Volné listy dobršské

 

Omluva krajině Bohuslav Blažek
TELEGRAFICKY redakce
OJDW opět v Dobrši Alexandr Stich
Zpráva Josefovi Křešničkovi Ivo Kraml

 

14.8.2002
Omluva krajině

Bohuslav Blažek

Česká krajino,
omlouváme se Ti za všechno, co jsme Ti způsobili a čemu dnes - na základě naší po generace se opakující chamtivosti, pýchy a krátkozrakosti - už nedokážeš zabránit. Místo aby ses laskala s každou kapkou vody, kterou Ti sešle nebe, uchovávala ji v záňadří svých hlubokých lesů, laskala se s ní v meandrech potůčků a říček, zpomalovala její běh v každém tarásku, úvozu a remízku a zadržovala ji v kaskádách rybníků a rozlehlých poldrech, proměnili jsme Tě v jednu prudkou stoku.
Venkovanům, kteří o Tebe nejlépe uměli pečovat a z jejichž upracovaných rukou jsme dostávali Tvé přehojné dary, jsme se začali vysmívat. Že prý příliš lpí na majetku, že nedokáží žít kolektivně, že jsou zpátečničtí pánbíčkáři. Tvé tělo jsme do hloubky rozdrásali těžkými traktory, nádherné křivky Tvých mezí a cest jsme vyradýrovali, aby se na ně navždy zapomnělo, kouzlo Tvých svítání a šeření jsme nahradili pracovní dobou od do. Měla ses stát továrním dvorem, vojenským cvičištěm a v těch úplně nejhorších dobách jedním velkým koncentračním táborem. K nepočetným kapličkám, které zbyly v polích, už často nevedou cesty. Možná, že už se v Tobě a Tím méně za Tebe nikdo nemodlí.
V každém dešti krvácíš všemi barvami svých půd a z obnaženého masa polí trčí bílé kosti kamenů. Nestačilo nám, že jsme Tě zakryli svými stavbami, náměstími a silnicemi v pomnících naší pýchy, ve městech. Stále větší část ze zbývajících volných ploch Tvého těla jsme pokryli dlažbou, asfaltem, betonem. Louky schopné zadržovat vodu jsme odvodňovali často nepromyšlenými drenážemi, kterým jsme drze říkali "meliorace" - zlepšení, a místo úcty k pestré skladbě květeny jsme se k Tobě začali i na svých zahradách chovat jako vojenský holič, jehož největší radostí je ponížit nováčka oholením do hola. Potoky jsme zbavovali příbřežního porostu, napřimovali a zatrubňovali. Hluboko do Tvých vnitřností jsme vypouštěli jedy, které otravovaly jeden z Tvých největších darů, pitnou vodu. Přestali jsme se k Tobě sklánět a vděčně Tě líbat ve studánkách, které jsme zapomněli ošetřovat. Vodu jsme začali pít už jenom z trubek vodovodů - a když jsme přiotrávili i ty, pak z plastových lahví z hypermarketu. Neúcta k Tvé krvi - vodě - a k Tvému tělu se vzájemně posilovaly.
Nastal děsivý paradox: sebevětší přívaly dešťů Tě napojí, protože přes Tvé ucpané póry sklouznou do kanálů a odtud do kalných řek. Čím více vody, tím více žízníš po zdravé vodě a po lásce těch, které stále ještě živíš.
Jak už to u nás lidí bývá, většinu těchto zlých činů, jejichž důsledky nás dnes tak děsí, jsme konali s velkou slávou a pod hrdými názvy. Odlesňování českých pohraničních hor jsme považovali za projev podnikavosti. Vyhnání pilných Němců z podhůří jsme říkali "odsun", násilnému vystěhovávání a okrádání českých zemědělců "kolektivizace". Záměrné ničení malých obcí se nazývalo "středisková sídelní soustava", rakovinný růst předimenzovaných baráků bez chlévů a kůlen se vydával za "vyrovnání města a venkova". Založili jsme četné "vysoké školy" a "vědecké ústavy", jejichž účelem bylo posvěcovat toto násilí a šířit "zprůmyslnění zemědělství".
Toto sebeobelhávání zasáhlo nejenom naši řeč, myšlení a jednání, ale zažralo se do nás tak, že jsme skutečnost viděli už jenom skrze brýle těchto lží. Kdysi jsme se učili ve škole kreslit krásné továrny s dýmajícími komíny. I když jsme postupně pochopili, že je to symbol zmaru, zůstávali jsme vězet v dalším bludu. Zapomněli jsme na zásadní význam Tvých mokřadů stejně jako vysušených kamenitých remízků a začali jsme je zahlazovat jako nějaké kosmetické vady. Nedokázali jsme unést Tvou plnou skutečnost, nezvládli jsme Tvou pravdu a začali jsem Tě přijímat s podmínkou, že budeš vyholená, naleštěná a barevně nasvícená, jako v pornu.
Naštěstí pro nás nejsi pomstychtivá. Jakmile si Tě začneme všímat, naslouchat Ti a alespoň přestaneme bránit Tvým přirozeným hojivým procesům, zase se nám plně oddáš. Pokud v Té době už nebudeš proměněna v civilizační poušť.
Slibujeme Ti, že Tě nebudeme "léčit" prostředky ještě horšími než ty, které Ti tolik ubližují. Žádné další betonové přehrady ani betonová koryta. Slibujeme Ti, že donutíme ministerstva, která si Tě roztrhala na jednotlivé kusy, aby se konečně mezi sebou domluvila a přestala jednat tak, že se jejich investice navzájem mezi sebou oslabují. Nedopusťme, aby peníze, které mají od nás občanů, vypouštěla až ke konci roku, a tím z Tvých venkovanů dělala ponížené a utrápené nevolníky - nebo překračovatele zákona, ze kterých je tak snadné nadělat úplatkáře. Přinuťme úředníky, aby rozdělování prostředků na Tvé ozdravení předali těm, kdo ještě krajině a jejím obyvatelům rozumějí.
Prosíme v tom o pomoc Evropu, na jejíž platy se naši úředníci tak třesou. Tam už před lety přišli na to, že přestanou sypat do bezedného chřtánu zemědělské nadprodukce, a přesouvají zdroje do venkovanů, jejichž hlavní náplní se stává péče o krajinu. Žádáme naléhavě i Tvým jménem: nedejte našim úředníkům do rukou ve jménu "popovodňové výstavby" ani euro na podporu posttotalitární zemědělské velkovýroby a betonářské lobby, které by Tě, sužovaná česká krajino, jen dále ničily, a podpořte skutečnou obnovu krajiny včetně jejích obyvatel a v první řadě obnovu jejich vztahu k Tobě, k Tvé půdě a vodě.

