Volné listy dobršské

 

Duchovní rozměr krajiny Jaromír Amadeus Máša
TELEGRAFICKY redakce
Kázání de Waldt - výběr  
Vize budoucnosti českého venkova Mgr. Bohuslav Blažek

 

Duchovní rozměr krajiny
Jaromír Amadeus Máša

Zvykli jsme si mluvit v panelech a už ze neptáme, co ty panely znamenají; někdo je za nás vymyslel, někdo jiný je vypracoval a my se nestaráme, bereme z hromady a skládáme je jako Lego. Proto je užitečné se zeptat: víme vůbec, co je to krajina? V ětšinou myslíme terén, různě zformovanou plochu zemského - a dodal bych: suchozemského - povrchu. Je tomu ale opravdu tak? Vyjdeme-li z jazyků, pak tomuto významu stojí nejblíže němčina: Landschaft je (kus) země, který tvoří nějaký kvalitativně vyšší celek. (Landkomplex im Bezug auf Lage und natürliche Beschaffenheit, Grimm, VI, 12, 131) Asi se tu nemyslí na žádnou zemskou správu, politiku, občanství, ale spíše na to, co má nějaké území společného. Landscape, v angličtině prvně dosvědčené r. 1598, je prý již od původu malířským termínem. Druhá část souvisí s pragermánským slovesem pro tvorbu, dávání věcí dohromady. Jinými slovy, není to země, tak jak ji nalézáme, ale jak je přetvořená naší činností. Všechna románská slova (paysage, paesaggio, paisaje) pocházejí z latinského pagensis, tj. okresní a to dále z pagus (m), tj. župa, okres, kraj, gubernie, teritoriální svaz, jsou to označení koloniální moci pro její administrativní (a nejspíše i vojenskou) jednotku. Toto spojení jde ještě hlouběji ve slovese: pango znamená opevňovat (se), upevňovat, určovat (např. pořádek), uzavírat (např. mír). V Kralické bibli přichází kraj ve smyslu krajina 20x a krajina 170x, a to zhruba ve všech knihách. Je to ovšem značné zjednodušení za 17 řeckých ekvivalentů (eparcheia‚ orion, perichoros, chora, agros, basileia, gé, meris, meros, nésos, notos, odos, oikumené, satrapeia, oros, topos, chóra). České (a všeobecně slovanské, dle Vasmera) kraj, krajina, je „přesněji neurčená část zemského povrchu, blíže charakterizovaná svým rázem přírodním, osobním vztahem mluvčího nebo pozorovatele“ a pochází (dle Machka) od krájeti, je to něco ukrojeného, něco od mluvčího vzdáleného (srv. končina), tím odlišného, charakterizovaného jako jistý celek, s hlediska měšťáka venkov, s hlediska horala rovinatá země. P okračovat dále tímto stylem by mohlo být zajímavé ale i nudné. Nicméně jen maličký exkurs do jazyka svědčí o tom, že mluvíme-li o krajině, máme každý na mysli něco docela jiného. A to jsme zůstali jen v Evropě. Není to tedy nutně jakýsi průměr mezi široširou rovinou a rozeklanou horskou scenérií, nedejme se spoutat žádnou průměrnou představou. Může to tedy být také středoasijská v tuto dobu zelená a fialová step s mělkými vodními hladinami po krajích pokrytými bílými solnými škraloupy, nad kterou poletíme celé hodiny. Může to být také sinajská okrová poušť posetá hnědnoucími drny trav. Mohou to být útvary mraků. A dodejme si odvahy, může to být i samo moře, které je jistě také v každém místě jiné. Je to však přece jen něco, co především vidíme, všechno, až kam dohlédneme, je to okraj našeho vidění. Našemu vidění nesmí nic překážet, musíme mít výhled, odtud zřejmě plyne obvyklý požadavek zvlněného terénu. Jdeme-li ulicí, je náš výhled velmi omezen její šířkou. Proto město můžeme zažívat jako krajinu teprve z rozhledny. Jsme-li v lese, vidíme jen své nejbližší okolí a čím je les hustší, tím více ztrácíme orientaci. Les začne být prvkem krajiny opět, vidíme-li ho z dálky, na nějaké stráni nebo