Volné listy dobršské

 

Dobrš - červen 2002 Radek Lunga
V Kameničkách se snaží. Nejen starosta. MF DNES
TELEGRAFICKY redakce
Výsledky sociologické šetření Dobrš 2000 Eva Rýparová
Zapomenuté poutní místo Radek Lunga

 

Dobrš - červen 2002
250. výročí úmrtí Ondřeje Jakuba de Waldta
Radek Lunga

 

Historické prostředí a současnost místa.
Dobrš je považována za zcela výjimečnou vesnickou lokalitu, na jejímž území se nachází unikátní soubor historických památek. Mnozí znáte dva původní románské kostely, barokní faru a gotickou tvrz s ranně barokním zámeckým křídlem. Toto v minulosti slavné a významné kulturní centrum a dodnes známé poutní místo je nyní mnohdy opomíjenou či přezíranou lokalitou. V minulosti ztratil veřejný prostor na mnoha vesnicích svůj význam. Napomohla tomu mimo jiné i ztráta patriotismu a malá znalost vlastní historie obce jejími obyvateli. Podobnému stavu se v první polovině 18. století úspěšně bránil svými aktivitami právě kněz Ondřej Jakub de Waldt.

Ondřej František Jakub de Waldt (30.11.1683 - 16.7. 1752)
Doba pobělohorská, a zvláště pak období první poloviny 18. století, nebyla dosud objektivně zhodnocena a v mnoha případech ani doceněna. Nejedná se pouze o určité zkreslení či jednostrannou orientaci zkoumání historie, která ještě v nedávných dobách byla svázána režimními direktivami a přebírala úsudky a potažmo předsudky dob dávno minulých. Řečeno s moderní dobou, ani v oblasti umění nepadly ještě všechny mýty. Jistě byly alespoň částečně učiněny nové a platné závěry v uměních výtvarných, stejně tak nikdo dnes nebude upírat světovost a skvělou originalitu barokní architektuře.
Polem zoraným velmi mělce je pak ranně novověké umění slovesné. Staletý odsudek barokní literární produkce, jazykového bádání stavu a kvalit samotného jazyka, přetrvává dodnes. O jeho příčinách by bylo možné hovořit, konečný úsudek silného zkreslování, zamlčování, retušování a zatajování barokního období stylu a kultury v Čechách, je velmi smutný. Jméno osoby v nadpise této stati je toho důkazem. Kdo zná dnes Ondřeje de Waldta, rodáka z Písku, dobršského kněze? Kdo někdy slyšel o tomto skvělém představiteli jednoho z několika plodných a hodnotných žánrů barokní české literatury - barokního kazatelství čili homiletiky? Jeho dílo české i latinské jednoznačně svědčí o jeho jazykovém cítění a nadání, a jeho vydaná kázání jsou čtivem vskutku exkluzivním. Proto: kdo byl tedy tento muž?
Ondřej Jakub de Waldt pocházel z Písku. Vystudoval bohosloví v Praze a v r.1706 byl v Písku vysvěcen na kněze. Prvním jeho působištěm byly Skočice na Strakonicku a od r.1708 působil po dalších 43 let nepřetržitě v Dobrši u Volyně.
Nejdříve jako administrátor, od r. 1724 jako farář. V r.1751 odešel na odpočinek do rodného města, za rok na to zemřel a byl pochován v píseckém kostele Panny Marie. Na Dobrši rozvinul aktivity nejen pastorační, včetně iniciování několika pravidelných poutí a procesí do okolních míst, ale také velmi různorodou a energickou činností stavební. Za jeho působení byl kostel Zvěstování Panně Marii vybaven novým zařízením a plastikami, několikrát opravován a dáván do pořádku. Velmi zdařilá je i jeho činnost literární. V r.1729 připravil a vydal tiskem 31 latinských kázání o právě kanonizovaném Janu z Nepomuku, v r.1736 vydal 29 českých svátečních kázání o českých světcích pod názvem "Chválořeč, neb kázání na některé svátky a obzvláštní roční slavnosti svatých božích složené", posledním jeho známým dílem jsou z r.1741 latinská oslavná mariánská kázání na celý rok. Dochovala se také de Waldtem založená pamětní kniha dobršské fary z let 1724-1751 a jeho diář - menší pamětní kniha se zaznamenáním různých událostí, např. přírodních úkazů, krátké historie Písku a autobiografických poznámek z let 1708-1724. Závěť, kterou de Waldt sepsal v Písku 21.4.1752, nedlouho před smrtí, dokládá mnohost a různorodost zájmů, pro dnešního člověka někdy až kuriózních. Kromě běžných věcí denní potřeby vlastnil i množství hudebních nástrojů (lyru, mandoru, klavikordoium, slonovinovou a dřevěnou flétnu), malou, farní lékárnu, různá velká a malá kružítka, kompas, různé tabulky pro pozorování nebeských úkazů, a snad i nástroje k výrobě jakýchsi "rachejtlí". Jeho podobizna, která byla rovněž v pozůstalosti, se bohužel s největší pravděpodobností nedochovala. Knihovnu, jistě bohatou a obsáhlou, daroval na děkanství do Písku. Byl velkým ctitelem Panny Marie, zvláště milostné mariánské poutní sochy v Dobrši, plastiky vytvořené kolem r.1500 a dochované dodnes (nyní je po zásadním restaurátorském zásahu).
Ve svých kázáních se de Waldt nekonvenčně obrací k posluchačům, zajímavým a úderným způsobem je apostrofuje, rozehrává pravé barokní divadlo na malém prostoru kostela a můžeme ho označit za vpravdě konceptuálního kazatele, obratného představitele tohoto směru barokní homiletiky. Své posluchače - prostý lid v kostele, při příležitostných kázáních, na která byl zván do celého kraje (Horažďovice, Písek, Vodňany, aj.) i řeholníky i stovky poutníků, nejen konfesijně - ve víře - utvrzuje a orientuje, ale i kritizuje i současné neřesti - opilství, hráčství, lež, nepoctivost, vydírání, lakotu, neúctu k hodnotám i špatné poměry mezi společenskými vrstvami, jeho kázání tak dostávají silný pedagogicko-sociální přídech, který je v mnoha konkrétních bodech aktuální i po čtvrt tisíciletí. Přímý kontakt s obyvateli vsi mu umožňoval skrze duchovní promluvu, i mimo ni, pozitivně ovlivňovat život lidí - a tento kladný rozměr nalézáme v jeho díle, době a kultuře i dnes.
Pro to vše je Ondřej de Waldt po mnoha letech připomínán znovu, nejen ku příležitosti připomenutí si jeho smrti, ale aby věcí, kterými je Dobrš známa, neubývalo a aby paměť lidí zůstala čerstvá a události a děje, dvěstěpadesát - nebo čtvrtisíce - let staré, neupadly v zapomenutí. Tomu má napomoci i červnové setkání nad osobou a dobou Ondřeje de Waldta v Dobrši, uspořádané - doufejme - nejen samotnou dobršskou farností.
A jak pravil náš kazatel na pouti ve Strašíně, "z Dobrše přicházíme, dobře bude…, aj nic zhola nepochybujme, dobře zajistě bude, dobře".