Bohuslav Blažek, 14. srpna 2002 (článek je psán pro MF Dnes)

 

nahoru
 
TELEGRAFICKY  

Oprava církevní památky
Po opravě kostela s.Jana a Pavla a pokračující opravě zámecké budovy došlo v tomto roce i na opravu další významné budovy, zapsané v seznamu kulturních památek. Jedná se o klasicistní budovu fary, postavené z části na základech starší vyhořelé budovy v 19. století z iniciativy a za finanční podpory rodu Schwanzenbergů.
Oprava, jejíž generálním dodavatelem se stala firma NOHESTA s.r.o., byla financována jednak z prostředků dárců, částečně pak z finančních sbírek farnosti a nemalým dílem též z části obnosu duchovního správce farnosti F.M. Vícha, který obdržel jako odškodnění za věznění v době komunistické perzekuce. Snížení finanční náročnosti bylo možné též díky ochotě několika převážně mimodobršských farníků, kteří bezplatně přiložili ruku k dílu při zajištění pomocných prací (stavba lešení, otloukání omítky, atd.). Budova farního úřadu tak nabyla opět na důstojnosti a stala se další výraznou dominantou dobršského panoramatu.

Pomník O.J.de Waldtovi
Římskokatolická farnost Dobrš byla hlavním pořadatelem slavnostního odhalení pomníku O.J .de Waldtovi, baroknímu kazateli, faráři a velkému dobrodinci dobršské farnosti,které se uskutečnilo 30.června 2002 ve 12.00 hod. Proslov v tento památný okamžik přednesl profesor University Karlovy v Praze Alexandr Stich (viz. článek OJDW opět v Dobrši). Bohoslužbu při příležitosti pouti k sv.Janu a Pavlu v Dobrši obětoval v tento den spolu se stovkami poutníků Otec biskup Jiří Paďour.