svahu. Krajina tedy v sobě pojímá prvky orientace a světla. Orientace od nás vyžaduje pozornost a ta nám umožňuje všímat si detailů. Orientace je na detailech závislá. Můžeme se krajinou pohybovat, dokonce je to nutné, chceme-li ji poznat, ale náš pohyb nesmí být příliš rychlý. Čím je rychlejší náš pohyb, tím potřebujeme větší odstup. Když se od nás něco nekonečně vzdálí, zůstane to stát, třebaže se to pohybuje velmi rychle,a to je hvězdné nebe, které pojímáme také jako součást noční krajiny, nebo krajinu samu o sobě. Jak je vidět, lze obsah pojmu krajina značně rozšířit. Že nejsme první, kdo tak činí, o tom svědčí nebeské krajiny antických a předantických národů, které do nebes kladly řeky (např. Eridanus), zvířata (Leo, Canis, Ursa maior, Ursa minor, Cygnus) i osoby nejrůznějšího druhu (Orion, Cassiopeia). Samozřejmě Indové i Číňané tak činili v mnohem větší míře a zcela systematicky. Č eský pojem krajiny v sobě nese určitou nostalgii, určitou touhu. Náš předek, nevolník, byl připoután k půdě svého pána a jeho krajinou byla oblast na jejíž kraj směl dojít pěšky tak, aby se poslušně mohl vrátit. Nepěstoval žádnou turistiku, sport nebo vlastivědné vycházky. V nejlepším případě došel do vzdálenosti 10 km. Jeho krajem byla tedy plocha kruhu o poloměru 10 km a celkové ploše 314 čtverečních kilometrů. Jeho cestami byly cesty na trhy do nejbližšího města a církevní pouti na „posvátná místa království českého“. P outi nejsou žádnou katolickou nebo křesťanskou specialitou, spíše naopak. Muslimové putují do Mekky, Tibeťané putují do Lhasy, Sinhalci putují do Kandy, Hinduisté putují do Illahabádu k soutoku Gangy a Jamuny. To jsou ovšem jen světoznámá místa jako v Evropě Czestochowa, Velehrad, Mariazell, Athos nebo Lourdy. Ve skutečnosti takových míst jsou stovky a tisíce. Antonín Frozín Plzenský vydal r. 1704 Obroviště Mariánského Atlanta o stovkách zázračných obrazů P. Marie. Pohnutky, zážitky i vzpomínky na taková putování jsou samozřejmě komplexní, ale krajinný prvek k nim jistě patří. A stejně patří zase ke krajinnému prvku drobné nebo rozměrné lidské dílo, jakým jsou v křesťanském prostředí (či spíše u nás byly) kapličky, boží muka, kříže a jiné drobné stavbičky. Tak se prolíná klasická krajina s klasickou duchovností. V každém případě jde o zpřítomňování určité historické nebo metahistorické události a tím o živou účast na ní. K ní lze vztáhnout i celý situační plán krajiny, jak je tomu např. v Kalwarii Zabrzedowycké v Polsku. T akto přiřazena k nějaké události krajina sama pak nabývá zcela jedinečného a natolik výjimečného charakteru, že se stává obecně platným znakem (v přiloženém textu mandalou) a touto skutečností dále klíčem k bráně do jiného světa. A to aniž je místem skutkové podstaty uvedené události. Samozřejmě, že lze spojovat výskyt takových poutních center s nejrůznějšími mimořádnými přírodními úkazy a projevy, jako jsou zvláště vývěry teplých, studených a léčivých pramenů, výskyty neobvyklých většinou geologických útvarů nebo nejrůznější anomálie, zůstává však skutečností, že spiritualita je nikterak nepotřebuje. T řebaže jsme se dostali do bezčasí věčného okamžiku, vnesli jsme do krajiny silnou časovou dynamiku. Všechny uvedené - s klasickou spiritualitou nebo kultem spojované - stavby musel vybudovat někdo z nějakých pohnutek a tvoří dohromady jakousi místní mikrohistorii. Představují (či spíše představovaly) artefakty, jejichž exaktní faktografie sice může být již dávno zapomenuta, vzrušují však obrazotvornost a