Ve jménu pravdy - lež

Je to již 14 let. 14let od doby, kdy jsem ještě jako odrostlé dítě sledoval události, které přestože jsem je nedokázal chápat, již tehdy ovlivňovaly můj život. Ještě jsem nebyl schopen  uvědomit si stávající režim v celé jeho absurditě, nevěděl jsem nic o zločinech, které soudruzi napáchali na mém národu a zemi. Národu a zemi-ani tato slova pro mě neměla téměř žádný význam….  A přesto jsem cítil, že se děje něco velkého, něco co mě nutilo trávit odpoledne místo na plovárně, jak jsem řekl rodičům, v okolí Václavského náměstí s trikolórou na prsou a posléze jsem zde netrávil jen odpoledne, ale zneužíval jsem nepřehledné situace i k tajným útěkům ze školy. Vzpomínám si, že jsem se cítil dobře. Já neúnavný rebel, již od dětství hledající záminky k protestům, jsem našel spojence a bylo jich mnoho. Co na tom, že rozsah jejich protestu byl pro mne nepochopitelný,  ne skutečně jsem si nedával do souvislostí svůj boj s pionýrským oddílem „Šošonů“,  nebo své záškodnické akce zaměřené proti nástěnce socialistické mládeže s politickým odbojem a protesty po 17.11.89  Dokonce i rozbité sklo a umělecké vylepšení podobizny G. Husáka bylo jen projevem výtržnictví. Přesto jsem v té době cítil, že se mění svět. Obraz naší socialistické vlasti jako ráje na zemi se postupně hroutil a i já jsem si začínal uvědomovat skutečnosti, které byly donedávna skryty mému pozorování. Lež, všudypřítomná lež, to bylo to nejsilnější co jsem cítil. Ovšem taky pravda, pravda a láska které ji přišly nahradit. Boj za pravdu a spravedlnost-ideály které nemohly neoslovit mladíka, který právě vyrůstal z dobrodružných povídek a příběhů a který teprve nedávno opustil svět Hochů od Bobří řeky a Rychlých šípů, příběhů v té době sice neobvyklých, ale o to silnějších.

     A tak jsem se postupně začínal seznamovat s tím proti čemu vlastně protestuji a stále jsem to nedovedl pochopit zcela. Opravdu jsem pochopil jen tu lež. Všechno co mi kdy řekly o světě nebyla pravda, všechny ty oslavné básně, hesla, transparenty a fráze, které byly stěžejní součásti výuky všech předmětů mimo matematiku, fysiku a chemii, všechno jsem měl zapomenout! Zapomněl jsem rád. Vychován i přes svou nevychovatelnost v prostředí, kde jakákoliv otázka má svou odpověď, nejlépe v duchu Marxismu-Leninismu, zaplnil jsem ona prázdná místa pravdami novými. Optimismus doby způsobil, že jsem uvěřil všemu, co jsem na Václavském a poté Letenském náměstí slyšel. Stále jsem se cítil dobře. Kdo by se necítil dobře,  konečně přece vítězí pravda!

    Minulo pár dní a bylo čím dál zřejmější, že se „to“ již neobrátí. Neměl jsem o moc rozumu více, než když „to“ začalo. Vrátit se vše do starých kolejí, nic by se pro mě výrazně nezměnilo. Jen bych již věděl o lži a časem bych své ničení nástěnek a podobné partizánské aktivity buď ukončil, nebo bych je začal dávat do souvislosti s onou lží a rázem bych své výtržnictví mohl označit za odboj. Všechno-snad naštěstí, dopadlo jinak. Režim padl a začaly se připravovat svobodné volby. Pro mne již vše skončilo, neboť jsem nepovažoval za zajímavé se dál věnovat událostem, které přestaly být rebelií a staly se normální součástí života všech okolo mě. Stále jsem nebyl pro své mládí pochopit vážnost situace. Stále jsem se však cítil dobře. Živen stále ještě všudypřítomným optimismem jsem měl pocit, že vše směřuje k „lepším zítřkům“.