Oprava dobršského zámku opět pokročila
I v letošním roce pokračovala mimo jiné dokončením opravy fasády, výměnou dalších oken a bouracími a zabezpečovacími pracemi opravy střechy dlouhodobá celková rekonstrukce a rehabilitace zámeckého křídla dobršské tvrze. Stejně jako v r.1999 a 2001 se i letos akce uskutečnila za finančního příspěvku ministerstva kultury v rámci Programu záchrany architektonického dědictví ČR. Letošní stavební činnost si vyžádala částku cca 1,45 mil. Kč, při čemž polovinou se podílel majitel objektu. Podíl vlastníka je samotnou podmínkou získání státního příspěvku. Fasáda byla obnovena a doplněna o další zmizelé plastické prvky (nárožní bosáž, vodorovné římsy i pilastry sloupů, nadokenní suprafenestry) na základě dochovaných dobových vyobrazení a fotografíí i samotného stavebně historického průzkumu.

Restaurování sgrafitové výzdoby
Restaurátorského zásahu se dočkala i část interiéru zámecké budovy, konkrétně torzo původní sgrafitové výzdoby fasád. Sgrafita byla provedena v pol.16 století a zdobila východní čelo renesanční budovy. Do interiéru, kde byly skryty pod vrstvou novodobé omítky, se dostaly na začátku 18. století (1706) při ranně barokní přestavbě areálu tvrze, kdy přibylo východní křídlo zámecké budovy, z něhož se po požáru v r.1911 dochovala dodnes jeho pravá část. Restaurátorský zásah provedli MgA. J. Ronovský se spolupracovníky. Finančně byla akce součástí pokračující akce záchrany kulturní památky v rámci Programu záchrany architektonického dědictví ČR.

Vesnice roku 2002
Vítězem letošní celostátní soutěže Vesnice roku se stala obec Nečtiny v okrese Plzeň-sever. Odborná porota ocenila tuto obec, v níž žije 614 obyvatel, za péči o památky, místní zeleň a krajinu, za zpracování územních plánů, budování občanské a technické vybavenosti, společenský život či dodržování místních zvyklostí.
Nečtiny vyhrály v konkurenci dalších 12 vesnic, které se do finále dostaly jako vítězové krajských kol. Již osmého ročníku soutěže, kterou vyhlašují Svaz měst a obcí, ministerstvo pro místní rozvoj a Spolek pro obnovu venkova, se letos zúčastnilo celkem 266 obcí z celé republiky. Vítězná obec získá kromě prestižního ocenění milión korun. Tuto částku musí použít na konkrétní projekt, který zlepší život ve vesnici. Druhé místo je spojeno s dotací ve výši 900.000 korun, třetí místo s částkou o 100.000 nižší. Vítězové krajských kol mají nárok na půl miliónu korun. Nečtiny leží 12 kilometrů od silnice mezi Plzní a Karlovými Vary. První zmínka o obci pochází z roku 1169. Porota složená ze starostů, zástupců několika ministerstev, odborných institucí a spolků ocenila mimo jiné starost místních obyvatel o kulturní památky. Stranou zájmu nezůstal ani rozvoj kulturních tradic, například tradiční Anenská pouť, masopustní průvod masek, hasičské soutěže, spolková a publikační činnost. Obec staví úpravnu vody, rekultivuje skládku, připravuje výstavbu živých plotů, vyčistila rybníčky na návsi.

Komunální volby
Na základě výsledků listopadových komunálních voleb došlo k částečné obměně členů zastupitelstva obce Drážov. Dobrš zastupují nyní oproti minulému volebnímu období již tři zastupitelé. Sdružení pro obnovu Dobrše považuje za vhodné poděkovat odcházejícímu starostovi J.Petrovi za určitou podporu některých aktivit SOD a novému starostovi M. Churaňovi i zastupitelstvu samotnému přeje, aby vložená důvěra voličů se již brzo projevila ve výsledku jejich práce a v důsledku ve vzhledu obce samotné i jejím ohodnocení v kontextu ostatních dosud úspěšných, velikostí srovnatelných obcí jihočeského regionu (např. soutěž Vesnice roku).