přitahují představivost a představují tak jeden z alternativních tvořivých elementů. Ono dokonce stačí, zůstanou-li elementy neznámých dějů a událostí. Jsou hmatatelnými nositeli kulturního mikroklimatu. J enže naše středoevropská a východoevropská skutečnost je zcela jiná. Ideologická propaganda a družstevní traktory většinou vyvrátily tato místa z kořene. Místo nich se zvláště v okolí měst začaly objevovat pěticípé muří nohy a billboardy s propagandistickými hesly. Naštěstí většinou z materiálů velmi rychle podléhajících zkáze. Nejsme buddhisty, hinduisty, muslimy, ale ani křesťany. Takto dezidentifikováni vstoupili jsme do postmoderny, kde je sice všechno možné, ale závazný jen byznys. Kartářky, hvězdopravkyně a jiné podobné živnostnice sice slušně vydělávají, ale ze svých slušných výnosů si nanejvýše postaví honosné sídlo. Že by nám ministerstva poskytla dotace na výstavbu pomůcek spirituálního mikroklimatu, o tom se nám ani nesní. Církev je ráda, že se zahraniční pomocí opravila střechy, okapy a omítky, pokud své budovy přímo neprodává. A pokud ve sporu se státem získá zpět své původní majetky, není jasno, zda tím zbohatne nebo zchudne. Klasické doby jsou pryč a s nimi i klasická spiritualita. N a tomto místě by nebylo nic snazšího než sáhnout k surogátům. Není to ta nejhorší cesta. Ne všichni naši umělci se narodili nebo žili jen ve velkých městech. A pokud ano, oblíbili si obvykle nějakou krajinu, kterou často navštěvovali, a jejich díla, alespoň některá, s ní souvisí. Není tomu tak pouze u nás a lze připomenout, že existují regionální literatury, které jsou zcela plnohodnotné. Je sice pravda, že naše školství soustavně studentstvu toto kulturní dědictví znechucuje, že životopisy v příslušných učebnicích se nápadně podobají kádrovým posudkům a že myšlenky našich myslitelů jsou tak přeformulovány a zesloganizovány, že to jakékoliv myšlení téměř vylučuje, ale je otázka, zda to právě není jedna ze schůdných perspektiv, jak naší krajině jistou souvislost s naší kulturou vrátit. Nemyslím ani tak na oficiální rodinné či rekreační domky jako na nejrůznější aktivity, založené ovšem jak na citu, tak na rozumu a především na otevřenosti vůči novým generacím. A neomezoval bych se na umělce, ale zahrnul bych sem i vědce a techniky. Ti všichni přece také žili v krajině nebo do ní svým dílem dokonce zasahovali. Megalopole, ve kterých reálně nebo virtuálně žijeme, nebo chceme žít, plodí megalomanie. Soudobá megalomanie nezná mezí a je tím nejdokonalejším utlačovatelem. Přitom v ní jde jen o kvantity a nikdy o kvalitu. Dělá úplné nuly nejen z našich sousedů, ale také z nás. T ím se dostáváme k diskusi posledního pojmu našeho tématu, totiž rozměru. Základní fyzikální jednotky (metr, sekunda, kilogram) jsou, jak známo, odvozeny ze Země, nejsou žádným přírodním zákonem, zvolili jsme je. Jejich použitelnost je dána tím, že jimi měříme tytéž veličiny. Úmyslně jsem zde nerozebíral pojem „spiritualita“ nebo „duchovnost“. Myslím si, že je tolik spiritualit, kolik je duší. Jako by duše byla duší individuality a tím i identity. Nelze tedy duše vzájemně poměřovat jako ampéry. Je proto zcela nesmyslné, abychom na člověka aplikovali megalomanický blud. Pokud byl někdo sám sebou, a tedy nikoliv tím druhým, pak ho prostě nelze s tím druhým poměřovat. Proto nejsou žádní celostátně významní umělci a žádní lokální umělci. Upřímní byli staří Babyloňané: před jméno každého člověka kreslili hvězdu, každý měl svou hvězdu, každý byl svou vlastní hvězdou.