Pocta osobnosti.
Stojí za zamyšlení, zda jedním z možných počinů k uctění památky barokního kazatele a dobršského faráře Ondřeje Jakuba de Waldta by se nemělo stát kromě jiného například i odhalení pomníku či pamětni desky této významné historické osobnosti, která svým dílem poznamenala fyzicky a duchovně tvář Dobrše 18..století, ale i staletí následujících.

 

nahoru

V Kameničkách se snaží. Nejen starosta.
V obci, která získala titul Vesnice roku 2001, lidem záleží na tom, kde bydlí
 

 

Už sedm let bojují vesnice v soutěži, vypsané Spolkem pro obnovu venkova, svazem měst a obcí a ministerstvem pro místní rozvoj o titul Vesnice roku. Vítězství jim přináší nejen prestiž, ale také miliónovou odměnu. Odborná komise přímo na místě posuzuje společenský živo v obci, sousedské vztahy, jak nové domy na vsi zapadají do tradiční architektury i jak úspěšně obec hospodaří. Obec, která uspěje jako nejlepší v okrese, postupuje do krajského a potom do celostátního kola. Starostové vítězných obcí za nejdůležitější považují, že titul Vesnice roku pozvedl u obyvatel hrdost a pomohl při upevňování sounáležitostí s obcí. Například vesnice Sloup se pyšní titulem jak na tabulích při vjezdu do vesnice, tak na propagačních materiálech a hlavičkových papírech obecního úřadu. Peníze ve formě odměny za titul nepovažuje za důležité ani starosta z Olešnice, která zvítězila v r.1999. Míní, že větší užitek mají lidé z toho, že se obec zviditelnila a mezi lidmi se posílil zdravý lokální patriotismus.

