O věcech nadpřirozených

Na kraji lesa roste mohutná lípa. Je to velmi starý strom. Jeho kmen je široký a nepravidelný, větve jsou rozložité, koruna má objem několika mladších stromů. Roste tu odnepaměti, i ten nejstarší člověk z vesnice ji pamatuje jako velký dospělý strom. Málokoho napadne, že kdysi byla tato lípa malou sazeničkou; tak malou, že každé nepozorné šlápnutí rozhodovalo o bytí a nebytí této jiskry života. Kdysi mohla přijít velká povodeň a stromek vyplavit. Nebo mohlo nastat přílišné sucho. Při představách, co všechno mohlo ohrozit život malého stromku, se začíná točit hlava. Jak to, že vůbec přežil? Jak mohl přes celou nepřízeň světa vydržet až dodnes, kdy je už tak mohutný, že ani tornádo nesené západními větry nemůže ohrozit jeho tělo ukotvené v zemi silnými a mohutnými kořeny?

Kdysi tato lípa neexistovala. Bylo jen jedno malé lipové semínko, které kdesi uvnitř sebe drželo geneticky naprogramovanou touhu růst. Tato touha je univerzální. Každý střípek života ji v sobě má. Proto na naší planetě není jenom jeden strom, ale celé lesy. Proto tu neběhá jenom jeden malý brouček, ale miliony miliard živočichů. Touha žít je tak silná, že kdysi přeměnila nehostinnou pustinu, nad kterou se vznášel nedýchatelný jedovatý vzduch, na prostředí plné života. Tato skutečnost je zapsána v každé živé buňce. Opravdovost této skutečnosti je vtisknutá i v lidské duši. Proto se člověk i v tom nejhorším možném prostředí (nehledě na to, jestli si toto prostředí vyrobil sám, nebo mu je připravila příroda) chytá každého stébla, které nese pranepatrnou naději na život. Člověk má schopnost volby, proto se také někdy může rozhodnout stébla se nechytit, promarnit i tak mizivou naději a nechat svůj život zaniknout.

Semínko stromu je v tomto ohledu o něco moudřejší. Ono roste, i když třeba vnější podmínky jeho životního prostředí nezadržitelně směřují k zániku. Jeho malost je tak směšná, tak nesmírně nicotná, že logická úvaha vede k závěru: v takovém nehostinném marasmu se nemá smysl o cokoli snažit. A i když přes všechny nepříznivé okolnosti semínko poporoste a nasadí další nový lísteček, je jeho snažení stále přinejmenším k pousmání. Vše hraje proti semínku a ono přesto roste. A jelikož žádné, ani to špatné, prostředí není stálé a není navěky, přijde občas i den, kdy sluníčko svítí tak akorát, kdy dostatečně zaprší, kdy se nebezpečně nakloněný balvan nějakým způsobem odvalí, odvrátí svůj výhružný stín a zastíněnou plochu propříště ovládnou paprsky světla přinášejícího život. Přirozeným procesem, který moudré člověčí hlavy pojmenovaly slovem fotosyntéza, se energie vznikající v nitru rozpáleného Slunce přeměňuje na energii životodárných tekutin proudících v cévách rostlin. Proces nezadržitelně postupuje a sluneční energie dodává sílu všemu živému a také všemu neživému. Kde tato energie vzniká? To není přesně položená otázka, neboť tato energie tu je už od stvoření světa. Částice v atomech vodíku přeměňujícího se v Slunci na helium tu byly už dávno předtím, než Slunce vzniklo. Tyto částice, jak přesvědčivě potvrdily studované tvořivé lidské mozky, nejsou ničím jiným než zvláštními vlnami energie. Zákony, podle kterých tyto vlny energie fungují, jsou natolik podivné, že ani ten nejmoudřejší vědec nedokáže jejich zvláštnost vysvětlit. Přesto se podle těchto zákonů dějí procesy, které každý zná a jejichž určitou část lidmi stvořená věda do puntíku popsala. Jiné, příbuzné procesy, věda probádala jen částečně. Například život je příkladem takového procesu. Nikdo nikdy nenašel hranici, která dělí neživé od živého, i když bylo podrobně popsáno, jak se život fyzicky (biologicky) projevuje. Ačkoli bylo podrobně popsáno, jak nevědomé pudy a instinkty, zakotvené v genech, ovlivňují vědomé, případně i nevědomé chování, nikdo nikdy nepopsal okamžik, kdy prožívaná skutečnost vytváří bytostné vědomí a kde má vlastně bytostné vědomí svou podstatu.