Smutné výročí
Již pět let uplynulo od smutné události – tragické smrti Josefa Křešničky, známé osobnosti kultury strakonického regionu. Při této příležitosti byl v Listech Strakonická uveřejněn dopis redakci, který pod názvem Dopis Josefovi Křešničkovi přetiskujeme.

   
 nahoru
   
OJDW opět v Dobrši
Alexandr Stich

fotografieV neděli 30. června letošního roku se v Dobrši konala,jako každý rok, pouť, připadající na den svatých Jana a Pavla. Zdánlivě šlo o běžnou událost církevního roku, opakující se s neměnnou pravidelnosti podle principu cyklicky se vracejícího času. Ale ta letošní pouť se tohoto neustále se opakujícího běhu podstatně vymkla, stala se jedinečnou a neopakovatelnou. Vešla navždy do historické paměti obce Dobrš a zároveň do paměti celé české kultury, a jako taková se bude připomínat od nynějška rok co rok při budoucích poutních slavnostech, pokud bude Dobrš Dobrší. Poutní mši sloužil letos pod širým nebem před kostelíkem obou poutních světců a patronů českobudějovický biskup Paďour za asistence dobršského faráře otce Martina Vícha,a duchovně i slovně byl přítomen třetí kněz, dobršský farář z doby před přibližně třemi sty lety, Ondřej František de Waldt.