Obec na Českomoravské vrchovině s necelými osmi sty obyvateli však neproslavil až čerstvě udělený titul vesnice roku 2001. Slavné jsou už déle než sto let. Karel Václav Rais o životě v této chudé vesnici napsal román Západ. V Kameničkách působil také Antonín Slavíček a vytvořil zde jeden ze svých nejznámějších obrazů U nás v Kameničkách. Na slavné předky jsou také v Kameničkách hrdí. Ve zchátralé budově otevřela obec galerii Antonína Slavíčka. "Do galerie u nás chodí všichni, to by byla ostuda, kdyby ji od nás z vesnice někdo neznal," říká s neskrývanou hrdostí kuchařka z místní základní školy Zdeňka Brázdová.
V soutěži Kameničky paradoxně zvítězily nad vesnicemi, které jsou mnohem bohatší. Obci se v minulosti kvůli neúrodným polím říkalo Česká Sibiř nebo Bohem zapomenutý kraj. I nyní mají tamní lidé relativně nízké platy a nezměnilo se ani drsné klima. Pěkné počasí je tu jenom dva měsíce v roce, říkají místní. "Přinejmenším starší generace je hodně pracovitá, neměli to na kamenitých políčkách jednoduché, aby se uživili, jsou to lidé houževnatí a dokážou jít za svým cílem", míní farář z Kameniček Jiří Prokůpek.
Na první pohled vypadají Kameničky jako obyčejná vesnice na Vrchovině. Fasády mnoha budov však svítí novotou. Tamní obci se za posledních pár let podařilo vybudovat dům s pečovatelskou službou, opravit kostel, školu, faru, postavit chodníky, opravit autobusové čekárny.
Většina lidí, hrdá na svou vesnici, za to nezapomene starostu pochválit. "Za poslední tři roky udělal víc než před tím za deset let," říká například farář Jiří Prokůpek. "Všechno se mu daří," přitakává důchodkyně Barbora Brázdová.
Vesnice přitom není nijak bohatá. Na opravu kostela si proto ušetřili místní sami ze svého. Opravu chodníků či obnovu zastávek zase zvládla obec.
Proč jsou lidé tak ochotni pomáhat obecnímu úřadu? Oprava kostela či fary má pro ně větší význam než v jiných vesnicích. "Kameničky byly ještě za totality takovou černou ovcí, hodně se tu drží náboženská tradice," říká starosta obce Jiří Dřevíkovský. "Náboženství je pro ně hodně důležité," doplňuje truhlář Jaroslav Myška, "kdyby měli někteří lidé dát například na opravu kostela poslední korunu, tak ji dají."
Kameničky se v příštím roce zúčastní soutěže vesnice Evropy. "Neděláme si iluze, že bychom mohli vyhrát", říká starosta. Získaný titul podle něho přinese vesnici kromě prestiže a více peněz také spousty práce. "Je to hlavně velká zodpovědnost", říká Dřevíkovský, pro kterého je práce na obecním úřadě koníčkem, za niž nebere žádný plat. Pracuje jako výpravčí vlaků.
"Společně s místostarostou, který to dělá také jako uvolněnou funkci, jsme si jednou spočítali, že za celé volební období dokážeme ušetřit obci 950 tisíc korun. To je částka, za niž se dá lecos postavit," řekl starosta. Od lidí však vděk nečeká. "Každý den, když jdu do úřadu, říkám si, že nesmím čekat vděk. Ale obecní úřad v Kameničkách se stal pro mne koníčkem. Když vidíte, že se vám něco podařilo, tak cítíte určitou spokojenost."
O úspěchu Kameniček v soutěži Vesnice roku se mu ani nesnilo. "Pocity nedokážu vyjádřit. Kdyby mi před třemi lety někdo řekl, že půjdu do zastupitelstva a budu dělat starostu, tak bych mu odpověděl, že se zbláznil, protože jsem se odmítal angažovat. Nyní za to děkuji osudu a děkuji Bohu", říká starosta Dřevíkovský a dodává, že za úspěchem Kameníček rozhodně nestojí sám. "Je to zásluha mnoha místních lidí, kterým není lhostejné, jak Kameničky vypadají," dodal.

