zkáznil, cizeloval, stavěl, zápolil s každým slovem, nenechal se opít lehkostí. A tak vznikla sbárka zvláštních básní pod názvem "Dosahování". Je-li něco, co zasluhuje být tištěno, pak je to tento výsledek Josefova zápasu. Pepík byl skutečný dělník, novináři mu přezdili "písmák". Ale on byl víc: vytrvalec, chtějící předat svou štafetu, štafetu osvícení, nového obrození... A tím jsem u posledního slova, které Křešničkovi přísluší: vlastenec!

Pepík oddaně nesl břímě nízkostí, jimiž byly zavalena jeho domovina " na věčné časy" On lpěl na zdraví svého rodného kraje, příroda pro něj nebyla nějakou kulisou. Tam kde mnozí byli slepí, viděl plevel i kytku i kus skály okouzleným zrakem. Znal každý koutek, dokázal se rozněžnit nad šípkovým keřem, Božími mukami, nad olší u potoka, postát u každé polorozpadlé kapličky. Trpěl, ubližoval-li někdo rybníkům, stromům, řekám. Neboť pro Křešničku nebylo minulostí. Věřil, že vše trvá, že dnešek navazuje na to živé, co nám naši dávní odkazují. Že nesmíme nic opouštět, nic pohřbívat do rakví zapomnění. Že třeba prastarý chorál není veteší, ale darem, který nám dovoluje lépe dýchat a myslet. Věděl příliš o mizernostech a podlostech, proto se držel poesie, knih, své země... A nejvíc bezpečí hledal u jarního věku lidského - u dětí!

Neměl je rád onou nasládlou, mazlivou (a čím víc dítě stárne, tím nucenější) přízní. On měl vůči nim respekt. A toužil je podarovat, rozdat jim, co v sobě objevil. Co se loutkového divadla týče, měl vzor - prvního principála Aloise Křešničku, jenomže Pepík chtěl také panáky prožít. Rozumět jin, procítit, ujistit se, v čem je jejich čaromoc.        

V čem může být loutka uctívána a čím je možno ji urážet. Vy, členové strakonické scény, dobře jistě pamatujete, že stačilo říci: - Pepíku napiš!! A on to zkoušel. Samozřejmě bylo i dost hlušin v té neustávající produkci. Ale uvědomili jste si někdy, že chcete veselou či křehkou zábavu na člověku, který trojnásob nese tlak "totáče"? Víte, že leckdy psával jenom proto, že to bylo pro ty malé? A že trápil unavené srdce i mozek za nociv plesnivých přístěncích, kdy hlídal dobytek?

Pepík byl v gruntu osobnost slunečná!!! Vzdor ničemnostem, kterými ho obdarovávalo "rudé právo pseudopokrokových moralistů", dýchal a tvořil pro potěšení své i svých bližních. Smích pro něj byla nádhera světa! Jeho veselení ovšem někdy mívalo i nádech trpkosti, uměl být žahavě jedovatý. Jak dovedl zdrtit ironií české hamounství a nedožranost ve své skvělé parodii "HORYMÍR"!! Jeho svérázná, žertovná úsloví naleznete všude - i v jeho zmíněném časopise, na ukázku aspoň jednu týkající se aktuality: "Ve Střídce přejel někdo kočku...a to velice pečlivě!"

Křešničkovi byla vlastní přímo kultovní láska k "milému a milostnému jazyku otcovskému". -To je moje vlast!, řekl mi o mateřštině za jedné procházky. Při všem někdy jadrném slově byl cudný, nikdy lascivní .. a když vzal na pomoc "těžší kalibrů, vždy patřičně (jako u Rabelaise).

Byl čtenář s velikánským "ČÉ"!!! Já ho viděl, jak se zrakem zamženým slzami, četl Halasovu zpověď "Já se tam vrátím." Pepíkovi byla četba pobožností. Tvrdil s J.A.Komenským, že "knihovna je lékárna duše.."

Půjčil jsem mu kdysi knížku barokního kazatele. Zaškrtl si v ní jedno místo. Ať právě ono za Křešničku k vám promluví:"Odstraň z kterékoli obce lásku a bude se ti zdát, že je to Babylon, - lidi mnoha řečí tam najdeš, ale žádné tam nebude jednoty, a proto takový ve všem zmatek a neshoda. Žádná tam nebude láska, toliko sprostota a zloba mezi občany. Jazyk tedy jest svrchovaně slyšán a ctěn od Boha...!".

Vše, přátelé vážení, co v Pepíkovi bylo, směřovalo, tvrdím, nejsilněji k prospěch našich dětí. K naději, k dobám přicházejícím. Málo lidí mezi námi chodí s takovou vírou v mládí a budoucnost, jak tomu bylo u Josefa Křešničky z Němčic...

Chci proto hlavně vám ze Strakonic říci na zavírku. jestliže chcete doopravdy uctít památku kamaráda, nad něhož jste neměli věrnějšího, neopouštějte nic z toho, co on vyznával, nepřestávejte s loutkami, nezrazujte ty své malé diváky. Snášejte jim potěšení a braňte je, aby nezplaněli, aby stále mohli toužit po radosti a svobodě..!!

J.A.Novotný - loutkář, divadelní dramatik a kritik

 

 

nahoru

 

Výtvarná dílna "Místa působení"  (Dobrš červenec - srpen 99)                                                     

Předznamenání "Místa působemí" vypůjčili jsme si od ing.P.Kozáka, autora knihy téhož jména.

Místo působení... Co vlastně je to, co to znamená, co značí?