Před pěti lety totiž tehdejší student Filosofické fakulty University Karlovy R.Lunga uspořádal v době pouti v Dobrši malé, ale dobře obsazené sympozium o tomto silně zapomenutém dobršském občanu a duchovním pastýři. A při této příležitosti byl položen před dobršským kostelem základní kámen pro budoucí malý památník, který měl de Waldta připomínat alespoň symbolicky, (de Waldt totiž patří mezi ty významné osobnosti, jejich fyzickou podobu neznáme. Je to zvláštní a neobvyklé. Dát se vymalovat (neboli, řečeno dobovým jazykem opatřil si kontrfekt čili vykontrfektovat se) patřilo ve společenských kruzích, k nimž de Waldt patřil, k samozřejmé společenské zvyklosti. Máme v české slovesné kultuře v novější době dvě osobnosti, pro něž tato společenská zásada neplatila, totiž našeho deWaldta a pak podkrkonošského faráře z Dolní Klané Josefa Mirovíta Krále, o sto let mladšího. Jak důležité je pro historickou paměť mít představu fyzické podoby významných jedinců, ukazuje skutečnost, že si tam, kde se autentická podoba nedochovala, takovou podobu potomci často vymýšlejí (tak máme podobu mnohých našich knížat a králů, literátů i válečníků i dalších výtečníků. De Waldtův spisovatelský kolegy z barokní doby biskup Dlouhoveský má krásný portrét v Kraselově u Strakonic, Králův současník Josef Liboslav Ziegler, profesor královohradeckého kněžského semináře a nakonec chrudimský děkan, má obdobně krásnou podobiznu v oleji od předního obrozeneckého portrétisty Václava Machka – a víme, jak tato výtvarná díla přispívají k tomu, že nejen jména, ale i dílo obou nepodléhá zcela ničivé síle plynoucího času, nýbrž vrací se znovu a znovu, třeba i po kratších a nebo delších časových úsecích zapomnění. De Waldt měl takové úseky zapomnění ve svém posmrtném životě také. Před takovými sto lety jeho jméno říkalo, a to jen jeho všeobecná slovní zmínka, něco jen několika odborníkům kulturních nebo církevních dějin. To se trochu změnilo v třicátých letech minulého století, kdy ho z úplného zapomnění vyprostil významný český literární historik kněz Josef Vašica. Několikrát o něm psal a nově i vydal něco z jeho literárního odkazu. De Waldtovo dílo tak začalo prožívat novou , obnovenou epochu. Dnes už je nezbytnou a samozřejmou položkou každých slušných literárních dějepisů a dobových školních učebnic dějin českého písemnictví,. Dokonce v 1. dílu čítanky z české literatury, kterou vydalo Nakladatelství lidových novin, předvádí období našeho barokního písemnictví v oboru prózy vedle Komenského a Balbína právě kazatel ze zapadlé Dobrše Ondřej de Waldt – za sto let od roku 1900 do roku 2000 je to kariéra až neuvěřitelná. (Čtenář si to může ověřit v knížce, kterou totéž nakladatelství vydalo po d názvem Kniha textů, díl1, Praha).
Tento podivuhodný muž, s tak výraznou tváří literární, uměleckou a přitom bez tváře tělesné, měl tedy znovu být vtělen doprostřed obce, v níž prožil svůj fyzický čas a které vtiskl podstatným způsobem i její dnešní hmotnou a duchovní podobu.
Lidé, kteří si umínili ho tímto vyvolat k novému životu, se rozhodli, že nebudou usilovat vytvořit jakousi jeho podobu fiktivní – i když se k tomuto postupu uchyluje moderní doba dost často -, nýbrž že ho ztělesní hmotně v rovině symbolické,. Sochař Tomáš Vejdovský vytvořil na nevysokém podstavci uskupení několika symbolických předmětů, které mají v divákovi navodit pocit, náladu, která se vztahuje k člověku, knězi, občanu a spisovateli de Waldtovi.
Když se tento působivý, dojemný a zároveň svým významem dalekosáhlý, i když hmotně nevelký památníček před dobršským kostelem odhaloval, měl jsem čest i potěšení pronést k tomu několik slov. Měl jsem je napsaná alespoň v osnově, ale podařilo se mi těch několik papírků někam beznadějně založit. Nezbývá tedy už popaměti se pokusit znovu shrnout, co jsem tehdy asi říkal. Bude to sice jiné, ale v podstatě asi totéž.
Onen drobný poutní akt představuje v úhrnu dění, jímž svět prochází, úlomek opravdu nicotný – kolem nás dusají vpřed poněkud šílené dějiny, a kousek kamene před dobršským kostelem je něco, co zdánlivě ani nestojí za slovo. A přece je to jinak: právě onen kus výtvarně opracovaného kamene před kostelem v Dobrši je událost dosahu zcela mimořádného. Je to něco, co dává životu jednotlivců i lidských společenství smysl, něco, co se vzpírá ničivému pádění času vpřed. De Waldt byl, jeho doba, jeho svět, jeho současníci byli, ale už, zcela bez naděje na opětování, nejsou. A najednou je tu týž člověk, už vlastně jen stín člověka aktuálně přítomen. Nepostihuje se tam tělesnou tvář – plně postačí popsaný a potištěný papír, který po sobě zanechal. V tom spočívá účin a působnost toho, čemu se říká literatura.