Článek je převzat z deníku MF DNES (redakčně kráceno)

 

nahoru

TELEGRAFICKY  

 

Epitaf opět v plné kráse
Vzácný renesanční epitaf Kateřiny Tomkové z Kynšperka (1599) byl v rámci Programu záchrany movitých kulturních památek restaurován za finančního přispění Ministerstva kultury a majitele památky Římsko-katolické farnosti Dobrš (celková částka 100 tis.Kč). Samotné restaurování bylo rozděleno do dvou etap. Záchrany této památky se úspěšně zhostila ak.mal.Vendulka Látalová z Litomyšle. Epitaf je nyní trvale prezentován v úředních prostorách dobršského farního úřadu.
Oprava zvonice sv.Jana a Pavla
Slavná dobršská červnová pouť na svátek sv. Jana a Pavla byla první příležitostí shlédnout po komplexní rekonstrukci fasády kostelík, zasvěcený ochráncům kraje proti bouřkám a krupobití. Oprava, jež si vyžádala částku téměř 400 tis.Kč, se mohla uskutečnit díky finanční podpoře Okresního úřadu ve Strakonicích, částkou 10 tis.Kč akci podpořil i Obecní úřad v Drážově.
Oprava dobršského zámku opět pokročila
I v letošním roce pokračovala opravou fasády a dokončením opravy střechy dlouhodobá celková rekonstrukce a rehabilitace zámeckého křídla dobršské tvrze. Stejně jako v r.1999 se i letos akce uskutečnila za finančního příspěvku ministerstva kultury v rámci Programu záchrany architektonického dědictví ČR. Letošní stavební činnost si vyžádala částku cca 1,4 mil. Kč, při čemž polovinou se podílel majitel objektu. Podíl vlastníka je samotnou podmínkou získání státního příspěvku. Fasáda byla obnovena a doplněna o zmizelé plastické prvky (nárožní bosáž, vodorovné římsy i pilastry sloupů) na základě dochovaných dobových vyobrazení a fotografíí i samotného stavebně historického průzkumu.
Restaurování nástěnné malby v dobršském kostele
Restaurátorského zásahu se dočkala i další památka, nástěnný obraz nad vchodem do hlavní lodi kostela zvěstování P. Marii. Tzv. alianční erb z r.1669 znázorňuje štítonoše - anděle, držící erby dvou slavných šlechtických rodů - Kaplířů ze Sulevic a Chřepických z Modlíškovic. Malba byla provedena zřejmě při příležitosti sňatku reprezentantů obou rodů v dobršském kostele. Restaurátorský zásah provedli MgA. J. Ronovský a MgA. Martin Krčmář. Impulsem pro samotnou realizaci akce byl dar švýcarské nadace Saving our Haritage (15 tis.Kč), zbytek do částky 29. tis. Kč uhradil Farní úřad v Dobrši.
Dobrš a internet
Informace o Dobrši, její minulosti, současnosti lze kromě již známé internetové adresy www:volny.cz/sod.dobrs i na dalších adresách, za všechny jmenujme např. www:turistika.cz nebo www.jiznicechy.cz. . Své názory a vzkazy či náměty pro Sdružení pak můžete posílat mimo jiné i e-mailem na adresu sod.dobrs@volny.cz.
Prácheňský literární objev desetiletí
Začátkem prosince roku 2001 byla slavnostním večerem v hudebním oddělení Šmidigerovy knihovny na strakonickém hradě uvedena kniha Pověsti dobršské. Jsou v ní zachyceny pověsti, vyprávěné dudákem Janem Racochou tak, jak je zapsal roku 1888 Jan Menčík. Knihu uvedl za účasti a vystoupení dudáka Ondřeje Spurného editor Ondřej Fibich. Ten rovněž ručně psané zápisky (objeven byl pouze 3. díl) převedl spolu s doslovem v zajímavé vyprávění. Nakladatelem prácheňského literárního objevu desetiletí je písecké nakladatelství PRAAM. Knihu v ceně cca 150 Kč je možno zakoupit např. v antikvariátu strakonického hradu.
Pamětní deska JK odhalena
Za velké účasti obecenstva i reprezentantů kulturního života strakonického regionu byla z impulsu básníka Jiřího Koláře v srpnu slavnostně odhalena v místnosti čestického zámku pamětní deska básníkovi, literátovi a obětavému kulturnímu pracovníkovi Josefu Křešničkovi. Jeho jméno zůstává nerozlučně spjato s kulturními aktivitami pošumavského regionu. Současně byla jako součást zdejšího muzea zpřístupněna i stálá expozice, dokumentující životní osud i širokou škálu činnosti toho svérázného a nezapomenutelného vesnického člověka.