Předneseno na konferenci projektu EU "Cultural Village of Europe 2001" (Kultura evropské vesnice 2001) na Hradě Svojanov s tématem "Duchovní rozměr

nahoru
 
TELEGRAFICKY  

Oprava dobršského zámku opět pokročila

V  letošním roce opět pokračovala dlouhodobá celková rekonstrukce a rehabilitace zámeckého křídla dobršské tvrze. Stejně jako v r.1999, 2001 a 2003 se i v tomto roce akce uskutečnila za finančního příspěvku ministerstva kultury v rámci Programu záchrany architektonického dědictví ČR. Letošní stavební činnost si vyžádala částku 0,7 mil. Kč, při čemž polovinou se na investici podílel majitel objektu. Podíl vlastníka je samotnou podmínkou získání státního příspěvku. Tentokrát se jednalo především o celkovou opravu větší části dřevěných podlah i dveří, o výměnu a doplnění poškozených částí trámů stropů a navazujících konstrukcí. Osazena byla rovněž atypická okna do střešních konstrukcí (tzv. volská oka) a podlaha půdy byla opatřena novým záklopem.

Okolí dobršské zvonice dostává pomalu původní tvář

Členové Sboru dobrovolných hasičů Dobrš začali ve spolupráci s obecním úřadem v podzimních dnech s úklidem okolí kostelíka sv.Jana a Pavla. Prvotním impulsem bylo prořezání náletů a základní úklid kolem nedávno opravené části budovy areálu fary. Místní mladí členové SDH tak učinili zásadní krok k tomu, aby okolí vzácné památky opět připomínal důstojné prostředí, reprezentující obec a její obyvatele Je zřejmé, že k dokončení úklidu prostoru, který byl ve dvacátých letech minulého století našimi předky založen jako přírodní park, bude třeba ještě vyvinout nemalé společné úsilí, nicméně doufejme, že tento chvály hodný krok nebude krokem posledním a že v roce následujícím se návštěvníci opět dočkají malého příjemného překvapení.
   
 nahoru
   
Kázání de Waldt - výběr


Boemici praeconium idiomatis

Ondřej František de Waldt

Audiat Germania, et reliquae nationes hodie Boemici praeconium idiomatis, quo tot sancti ac patroni Boemiae in diebus suis usi fuerant, et loquebantur. ... Europae cor est Germania, cor Germaniae est Boemia! ... Non placuit Deo, dum rex Boemiae e Boemia ex odio idiomatis Germanos proscripsit; ut propterea a sancto Petro admoneri et castigari mereretur. Quomodo placebit Deo et sanctis patronis Boemiae, si in ipsa Boemia idioma tot alias sanctorum vilipendantur imprudenter, ex odio postponatur ac malitiose suprimatur? ...

Quamvis in usu hic in regno Boemiae nunc sint et inveniantur diversa nationum idiomata, ac labia peregrina, confusioni tamen omni proscribendae sacrum adest remedium, sacer adest obex, nempe lingua una, lingua sacra sancti Joannis Nepomuceni Boemi gloriosi, qui sicut omnium fama periclitantium, et contra vitium detrahentium linguarum patronus est unus. ... Caveat proinde, quisquis proscindit idioma seu linguam Boemicam, ne censorem et vindicem experiatur sanctum linguistam nostrum, contra saeva iacula detrahentium linguarum certum patronum. ...

Linguam Boemicam, qua sanctus noster Joannes loquebatur, nemo est fortassis, qui nesciat a Slavonica veluti matre suam trahere originem. Dicitur et scribitur vulgo Slavonia, a quibusdam indiscrete, et per verbi corruptionem nuncupatur Sclavonia; sed quomodo? Fors derivando a sclavo aut sclavitate , prout nonnullis placeret? Sed nullatemus! Rectius dicitur, et dici debet Slavonia, quam Sclavonia, ob affine ipsi nomen Boemicum sláwa, quod sonat: gloria; quasi lingua Slavonica, slawonská, gloriam redoleret, ac per consequens gloriosa foret; aut fors slowanská, derivando od slowa, id est a verbo, quasi dici vellet: slowutná ržeč cžeská.

Další texty tohoto autora: 1 2 3


Boemici praeconium idiomatis
(Conciones de S. Joanne Nepomuceno, 1729, latinsky)
překlad Josef Vašica

Slyš, Německo a ostatní národy, dnes chválu české řeči, které za dnů svých užívalo a kterou mluvilo tolik českých světců a patronů. ... Srdcem Evropy jest Německo, srdcem Německa jsou Čechy! ... Nelíbilo se Bohu, když král český vyhostil Němce z nenávisti k jejich řeči; takže si proto zasloužil napomenutí a pokárání od svatého Petra: kterak se bude líbiti Bohu a svatým patronům českým, jestliže v samých Čechách řeč vlastní jinak tolika světcům, se nerozvážně podceňuje, ze záští odstrkuje a zlovolně utlačuje? ...