Přes veškeré úspěchy našeho snažení popsat a pochopit svět, ve kterém žijeme, nejsme schopni rozhodnout, jestli malá rostlinka má nebo nemá vědomí o sobě a o tom, že žije. Lidé od přírody citliví jsou často přesvědčeni, že rostlinka nějaké vědomí má, a jsou ochotni pro toto tvrzení přinést věrohodné důkazy. Lidé od přírody rozumní jsou přesvědčeni, že rostlinka vědomí nemá a funguje jen jako sled chemických a fyzikálních procesů, a jsou také ochotni přinést o tom věrohodné důkazy. Při vší nestrannosti nevím, jak by se lidé tvářili na to, kdyby k naší planetě zavítali návštěvníci odkudsi z dalekého vesmíru a kdyby se začali mezi sebou hádat, jestli ti podivní dvounožci, kterých je na planetě šest miliard a kteří tak úspěšně ovlivňují své životní prostředí téměř až k jeho úplnému zničení, mají vědomí, nebo nemají. Některý z těchto návštěvníků by mohl vznést teorii, že složité chemické a fyzikální procesy v lidském mozku vytvářejí zdání vědomého chování, nicméně že je to stále jen zdání, neboť tvor vědomě vnímající sebe a své okolí nebude přece záměrně vykonávat takovou činnost, která zřetelně směřuje k likvidaci jeho životního prostředí. Jiný návštěvník, který bude zastáncem teorie, že lidé mají vědomí, bude tvrdit, že lidé sice mají vědomí, ale nedostatečně rozvinuté a často neblaze strhávané geneticky zakotvenými pudy a instinkty. Sami asi cítíte, že takové dohadování by nebralo konce.

Sám nemám jistotu, do jaké míry nám naše vědomí může dodat sílu rozhodnout se pro takový způsob života, který neomezí jeho kvalitu a zároveň nepovede k ničení života. Tato síla k rozhodnutí ale zcela určitě je v každé částečce lidského těla, musí tam být již proto, že naše tělo funguje a roste a že každá jeho část nějak podporuje jinou část organismu. Myslím si, že aby naše civilizace, náš civilizační lidský organismus také fungoval a aby každá jeho část neničila každou jinou část, bude dobré, když si každý člověk čas od času "udělá čas" a podívá se v lese na malinkaté klíčící semínko. To semínko totiž již po miliony generací vzkazuje: "I přesto, jak hrozně nesnadné může být udržení vlastního života a kolika nástrahám je třeba se umět vyhnout a kolik nástrah je třeba poznat až na morek kosti, i přesto všechno z každého malinkatého semínka může vyrůst obrovský silný strom. Vzrostlý strom, který během svého života vytváří další malá semínka, v nichž se skrývá energie k životu. A život, to je naděje, která nám říká, že vesmír má svůj smysl."

Nakonec mám pro vás úkol: zkuste si někde pod stromem, druh stromu nechám na vás, nalézt jeho plod - žalud, bukvici, semínko z šišky, - doma si ho zasaďte a nechte vyrůst až do malé sazeničky. Při tom si chtě nechtě zahrajete na Přírodu a uvidíte, co vše je třeba, aby se život mohl projevit. Zaručuji vám, že při pohledu na první klíčící semínko ucítíte dotek nadpřirozena.

Jaroslav Svoboda - České listy

 

 

 

poslední aktualizace

6.6.2005

 

PODPORUJEME kvalitní nezávislé časopisy

 

ČESKÉ LISTY: Čechova 1100, Hradec  Králové , 500 02

NÁRODNÍ MYŠLENKA PO.BOX 18, Hodkovice  n. M ,  463 42

 

doporučujeme:


Upozorněte na naše stránky přidáním ikony

 

   TOPlist  


NAVRCHOLU.cz


KONTAKTY:     e-mail:  sponh@volny.cz     -      TEL: 732238161