 

nahoru

Výsledky sociologické šetření Dobrš 2000
studentů katedry kulturologie FF UK
Eva Rýparová

 

V létě roku 2000 jsme uskutečnili pod hlavičkou Filosofické fakulty Universtry Karlovy v Dobrši malé sociologické šetření, které mělo za úkol zmapovat každodenní problémy obce a základní životní a hodnotové postoje lidí, kteří v Dobrši žijí trvale i těch, kteří tam dojíždějí jen na chalupu. Jako metodu jsme zvolili řízený rozhovor. To znamená, že jsme kladli otázky podle dotazníku a sami zaznamenávali odpovědi.

V Dobrši žije přibližně 50 obyvatel. Nám se povedlo vyplnit dotazník s 25 z nich. Velice často se stávalo, že jsme přesvědčili k odpovědi jen jednoho člena domácnosti jako jakéhosi reprezentanta "rodinného mínění". To má samo sebou vliv na objektivitu výsledků, což ale u takto malého šetření není tak závažné. Kromě místních jsme zpovídali i chalupáře, protože i oni významným způsobem ovlivňují život obce. Od nich jsme získali 11 dotazníků. Dohromady odpovědělo 36 lidí, 2/3 místních a 1/3 chalupářů.

Otázky sociodemografické - věk, vzdělání, vyznání, atd.
Věkový průměr obce je velice vysoký - 59 let. Většina, více jak 2/3 dotázaných, se hlásí k římsko-katolickému vyznání. Necelá 1/4 je bez vyznání, ostatní se hlásí k jiné víře.. Většina dotázaných (místních) je vyučena bez maturity (7) nebo absolvovala střední školu s maturitou (7), dále je časté základní vzdělání (4), pak nižší střední bez maturity (3) a konečně vyučení s maturitou (2) a vysokoškolské (2). Ze všech dotázaných se přesně 1/2 narodila v Dobrši.

Otázky hledající nejtíživější problémy života v obci
Kromě toho, že 32 dotázaných (89%) postrádá v Dobrši hospodu jako místo, kde by se mohli lidé ve volném čase scházet, jsme odhalili čtyři další závažné problémy. Nejčastěji jmenovanými byly špatné mezilidské vztahy (9 dotázaných). Hned další je zdravotní závadnost pitné vody v obci (7). Další je již zmíněná neexistence hospody (4). Dále byla jmenována jako problém nedostatečnost obchodu v obci a dopravní obslužnost obce (3). Dalšími jmenovanými jsou : špatná údržba silnic v zimním období, to že obci schází kanalizace, telefonní budka a především pracovní příležitosti, zvláště pak pro mladé, a s tím související vylidnění obce. K vyřešení problémů, které Dobrš sužují, chybí podle většiny dotázaných nejvíce ochota a peníze (19). Řešením špatné obslužnosti obce by bylo podle 10 dotázaných zavedení služeb soukromého autodopravce. Většina dotázaných (21) si myslí, že problém vylidňování a vysokého věkového průměru obce by se měl řešit pomocí sociální podpory venkova, mladých rodin a vytvářením nových pracovních příležitostí. Soukromý zemědělec by se v obci uživil podle 1/3 dotázaných, pokud by se měli rozhodovat, v jaké oblasti podnikat, volili by právě zemědělství, práci se dřevem nebo oblast služeb. S prací obecního úřadu je spokojeno 16 dotázaných, oproti tomu 15 se domnívá, že obecní úřad nepomáhá problémy Dobrše řešit dostatečně. Že by k řešení problémů obce mohla přispět nebo již přispívá osoba místního faráře, se domnívá 21 dotázaných, 10 je opačného mínění.