O každodenním, desetiletí času trvajícím působení venkovského faráře de Waldta toho dnes, zásluhou magistra Radka Lungy který mu v r. 2000 věnoval diplomní práci na pražské filosofické fakultě University Karlovy víme dost. Nijak podstatně se ani nelišil od životního běhu i desítek, stovek a tisíců svých bratří.
Pocházel z Písku, a tam se také na konci života vrátil umřít. Ale to podstatné, tj. onen časový prostor, který se prostíral mezi těmito krajními body životní pouti, jsou spojeny jen a jen s jeho Dobrší. Stěží si dnes už dovedeme představit všední život v malé, zastrčené pošumavské vsi před třemi sty lety, bez všech oněch civilizačních vymožeností, které jsou už pro nás tak všedními samozřejmostmi, že je už ani nevnímáme.
De Waldt plnil povinnosti, které mu jeho stav a úřad ukládal, svědomitě a oddaně - a poslání venkovského faráře bylo, zvláště v zimních obdobích, i fyzicky náročné a namáhavé. Přitom však de Waldt nebyl povaha poddajná a smírná – dovedl hájit svá práva a nároky důsledně a vytrvale, ať už se jeho zájmy střetly s představami farníků, nebo patronátní vrchností jeho kostela – kníže Švancenberk by býval o tom mohl vyprávět mnohé. Styk s vrchností byl přitom znesnadňován bariérou jazykovou. De Waldtovo příjmení naznačuje, že jeho předkové přišli do Čech odjinud, z krajin západních, ale rodina se během času totálně počeštila. De Waldt uměl skvěle česky a latinsky, ale, ač se to zdá pro prví polovinu 18. století skoro neuvěřitelné, neuměl zřejmě německy. A tak se jeho česky psané přípisy, žádosti, stížnosti a supliky pro knížete pána překládaly do němčiny, ten v němčině zareagoval, a to se zase pro dobršského faráře překládalo do češtiny. Tak to trvalo léta a léta, až se Švancenberk nakonec unavil a rozhodl, aby mu dali s úřední korespondencí s poněkud obtížnými správcem dobršské farnosti konečně pokoj. Přitom de Waldt vůbec nebyl bez ctižádosti, tužil dostat se na místo významnější někam dolů do kraje, ale nebyl ochoten pro dosažení takového cíle nic slevovat ani na místech, která mohla jeho plánům a snům podstatně napomáhat.
Jazykové otázky a poměry zajímaly de Waldta i jinak. Pociťoval tíživě, že prestiž a společenské funkce jazyka, který považoval za mateřský za poslední století pomalu, leč jistě poklesávály, a je na újmu jak víře, kterou šířil a obstarával, jak společenskému životu světskému. To vše vyjádřil ve své době snad nejvýrazněji, a to dokonce v jazyce mezinárodní vzdělanosti, totiž v latině. Jeho známá kázání o svatém Janu Nepomuckém, přeložené v nové době i do češtiny, naléhavě a plamenně spojilo představu jazyka jakožto tělesného orgánu který pro současníky byl bytostně vázán na Nepomuckého nárok na svatost, s jazykem jakožto soustavou zvukových a písemných značek, jimiž se lidé dorozumívají a který je spojuje ve výrazná národní společenství. Starost o jazyk jako základní znak národnosti je tak od Balbína ke Komenskému v století sedmnáctém právě přes de Waldta až k obrozencům na konci století osmnáctého až do první poloviny století devatenáctého. I tento fakt činí dnes z de Waldta osobnost, která se viditelně vřazuje do řady významných slovesných tvůrců této země.
De Waldt byl spisovatelsky činný vlastně v jediném literárním žánru, totiž v kazatelské próze. Kázání není dnes v literárním světě považováno za centrum písemnictví, které chápeme jako umělecké,(i když i dnes tu a tam vyjde kniha obsahující takové texty).
CV 198. století tomu bylo u nás právě opačně. Česká literatura 17. a 18. století byla kněžská, svými tvůrci i obsahem, a právě kázání byly výtvory, kde se dosahovalo svrchovaných duchovních i uměleckých účinků.
De Waldt dosahoval právě v tomto literárním oboru mistrovství dokonalého. Byl stoupencem a představitelem směru, jemuž se říkalo kázání konceptuální. Pojem „koncept“ (latinsky „concetto“) se rozuměl literární postup, kterým se dosahovalo nečekaných, překvapivých efektů. Kázání mělo být vtipné, mělo obsahovat prostředky „ostré“, umně zkonstruované, zábavné a zároveň myšlenkově hluboké. To vše de Waldt uměl výtečně. Měl i silný talent dramatický a divadelní - některá kázáni koncipoval přímo jako malá divadelní představení. Přitom měl bohatý rejstřík různých vyjadřovacích poloh - od velebného patosu přes tklivou dojímavost, plnou citu a jemného rozechvění, až po burleskní polohy vtipu veselého, jindy kousavého, až po vněmy vyjadřování velmi lidového.
Jeho Chválořeči čekají na novodobé kritické vydání. Ale už z toho, co o něm víme, opravňuje nás vidět jednoho z těchto českých slovesných tvůrců, kteří vytvářejí náš pocit a prožitek literárního domova.
Památník, který dnes stoji před dobršským kostelem, je od nyní i neustálou připomínkou toho, co česká literatura dokázala, a to i v dobách, které nebyly pro zcela pro ni příznivé.