Třebas že zde v Království českém jsou nyní v užívání a naskýtají se různé národní řeči a cizí jazyky, je tu přece posvátný prostředek k zapuzení všeho zmatku, je tu posvátná závora, totiž jeden jazyk, posvátný jazyk svatého Jana Nepomuckého, slavného Čecha, jako on jest jediným patronem všech ohrožených na dobrém jméně a proti neřesti utrhačných jazyků. ... Měj se tudíž na pozoru, kdykoli hanobíš řeč neboli jazyk český, abys sobě nezakusil soudce a mstitele našeho svatého "lingvistu", bezpečného patrona proti dravým šípům utrhačných jazyků. ...

Sotva se kdo najde, aby nevěděl, že český jazyk, kterým mluvil náš svatý Jan, odvozuje svůj původ od slovanského, jako od své matky. Říká se a píše obecně Slavonia, někteří však ji přezývají Sclavonia, ale jak to? Snad bychom ji nechtěli odvozovat od sclavus (= otrok) nebo sclavitas (= otroctví), jak by to některým bylo vhod? Než chyba lávky! Správněji se říká a má říkati Slavonia, než Sclavonia, jak svědčí příbuzný český výraz "sláva"; jakoby jazyk slavonský ozníval se slávou, a tudíž byl slavný; nebo snad slovanský, odvozením od "slovo", jako by se chtělo říci: slovutná řeč česká.

Kázání na den sv. Jakuba Většího
(před 1736, česky)
Ondřej František de Waldt

Nuž, co na to říkáte, mnozí kališníci, husím sádlem i Husou kacířstvím nakažení, napáchnutí a jakékoliv dobroty bílým péřím na oko přiodění? Co řeknu? Že vás do dnešního dne v Čechách mnoho jest, a to sice pokoutních, tejných, o nichž by se ani žádnýmu nezdálo, to pravda jest, a že mezi těmi housary, i také husy, to jest mezi mužemi i ženy tím jedem husitským jsou nakaženy a zacuchany, každodenní téměř zkušenost dokazuje, kdyžto v sklepích a v rozličných skrejších takové učení a nápoje od mumrovejch kněží přijímají, a mnozí z nich, pokudž nemohou zde pokoutně kalicha užíti, do Saska, Lučka, do Žitavy na ohavnou pouť pro kalich pod lecjakým fochem ucházejí, toliko aby toho tak dumělého nebeského nápoje (poněvadž kacířští kněží praví kněží nejsou, ale toliko pravých kněží opice, leč snad od církve katolické zběhnou) z rukouch predikantův, lidských duší zlodějův, přijíti mohli.

Další texty tohoto

Setkání na kazatelně, "perlové škořábce" jazyka českého (a latinského)

Bohumír Hynek Bílovský a Ondřej František de Waldt

Když byl v roce 1695 dosazen do funce píseckého děkana Slezan Bohumír Hynek Josef Bílovský (v jižních Čechách působil již od r. 1691), tušil asi malokterý z Písečanů, na jaké duchovní vzrušení je v tomto - již několik desetiletí - poklidném katolickém městě zaděláno. Kazatelský koncert plný metafor, symbolů, naučných jazykových etymologií, nečekaných přirovnání, pointovaných dialogů, řečnických otázek i adresných útoků pravidelně rozevíral duchovní oči "naslouchačstva" do té míry, že se ve městě ještě drahnou dobu tradovaly skazky o hroznech chtivých posluchačů visících na žebřících, přistavených k oknům kostela. Bílovského texty bývají považovány za vzor tzv. konceptuální homiletiky (koncept neboli italské "concetto" označovalo duchaplnou slovní hříčku). Písek však byl příliš úzkým rybníčkem pro tak rázné rybářství lidí. Není divu, že si Bílovský mezi měšťanosty kromě rozsáhlého auditoria vyrobil i nejednoho uraženého nepřítele.