Otázky zjišťující postoje a názory dotázaných
O něco více než polovina dotázaných se domnívá, že se jim život po roce 1989 změnil k lepšímu. Podíváme-li se ale na odpovědi jen místních, výsledek je právě opačný. Tento pesimističtější pocit může souviset s tím, že si naprostá většina (28) myslí, že se problémy venkova v tomto regionu rozhodně neřeším dostatečně. Lidé z Dobrše nejvíce sledují následující média: televize Nova a ČT 1, dále Český rozhlas a také Blesk a Listy Strakonicka. Průzkum též ukázal, že z místních se většina (14) nezúčastňuje kulturních a sportovních akcí ani jednou za rok, dvakrát do roka 3 respondenti, 4 pak jednou za měsíc a 2 alespoň jedenkrát týdně. Většina místních chalupářů považuje ochranu památek za důležitou, u místních byla také častá odpověď, že ano (6), ale též uvádí, že existuje mnoho důležitějších problémů. Jen 2 lidé nepovažují ochranu památek za důležitou. Všichni obyvatelé Dobrše chápou jako památku kostel a kapli, bránu všichni chalupáři a téměř všichni místní (4 ne), tvrz 30 dotázaných (ne 5 místních a 1 chalupář). Nejčastějšími argumenty, proč dobršská tvrz již památkou není bylo, že je to "zplácanina" všech možných stylů a že je v soukromém vlastnictví. Křížky v Dobrši a okolí považuje za památku již jen 16 místních a 9 chalupářů, a některá stavení již méně než polovina dotázaných. Dle 20 dotázaných aktivity různých občanských sdružení mají svůj význam, opak míní 14 z nich. Z pohledu místních se pak většina domnívá, že sdružení v tomto regionu žádný význam nemají.

Otázky postihující citové vazby k Dobrši
Z místních by v Dobrši rozhodně chtělo zůstat na trvalo 19 dotázaných, 6 spíše ne (především mladší lidé). U většiny chalupářů byla tato otázka čistě hypotetická, totiž odpověděli, že by zde chtěli zůstat natrvalo, ve skutečnosti však neplánují, že by se tam v nejbližší době přestěhovali. Více něž 2/3 obyvatel je hrdá na svou obec. Vzhledem k tomu, že 33 z nich by člověku, který přišel do Dobrše poprvé, ukázalo památky a 3 přírodu, jsou asi lidé hrdí právě na ně. Někteří je ale nepovažují za nijak zajímavé pro lidi od jinud, protože nevěří v to, že by Dobrši mohl nějak prospět rozvoj turistiky. "Na co by se sem ti turisté měli jezdit koukat?" nebo by si je naopak chtěli nechat pro sebe. To především chalupáři, kteří nestojí o to, aby se jim po místě, na které si jezdí odpočinout, "promenádovali cizí lidé". 2/3 dotázaných však v rozvoji turistiky vidí pro Dobrš možný přínos. Naopak dotázaní by náhodnému příchozímu určitě neukázali prasečák a skládku (13), většina si však nic takového, co by ukryla, nevybavila.

Otázky zjišťující vztah dotázaných k Sdružení pro obnovu Dobrše (SOD) a možnost eventuelní spolupráce s ním
Ať už byly odpovědi na naše otázky v tomto tématu jakékoliv, jako nitka se jimi táhne skutečnost, že místní ani chalupáři vlastně neví, co sdružení je, proč vzniklo, co by chtělo nebo naopak nechtělo dělat ani které akce již organizovalo. Pro mnohé je pak SOD představováno především osobou jednoho z jeho zakladatelů I.Kramlem. Za vším pak mají tendenci vidět jen snahu kohosi o osobní obohacení. Rovněž jim vadí, že by do dění v obci měli zasahovat lidé odjinud. 6 dotázaných se domnívá, že vše, co SOD dosud udělalo, je špatné. Oproti tomu 9 si myslí opak, tedy že vše, co SOD udělalo, je dobré. Nejvíce lidí chápe některé aktivity SOD jako dobré a jiné jako špatné. Jako dobrý počin byla jmenována staročeská pouť, obnova parku a opravování památek. Za špatné je považováno, že se cizí lidé pletou do života obce, dále že se Dobrš medializuje a také špatná komunikace s místními a osobnost I.Kramla v čele SOD. Akcí, které SOD zorganizovalo, se zúčastnilo 10 místních a 5 chalupářů. Ti, jež se nezúčastnili (15 místních a 6 chalupářů), jako jeden z důvodů uvedli, že SOD žádnou akci dosud nepořádalo, což dokazuje velice špatnou informovanost o SOD mezi všemi, kdož mají s Dobrší co do činění. Poslední otázka zjišťovala, zda jsou dotázaní ochotni se sejít se členy SOD a rozumně si popovídat o tom, co obec potřebuje, očekává atd. Ač na tuto otázku 19 lidí odpovědělo kladně, na setkání, které se konalo na počátku července 2000 jich rozhodně tolik nepřišlo, ačkoli pozváni byli všichni. To zřejmě souvisí s častým "..kdyby přišli všichni, přišel bych taky…".