Kdybyste knihu četli, nebo byli přítomni, tak jako my, přednáškám autorovým na sympoziu Dobrš ?98 či při otevření výtvarné dílny v červenci roku 1999, věděli byste bezpochyby více. Více, ale stejně jenom zlomek toho, jak vše jest, neboť jen dotýkat se je dáno nám - nezasvěceným.

Nezasvěceným?

Ano, o těch dotecích to bylo. O dotecích, hledání citlivosti, senzibility, vnímavosti, o schopnosti se vyjádřit kresbou, barvou, tvarem, činem, akcí.

Vybrali jsme si tři místa, místa mezi mnohými v Dobrši a okolí, která nás zaujala, fascinovala, přitahovala. K nim a mezi nimi trvala naše pouť, naše pokusy o interpretaci.

Místo první - obec, tvrz a kaple sv.Jana a Pavla.

Tvrz jako východisko, hájemství, dílna. Zde, v starobylých zdech , rodily se keramické artefakty, odlitky - masky, busty - sošky - hlavy.

Ve zvonici děla se "bílá" magie - neboť prostor lásky jest otevřen všem, a tak, díky pochopení otce Martina, i našim pokusům o její vyjádření.

Hromada kamenů, snesených na Šibeniční vrch během desetiletí lopotnou prací venkovanů při obdělávání polí, to byl pro nás onen pupek světa, to byla ta střecha, onen osmý div, odpověď na věčnou otázku: Quo Vadis Homo a - místo druhé. A tak jsme se ptali a hledali odpovědi. Našli jsme nějaké snad - a nic nám nevadily (?) roje much a zápach z nedaleké deponie vepřína.

A po třetí - byl to oheň a pec a místo, co nám učarovaly. Jako na vahách analytických měřil Petr teplo, oheň a kouř v keramické peci, topil dřevouhlím a luštil zvuky zvnitřku. Odměnou dlouhého čekání byl nám ohon komety, sopouch kráteru do nebe vysoko dštící v noci a "zboží" krásně popraskané, ztmavlé, s náškvarky, jak mladá cikánka, co nemáme ji rádi, však potajmu si sdělujem: ach, jak ta je krásná...

Co ještě říct? Výstava pak a - samozřejmě JINDRA ŠTREIT. Náš zcela vyjímečný host. Co host - on vzal ten problém za své a ví dnes o Podlesí víc než kterýkoliv z nás (a z vás?). Však brzy uvidíme. Výstava chystá se a v hlavní roli - Dobrš, Němčice a okolí. Podlesí Křešničkovo, jak popsal je Josef K. ve svém průvodci krajem svého života a smrti.

A tak - byť krátce před tím hořelo a měli jsme i strach (ne o sebe, však o děti) - dobrý konec, dobré vše. A věříme, že příště zas.

Dětí dvacetpět, šest dospělých, jmenovat netřeba (však - "Mistře" anonymů, ne pro přijetí hry tvé či snad pro naše bání se).

Kdo bude chtít a v dobrém, ten snadno si nás najde.

A my se těšíme.

Petr Kovář, architekt, člen rady SOD

 

 

nahoru

 

Média dvakrát o Dobrši                                                                                                       

Česká televize v rámci cyklu pořadů NÁŠ VENKOV, zařazeném vždy v sobotu po poledni na ČT 1 odvysílala dvacetiminutový pořad, v němž se pokusila zmapovat současné dění v Dobrši a upozornit na její vyjímečnost. V pořadu vystoupili např. J.Kalbáč (přednosta Okresního úřadu Strakonice), J.Petr (starosta obce), J.Kotalík (rektor AVU Praha), Z.Lukeš (Kancelář prezidenta republiky), J.Naegele (novinář, Radio Svobodná Evropa), S.Dvořák (Památkový ústav Č.Budějovice), Radek Lunga (Sdružení pro obnovu Dobrše).

Místní občany částečně zastoupil dobršský rodák L.Rezek, samotní dobršští obyvatelé aktivní účast v pořadu odmítli.  

Zářijové číslo časopisu The New Presence (Nová přítomnost) - The Prague Journal of central European Affairs uveřejnilo v anglickém jazyce obsáhlý materiál o Dobrši, její historii i přítomnosti. Autorkou článku je novinářka Brigita Silná.    

 

 

nahoru

 

AKCE A REAKCE                                                                                                                   

Dne 12.6.1999 vysíla ČT pořad o Dobrši a jejích obyvatelích (zvláště o některých) v rámci cyklu Náš venkov. V noci ze soboty 19. na neděli 20.6. byl založen požár, jehož výsledkem je hromada zuhelnatělých zbytků, původně to 12 metrů kubických střešních latí a prken, určených na rekonstrukci střechy zámecké budovy (škoda 60 tis.Kč). Úmyslem "neznámého" žháře bylo zřejmě překazit práce vedoucí k rekonstrukci zámecké budovy. Dnes je možno ovšem říci - nepodařilo se.

 

Ve dnech 1.-8.8. probíhala v Dobrši a jejím okolí letní výtvarná dílna. V následujícím týdnu byly různé státní instituce (např. Živnostenský úřad, Okresní hygienická stanice, Listy Strakonicka) obdařeny dopisem. Proslulý dobršský pisatel vystupující pod vypůjčenýn pseudonymem "J.Brožová, Č.Budějovice - dopisovatelka" opět zazářil - a nutno říci, že snůškou nesmyslů a nepravd ve svém "díle" mnohé pobavil a jiné přivedl na myšlenku vedoucí k pochybnostem o autorově psychickém stavu.