Exaktně se asi dokázat nedá, že se o generaci mladší písecký rodák, Ondřej František de Waldt, s Bílovským osobně blíže seznámil. Jako dvanácti- a víceletý hoch však jeho kázání slyšet musel, však si také mnohem později na jeho adresu zaznamenal slova více než obdivná (v překladu z latinského originálu: "vynikající teolog a filosof, ojedinělý básník, nedostižný řečník"). Netrvalo dlouho a venkovský kněz de Waldt, sídlící dlouhá desetiletí ve zdánlivě ztracené pošumavské Dobrši, dokázal svůj vzor silou básnické imaginace přinejmenším napodobit, v některých ohledech dokonce předčit. Jako proslulý řečník byl zván na církevní slavnosti po celém Prácheňsku, k johanitům do Strakonic a Radomyšle, k františkánům do Horažďovic, též do Písku, Vodňan, Kraselova, Strašína či Čestic. V 30. letech vydal tiskem dva obsáhlé soubory kázání latinských a jeden českých. Nejedno z nich dosáhlo - a snad i přesáhlo - hranice žánrové dokonalosti.
Pohltila-li by jáma nepamětnice z české literatury 18. století vše kromě de Waldtovy Chválořeči, zůstalo by dost.

"Ano, ano, Ondřeji de Waldtovi je kázání vždy duchovním dramatem, do něhož strhuje všecko a úlohy přiděluje nejen osobám, lidem a duchům, nýbrž i zvířatům, živlům, přírodě, kalendáři, Bibli, historii, básníkům, pořekadlům, nadávkám, vtipům, světským i církevním obyčejům, liturgii, zlozvykům, vědě, ba i gramatice!

On se nesměl příliš dlouho zadívati na jedno stéblo, hned mu z něho sršelo sto klasů a z klasů hned celý lán a v něm kvítí a křepelky a nad ním skřivani a slunce a obloha a svatí a všeho toho Stvořitel. De Waldt je kouzelník básník, čehokoli se dotkne zrakem, všecko oživuje, všecko v jeho paměti, představě i srdci se rozehrá, rozezvučí a zpívá. ... Je si dobře vědom tíhy a zásahu každého slova, on se učil u velkých mistrů, on sám jest mistr, ale tak pokorný, tak upřímný, tak srdečný, že jest nenapodobitelný. I velkého básníka možno napodobit, ale de Waldta napodobit nelze."