Na závěr bych se chtěla omluvit, že výsledky poskytuji v psané podobě až po více jak roce od uskutečnění šetření. Doufám však, že ani dnes neztratily informace z výzkumu svou cenu.
(Praha - červen 2001)

 

nahoru

Zapomenuté poutní místo
Radek Lunga

 

O poutní tradici v Dobrši před nástupem De Waldta nejsou dochovány žádné dobové zprávy. Můžeme předpokládat, že kultovní socha Panny Marie z přelomu 15. a 16. století, darovaná kostelu Kocy z Dobrše, pozornost místních věřících přitahovala, ale není znám žádný doklad o tom, že by dobršský chrám byl např. v 17. století oblíbeným cílem procesí. Chudý filiální kostel bez vlastního faráře by neměl poutníkům ani co nabídnout - mnohdy nebylo ani na zajištění jeho nejnutnějších potřeb. Např. v roce 1677 vacovský administrátor Christian Augustin Rassim a Rosenfeldt, jenž Dobrš spravoval, v tzv. farářské relaci uvádí, že před tabernáklem na hlavním oltáři sice stojí lucerny, ale že kostel nemá prostředky na to, aby vůbec někdy hořely. Na otázku po zázračných obrazech odpověděl, že v kostele žádné takové nejsou. Více lidí se v chrámu tehdy scházelo jen na výročí patrocinií obou dobršských kostelů: Zvěstování Panně Marii (25. března) a sv. Jana a Pavla (26. června, s dodatkem, že tento svátek není příliš známý). O žádném zázračném obraze nehovoří ani podobná relace z roku 1700.
Ondřej de Waldt, který na dobršskou faru nastoupil jen o osm let později, však několik důkazů o zázračné moci dobršské Madony shromáždil a ze zápisů ve farní pamětní knize je patrné, že Madona měla moc uzdravovat doloženu již koncem 17. století. Proto byla, zřejmě v blízkosti sochy (na zdi), upevňována takzvaná exvota: buď tabulky popisující zázrak prokázaný Madonou a slibující za to nějakou obětinu, nebo předměty představující uzdravenou část těla. Úplně první, německý zápis ve farní pamětnici o uzdravení prostřednictvím přímluvy zázračné sochy je z 8. 4. 1692 od Mathiase Ferdinanda Freye, althannovského správce Dobrše, trápeného po šest týdnů smrtelnými bolestmi. Následuje uzdravení očí vacovského faráře Viléma Haugvice z Biskupic (zavěsil před sochu stříbrné oči) a znovunabytí zraku babičky strakonického hrnčíře Matěje Čapka (podle ústního svědectví zaznamenaného De Waldtem), obě milosti z roku 1696. Z doby okolo roku 1698 je i uzdravení Jana Václava Wolgemutha z těžké nemoci; zavěsil "tabulku ex voto". Z doby, kdy Dobrš drželi Chřepičtí z Modlíškovic (do roku 1690), pocházejí také tři zázraky, jež se v kostele staly:
"Před mnoha lety (tak, jak to vlastní rukou psaným psaním vysvědčuje vysoce urozený pan pan František Albrecht Chřepický, svobodný pan z Modliškovic, skutečný komorník J. Mil. císařské, někdejší pan na Dobši, a co sám viděl, v tomto psaním, které pro lepší víru tuto chovati za dobré se zdá, vypisuje), 27. Januarij okolo třetí neb čtvrté hodiny v noci před slunce východem, veliké světlo v kostele vzniklo, velkou mocí z oken kostelních ven se tlačící, nejináč než jak by vnitřku nejjasnější slunce neb měsíc byl a z nejhustčími papršlkami ven tlačil se, což mnozí že viděli, sám já osobně za věc jistou jsem slyšel.
Item jindy (vypisuje týž vysoce urozený pan baron) okolo hodiny 3. neb 4. po poledních v létě chvály boží jazykem českým zpívané v kostele zdejším, když zavřen byl, slyšané byly verbi gratia: "Ze všeho zlého vysvoboď nás." Ittem: "Amen, staniž se tak Všemohoucí Pane etc."
Item jiného času spatřeno bylo světlo divné na způsob veliké hvězdy nadtabernaculum a před obrazem Rodičky boží svítící, od nížto papršky šly až k stropu, kterážto čím dál se menšíce, posledně jako jiskra souce, zmizela a přítomného kostelníka, klekání zvoniti majícího, v nemalém podivení a strachu postaveného zanechala."