     Teprve tehdy jsem však měl začít zjišťovat, že nic není tak jednoznačné, jak se mi původně zdálo. Teprve tehdy jsem se seznámil s člověkem. Stalo se to během jediného dne. Pamatuji si své rozčarování, když jsem ráno cestou do školy potkal ředitelku této instituce, jak se nese s hrdostí sobě vlastní a na klopě kabátu obrovský odznak s nápisem OF. Logo které se na nás v té době smálo z každého vlnitého plechu a každé oprýskané zdi. Nebylo by na tom nic špatného, vždyť těchto odznaků bylo všude víc než dost-dokonce si myslím, že výroba a prodej těchto znaků byl první významný projev kapitalistického ducha naší společnosti od poklesu prodeje slavných „Céček“, kdybych ovšem neměl v paměti svůj poslední rozhovor s touto osobou, ke kterému jsem byl vyzván prostřednictvím školního rozhlasu a který se týkal-jako všechny rozhovory tohoto typu, mých kázeňských přestupků. Hlavním důvodem, proč jsem byl „vyhlášen“ byla trikolóra kterou jsem měl i ve škole připnutou na košili. Pamatuji si, že jsem byl podroben hrubému výslechu, který mě měl nejen řádně vystrašit, ale také zesměšnit. Zejména druhý úkol byl splněn. Vzhledem k tomu, že jsem nebyl „na koberečku“ poprvé hrozby polepšovnou, sníženou známkou z chování a nemožností studia jsem nepovažoval za důležité a moc se mnou neotřásly. Když ale zlostí červená ředitelka, křičela že si vůbec neuvědomuji, co hrozného by změna režimu přinesla a pak spolu s kolegyněmi začaly rozebírat mé „přesvědčení“  a potvrdili si svou domněnku, že věcem nerozumím,  dokonale mě zesměšnili. A co víc, téměř mě přesvědčili, že tu trikolóru nosí a v centru demonstrují vlastně zločinci. Zbytek dne jsem si jí nepřipjal-až druhý den jsem se vzpamatoval a uvědomil si, že to co jsem od nich slyšel, byly vlastně ty lži proti kterým, jak jsem začínal chápat, vlastně protestuji….  Při pohledu na znak OF na klopě ředitelky, jsem nevěřil svým očím. Chtěl jsem něco říct, ale neměl jsem odvahu. Za dvě hodiny jsem zjistil, že největší komunistická ideoložka na škole se psychicky zhroutila, že prostě nedokázala změnu režimu přijmout. Tehdy mi to přišlo směšné. Aby toho nebylo málo i ta která mě „objednala“ na zmíněný kobereček k ředitelce, přišla ve stejný den se stejným odznakem jako ona. To už bylo na mě moc. K podobným událostem docházelo stále častěji a to v celé společnosti.

      Pravda která nastupovala na trůn pro mě přestávala být svatou, protože jsem nechtěl přijmout skutečnost, že pokud jí hlásají ti co dříve stejně a možná i více prosazovali onu „Pravdu nepravdivou“ je tato „Pravdou pravdivou“.  Čím více jsem dostával vlastní rozum, tím méně jsem novým pravdám věřil. Čím více jsem se s novou pravdou seznamoval, tím větší lež jsem v ní nacházel. Čím větší opovržení jsem cítil k oněm lhářům, kteří budou vždy každou lež vydávat za pravdu-pokud jim to přinese užitek, tím méně mi přišlo směšné psychické zhroucení ženy, které se zbořil svět. Dnes ji snad i obdivuji. Ano , obdivuji ji, vždyť ona svou pravdu šířila s přesvědčením, že je opravdu pravdou. Věřila bludům, tím jsem si jist, ale věřila upřímně a to se dnes nenosí.

     A jsme opět na začátku. Opět se zdá, že musím být rebel. Opět chci stát proti lžím. Dnes mám však snad více rozumu a do těch lží jsem schopen lépe vidět. 14 let  se snažím prokouknout lež a věřte, že jí je okolo nás spousty. Lež je všude a nejvíc tam, kde se často skloňuje pravda……

     Dnes, 14 let poté se již necítím tak dobře….

Stanislav Hulín

    

 

 

 

poslední aktualizace

16.11.2003

 

PODPORUJEME kvalitní nezávislé časopisy

 

ČESKÉ LISTY: Čechova 1100, Hradec  Králové , 500 02

NÁRODNÍ MYŠLENKA PO.BOX 18, Hodkovice  n. M ,  463 42

 

doporučujeme:

      TOPlist  


Upozorněte na naše stránky přidáním ikony

 

 


NAVRCHOLU.cz

 

KONTAKTY:     e-mail:  sponh@volny.cz     -      TEL: 732238161