Jakub Deml, 1940
nahoru
   
Vize budoucnosti českého venkova
Mgr. Bohuslav Blažek

Žijeme v době, která se ve většině oblastí činnosti vyznačuje největším tempem změn, jaké lidstvo v dějinách zažilo. Současná ekonomika je postavena tak, že tuto prudkost změn zároveň vyvolává a potřebuje. Sociální a duchovní sféra je v naší domácí situaci zatuchlá a zahlcená toxiny, takže drsné změny ji užitečně převracejí (sedliny stoupají ode dna a je přinejmenším vidět, kolik jich tam je). Co ale zrychlujícím se tempem změn trpí, to jsou ty systémové úrovně našeho světa, které mají svůj pomalý, v relativně menší měřítku cyklický, v delší perspektivě nevratně otevřený, v obou případech ale nelineární čas: přírodní krajina a do značné míry i venkov. Výsledkem toho je, že následkem akcelerace dochází k nenahraditelným ztrátám druhové diverzity, což většinou znamená i snižující se pružnost systému (viz choulostivost monokultur na různé pohromy).
V ekonomice je možné budoucnost plánovat, byť - jak už se všeobecně uznalo - pouze strategicky: tam je klíčem k řádu trh . V sociální a duchovní sféře je možné nabízet přitažlivé cíle, ale je naprosto absurdní rozhodovat, co by mělo být: základem ustavičně se obnovujícího hledání a nalézání řádu je konsensus . V oblasti přírody a venkova je klíčem k řádu porozumění, respekt a láskyplná souhra vůči skutečnostem, které jsme z větší části nestvořili. Jde o systémy, které sice přežijí neuvěřitelné přírodní katastrofy, nikoli však přístup ekonomistní a/nebo ideologický. Pod jejich tlakem se tyto systémové úrovně našeho světa bortí a nenávratně mizí.
Zodpovědné uvažování o budoucnosti venkova proto musí být zcela jiné než uvažování o budoucnosti měst, techniky nebo politiky. Představa racionální organizace výrobního typu nebo mediální "smrště" novinek je pro přírodní krajinu a venkov zničující. Zároveň je ale zřejmé, že toto jsou rytmy, které v současném světě nabyly vrchu. Venkov se musí nakonec vyrovnat s vyššími systémovými patry světa, zjednodušeně řečeno se světem urbánním a mediálním, nebo zahyne. Nemůže to však být vyrovnání se v té podobě, že tyto rytmy převezme - to by byl zaručený kolaps. Kolaps nejprve venkova a přírody - a potom všech "vyšších" systémových úrovní, které na těchto základech stojí.
Český venkov přežil mory, třicetiletou válku, protireformaci, tereziánství i josefinismus, obě války světové, kolektivizaci a střediskovou sídelní soustavu. Vytvořil modelovou sociálně ekologickou a zároveň biekologickou rovnováhu v podobě barokní architektury vesnic, kostelů, klášterů i paláců zasazených v rovněž barokní krajině, venkov je základní notou naší národní hudby (od Smetany po Martinů), byl nosnou vlnou našeho národního obrození a dokázal konstituovat občanskou společnost, která svou dělností a rozmanitostí předčila tehdejší urbánní svět (spolky náboženské, okrašlovací, tělovýchovné, ochotnické, knihovny, kampeličky, zemědělské školství, Agrární strana...). Dnes je zdrojem tělesné, duševní a duchovní regenerace lidí vyčerpaných tempem světa urbánního a ještě více mediálního. To, že si těchto skutečností nedokážeme vážit a stavět na nich své národní bytí a vizi jeho budoucnosti, má dva hlavní důvody:
(a) totalitární režim se venkova smrtelně bál, a proto jej nejvíc ze všech životních sfér pronásledoval a systematicky likvidoval,
(b) komunistická totalita byla jednou z variant mechanistického světa, jehož ideálem byl stroj, a velká část našich lidí se domnívá, že dnes jde o návrat do druhé z variant mechanistického světa, pro který venkov byl pouze předmětem exploatace.
Naštěstí však obě tyto verze mechanistického řádu končí. Ve 20. století se zdálo, že jejich střet zničí naši planetu. Dnes jsou obě srovnatelně passé a jejich "zápas" dostal podobu nechutného předvolebního kramářství dnes už těžko rozeznatelné "levice" a "pravice".
Bylo by tragickou chybou, kdybychom nenahlédli, že český venkov má přicházející civilizaci co nabídnout. Mediální nebo informační civilizace potřebuje přírodní krajinu a venkov už jen proto, aby přežila metastáze urbanizace, hrozící prorůst celým obydleným světem. Přírodní krajina v podobě divočiny je vůči mechanistické civilizaci děsivě zranitelná. Venkov nabízí kulturní krajinu, o niž její obyvatelé pečují a dokáží udržovat v chodu její nové rovnováhy, které nejenom že s přítomností člověka počítají, ale berou ho jako nejaktivnější - nejnebezpečnější i nejnadějnější - krajinotvorný činitel. Venkov není něco zastaralého a nostalgického, je to kulturní vynález: jakýsi interface mezi lidmi a přírodou.
Každé klimatické pásmo stejně jako každá tradice hledají svou verzi krajiny a venkova. V České republice k ní patří některé rysy, které se v této sestavě neopakují na mnoha místech ve světě:
* velká hustota malých sídel
* krajinné předěly mezi ohraničenými sídly, sídla nesplývají
* kompletní hierarchie sídel od samot po velkoměsta
* schopnost a potřeba i nejmenších sídel uchovávat si sociální subjektivitu a svéprávnost
* mimořádná hustota cestní sítě, která dávno před mediální civilizací vytvořila komunikační strukturu "globální vesnice"
* vysoká diverzita krajinných typů (od nížin přes vrchoviny po hory, abychom zmínili jen jednu z mnoha dimenzí), která umožňuje během několika hodin jízdy pozemním dopravním prostředkem zažít všechny tyto typy
* vysoká diverzita typů sídel a typů obydlí (zčásti díky několika vlnám kolonizace)
* zvyk, že velká část přírodní a venkovské krajiny je veřejně přístupná (průchodná)
* vysoká míra alfabetismu v užším smyslu a alfabetismu civilizačního
* překonatelná kulturní distance mezi kulturou "vysokou" a "nízkou" (kulturní demokratismus), která umožňuje jejich vzájemné ovlivňování, dialog a sociální smír