První zápis z doby De Waldtovy duchovní správy Dobrše se jakoby symbolicky týká jeho samého. Je hned z prosince 1708, jen půl roku po jeho příchodu. Zápisy o uzdravení a zázracích nejsou nijak početné: za 44 let De Waldtova působení (1708 až 1751), je zapsáno 34 zázraků (v zapisování se pokračovalo pak až do roku 1800). Nedochovala se bohužel kostelní kniha, o které hovoří inventář kostela zapsaný v Knize zádušní, a v níž měly být zapsány mj. každoroční počty lidí obracejících se k Madoně s nějakou prosbou, ale adekvátní údaje o zpovídaných nalezneme i v pamětnici. V prvním řádku následující tabulky je položka rok, v druhém počet příchozích, resp. Zpovídaných. Když byl farářem De Waldt, každoročně tedy za Madonou putovalo průměrně 6422 osob. Jejich počet vzrostl mírně od roku 1724 (1710 až 1723 průměrně 4648 osob, 1724 až 1750 průměrně 7377 osob).
Velké slavnosti v dobršském kostele Panny Marie probíhaly v první neděli po sv. Václavu (to byl výroční den posvěcení chrámu) a na den Zvěstování Panně Marii (25. března; patrocinium kostela), menší svátky byly Nanebevzetí Panny Marie (15. 8.) a sv. Kateřiny (25. listopadu; slavil se v kateřinské kapli v kostele). Světily se i ostatní mariánské svátky v roce, ale bez slavných procesí. Početnější a častější procesí inicioval až De Waldt. Poutníci směřovali do míst v nejbližším okolí a většinou mělo takové procesí podmínku, že odtamtud zase lidé přijdou v předem určené dny do Dobrše. Cílem poutníků byla tato poutní místa: Čestice, Kraselov, Nihošovice, Strašín, Volyně a Zdíkovec. Jediné pravidelné procesí putovalo do Strašína (tradičního poutního místa s milostnou sochou Madony pocházející z druhé poloviny 15. století) na tzv. neděli křížovou, tj. pátou neděli po Velikonocích. Ze Strašína naopak směřovala procesí do Dobrše čtvrtou neděli po letnicích, popř. - nebyla-li tato volná - neděli následující. Kromě regulérních místních poutníků přicházeli do Dobrše k Madoně i jednotliví prosebníci. Pokud nebyli přímo z dobršské farnosti, pocházeli z míst vzdálených od Dobrše ne více než 20 kilometrů (podle zápisů v Knize zádušní). Výjimečný je zápis o manželském páru putujícím zřejmě až odněkud od Nýrska (z Kreutzbergu, tj. dnes Křížové Hory) a zápis Barbory Carminové připutovavší z Příbrami. De Waldt jistě věděl, jak jsou poutníci kostelu ekonomicky prospěšní a jak může milostná - uzdravující - socha sloužit k propagaci a slávě farnosti. Proto se tento model provozu venkovského poutního kostela snažil cíleně uvést v život i v svém novém působišti. Je třeba přihlédnout také k tomu, že na této věci měla zřejmě zájem především vrchnost. Oživení farnosti byl pravděpodobně i jeden z důvodů, proč Schwarzenberkové mladému oblíbenému kazateli De Waldtovi nabídli zanedbané beneficium na nově zakoupeném panství.
Cílem poutníků do Dobrše byla tamní milostná socha. V kostelním inventáři v Knize zádušní jsou zapsány všechny převleky pro sochu Madony, je tam i již zmíněný soupis zázraků, a obětiny přinesené Madoně. Kromě toho víme, že pro poutníky byly tištěny dva mědiryty s vypodobněním Panny Marie Dobršské. Tyto obrázky, spolu s obětními svíčkami a jinými věcmi, si poutníci v Dobrši mohli koupit v krámci, umístěném zřejmě před kostelem. Kostelní "zboží" prodával kostelník, jeho žena, nebo někdo z farníků. Z každého zlatého tržby získal prodávající tři krejcary. Zpodobnění dobršské Madony namaloval De Waldt podle mědirytové předlohy barevně také na vstupní list Knihy zádušní. Svědčí, spolu s vyobrazením dobršských zvonů, s barevnou výzdobou inicálek a záhlaví rubrik v téže knize a s barevným ozdobením nových titulních listů dobršských matrik, o jeho výtvarném citu i nadání.
Je tedy nesporné, že Dobrš se v první polovině 18. století stala tradičním poutním místem, při čemž návštěvnost zdejšího kostela Zvěstování Panně Marii byla v neposlední řadě podmíněna právě i oblibou kazatele Ondřeje de Waldta.