   
nahoru
   
Zpráva Josefovi Křešničkovi
Ivo Kraml

Milý Josefe, je to pět let, co naplnil se osud. Tehdy jako blesk z čistého nebe přišla zpráva „ Křešnička je mrtev - zabit byl!“. Jak se ukázalo, pravda byla to, v prvním případě holá zcela, v druhém blízká, blizoučká… Seč neprokázalo se úředně, zřejmé ale bylo určitě, že přirozenost, lidská sounáležitost a potřeba pomoci se v ten den a okamžik stala Tobě osudnou. Ty jich ses chopil nejdříve na obranu přítele, aby jiní vzápětí na ně v Tvém umírání nepomysleli a pošlapaly je - a tak naplnil se osud Tvůj.

Pět let uběhlo a slyšeli jsme různé soudy, ale myslím - měl bys radost. Ty, Josefe, už nejsi úzkým kruhem spíše cizích obdivovaný, mnohými jinými pak spíše přezíraný a některými dokonce opovrhovaný vesnický to pisálek a snílek. Misky vah se záhy převážily a stačila - či snad byla nutná „jenom“ smrt. Kde že je ten blázen, co s potěšením kritizuje, má rád pivíčko a sem tam i něco napíše – třeba nějakou tu divadelní hru nebo článek do novin, ale jinak patří - asi za trest - někam třeba na noc hlídat zvířata. Je tak jednoduché vidět život přes růžové brýle nebo raději se skrývat za tmavé. Jenže on je klikatý a Ty ony své kličky života velmi dobře znáš. Kdo jiný to tak dobře uměl vyjádřit. Vzpomenu tak na Tvou prózu „Jiná jména smrti“ – mimochodem, Josefe, toto dílo vychází na pokračování a to je doklad toho, že Tvé Čtení stále žije. A díky Tvým věrným čestickým ochotníkům žije nejen ono Čtení pro lidi, ale i samo divadlo a Tvé divadelní hry. To bys koukal, jak se snaží - zřejmě tuší, že jsou z nebe stále pod Tvým dohledem. Plně obsazen je každý rok dvakrát sál Tvého oblíbeného čestického domu Lidového a to stává se jen a jen ze stejného důvodu – v Česticích se opět hraje divadlo. Vlastně ne dvakrát, ale třikrát se tak děje – každý listopad se také soutěží. To totiž sál je plný dětských hlasů a radosti a mladé talenty si nesou domů i tak trochu Tvůj a od Tebe „Čestický brambor“ – již známou to cenu z literární soutěže. Měl bys radost z mnohých objevů a Tvých tajných tipů na budoucí literáty – třeba Kateřina Rysová je toho dokladem. A víš, že čestičtí odhalili v zámeckých prostorách Tvoji pamětní desku a malou vzpomínkovou expozici… a dobršské sdružení pro obnovu této vesnice že uděluje na Tvou počest pamětní plaketu s Tvým portrétem? A komu že ta pocta za kulturní počin na Podlesí náleží? Jak jinak – Tobě a kulturním osobnostem zároveň. Myslím, že s výběrem bys souhlasil – ostatně jsou to vlastně Tvoji spolupracovníci nebo přátelé – namátkou pan Hartl i Markovi - manželé... Abych nezapomněl - i Tvé milované památky procitly z té šedi času, zapomnění, a tak čestickou Kalvárii, kostel, nebo dobršský zámek ale i kdejakou kapličku bys možná nepoznal – ale ne, to se mýlím, tak dobře si je znal…
A Tvá milovaná rodina, vnoučata – byl to pro ně těžký zásah osudu, ale milovat Tě nepřestali – Markéta i Petr se stále rádi chlubí se svým dědou a doloží to třeba básničkou - ta známá “Maškarní průvod v naší vesnici“ ať je toho dokladem.

Je to pět let a to je doba pozemského vzpomínání na ten den, na ty časy před ním plynoucí... každý po svém, všichni s úctou - snad se nepletu…
Ve vzpomínce možná na mysl se vkrádá mnohým mezi jinými i ta myšlenka .. tolik stejná i když jiná. Jedni vědí, druzí tuší, jiní nevěří – že je nejen nebe, i to peklo, možná ráj…
Ale je to pět let… snad tam k Tobě dorazila i ta zpráva – ruka násilníkova se již nehýbe, sama doplatila na svůj čin. A tak se ptáme - že by Boží mlýny mlely? Ale to Ty, Josef, zhlížíc na nás z výšin, jistě dobře víš. (ik)