Toto nejsou primárně vlastnosti české urbánní kultury - která jich samozřejmě využívá a nemalou část své existence na nich staví -, toto jsou vlastnosti vytvořené a udržované venkovem - avšak nejen pro venkov. Povšimněme si něčeho, co je pro nás klamně samozřejmé: náš venkov je fundamentálně otevřený. Není apriorně nepřátelský vůči městu ani cizincům, neuzavírá se do exotických nářečí, krojů a folklorů, není staromilský a je zvědavý na příchozí. Tuto jeho ohroženou vlastnost je třeba chránit. Ve světě turismu je předpokladem pohostinnosti, která je vůči této hlubinné otevřenosti povrchovým, pěstěným postojem navíc. Bude-li na venkově všechno stejně ohrazené, uzamčené a za vstupné jako ve městě, nebude mít člověk urbánní/mediální "kde hlavu složit". Venkov je jakýmsi vtělením ráje, kde se "beránek" - příroda a venkov - snáší s "vlkem" - urbánním a mediálním světem.
Protože o celospolečenské redistribuci financí se rozhoduje především v rovině urbánní a mediální, tyto dvě systémové úrovně našeho světa si musejí uvědomit, že přesun zdrojů směrem k venkovu není ústupek, dar, hýření, soucit, výměna skleněných perliček za slonovinu, hašení možných ohýnků sociálního nepokoje ani házení perel sviním, ba že to není jen náprava křivd a akt spravedlnosti, ale naprosto racionální sebezáchovná investice do základních zdrojů společnosti a její budoucnosti.
Pokusme se závěr zkonkretizovat tyto úvahy a obrazy do několika principů, kterými by bylo radno se řídit v blízké budoucnosti:
1. je třeba obrátit priority a podstatně víc podporovat venkov než zemědělství
2. je třeba obrátit priority a primárně podporovat na venkově občanskou společnost a teprve ve druhé fázi investovat do věcí
3. je třeba zahájit odbornou diskusi za účasti zainteresované veřejnosti, ve které by se pojmenovaly specifické rysy české venkovské krajiny, na základě toho zformulovat nové kritérium podpory ze strukturálních fondů EU a toto kritérium se vší vehemencí prosazovat
4. je třeba odsoudit a pranýřovat všechny pokusy, aby se demokratická diskuse a postup zdola na venkově nahrazovaly byrokratickými "syntézami" úředníků a případně samozvaných "zástupců" neziskové sféry
5. snahy státní správy a samosprávy vnutit neziskové sféře na venkově princip hierarchické reprezentace, aby stát "měl s kým mluvit", je třeba odmítnout jako neporozumění a znásilnění skutečnosti
6. je třeba v co nejkratší době důsledně dokončit restituce majetku na venkově
7. je třeba definitivně skoncovat s podporou pohrobků "socialistického" velkozemědělství
8. je třeba podrobit ostré systémové kritice průtahy a neschopnost velké části katastrálních úřadů a realizátorů komplexních pozemkových úprav
9. arogantní působ poskytování státních dotací pro venkov až na konec kalendářního roku je třeba zásadně odmítnout jako způsob deformace venkova a vytváření korupčního prostředí
10. neschopnost všech jednotlivých ministerstev, pod která spadá venkov, začít vůbec jednat o společné strategii, si žádá zásadního odsouzení, neboť jejich různoběžná až protiběžná činnost je hýřením financemi a hlavně lidskou energií
11. je třeba podporovat rozvoj internetu na venkově, ale pouze tak, že se bude dostávat svéprávným subjektům a bude veřejně přístupný
12. je třeba poskytovat alespoň stejnou podporu a ochranu, jaká je dávána velkým bankám, i specifickým formám finančnictví na venkově, které se zakládají na osobních vztazích v malých místech
13. bylo by vhodné otevřít veřejnou diskusi o škodlivosti snah o likvidaci malých sídel a o obnově střediskové soustavy sídel pod jakýmkoli názvem
14. dalším tématem pro veřejnou diskusi je užitečnost nezávislých kandidátů, které místní lidé znají, ve volbách do místních zastupitelstev, a všeobecné odmítnutí pouze předvolebních námluv politických stran
15. je třeba veřejně říci, že kolektivizace zemědělství byla zločinem, heslo o vyrovnání venkova a města podvodem a budování obřích kulturních domů a bytovek ve střediskových obcích projevem barbarské nekulturnosti

Mgr. Bohuslav Blažek je místopředsedou Spolku pro obnovu venkova