Vlastenectví jako čin

Šedivé ráno spatřilo svět. Na kávovém stolku mi ležela kniha s obsáhlým názvem "Scientific Papers of the University of Pardubice, Series D, Faculty of Economics and Administration". V rozespalosti jsem prolistoval pár stránek. Očekával jsem angličtinu i uvnitř. Nebyla tam, až na dva příspěvky dvou Čechů. Zauvažoval jsem. Pro Angličana nemá kniha smysl vzhledem k pro něj nesrozumitelnému vnitřku. Čech si ji nekoupí odrazen pro něj nesrozumitelnou předsádkou. Tak nám univerzita vydala naprosto neprodejnou věc, zněl můj závěr. O kus dál odpočívalo české vydání německého módního časopisu s anglickým názvem "Woman´s fashion". To už jsem zavrtěl hlavou. Na ulici se to nelepšilo. Vývěsní štítek společnosti, v jejíž správě je náš dům, oznamoval: "Go best or go home". Minul jsem Fotolab Dolphin, Eurocenter, Euroshop, Eurocity, Citysport, Play station, All electronics, Interspar, Billu, Meinla, Tesco a poutač s výzvou: "get ready for..." aneb "cvakej, mačkej, datluj, klikej, četoval bys?" Stále jsem dost dobře nechápal, jak se mi podařilo projít cestou do práce několika germánskými zeměmi najednou.
A teď už bez legrace! Když jsem psal o tom, že jazykové zákony, které by poroučely českost veřejných nápisů v České republice, netřeba přijímat, jelikož naší dějinnou zkušeností se prolíná mnohasetletá a úspěšná obhajoba mateřštiny, vycházel jsem z toho, že součástí české dějinné zkušenosti je i poučení, které jsem shrnul do stanoviska, že jakmile bude význam češtiny opět snižován, přiletí se na nás popást krahujci, kteří v té nečeské "češtině" také mají prsty nebo alespoň peníze a kteří jsou od nás na dosah perutí. Až tuze často potkávám názor, že dnes nás do pitvoření se po cizích vzorech nikdo nenutí, že si to děláme sami tou naší měkkostí, ne-li bezpáteřností. Podle mého názoru takový názor vychází jak ze zkušenosti s patolízaly, tak z neznalosti toho, kdo je u nás majitelem čeho. Většina lidí má za majetek svou práci a tu prodává za výplatu. Tito lidé chudší a střední třídy bývají češtině nejvěrnější, jenže těmto lidem přestali být věrní mnozí jejich státničtí a krajoví vůdcové a jejich různá pracoviště zhusta rozprodali do zahraničí nebo do rukou se zahraniční kapitálovou účastí. A co se má co zahraniční majitel či spolupodílník pachtit s češtinou. Ti krahujci už přiletěli, zahnizďují se a vyvádějí mláďata, která budou přirozeně mluvit po krahujčím. Až se vstupem do Evropské unie popadají na naší státní šachovnici všichni "bílí koně", svatá nevědomost, přesvědčená, že jsme byť špatnými, ale přeci pány svých věcí, se propadne do hrůzy z toho, jak málo nám toho doma zbylo a že jsme to ani netušili, že se ani nic nedělo. Přitom vytušit lze mnohé, tím spíš, je-li kdo obdařen kouskem vlasteneckého citu pro péči o domov se všemi jeho obyvateli, neboli tím, co Masaryk nazval ideálem humanitním, když hovořil o české otázce jako o otázce světové, v níž běží o to, aby se nikde na světě neděla křivda a ústrky.
Mnohé předzvěsti budoucího dění u nás lze vysledovat (jakkoli to zní povrchně) z večerních zpráv. Nevěřícně a zkroušeně jsem ve zpravodajské půlhodince vyslechl, že zatímco kamsi na Moravu poputuje jaderný odpad nejen od nás, ale snad i z EU, zanikne u nás do dvou let těžba poslední z rud - uranu. K důvodu zastavení těžby nikdo nic neřekl. Nikde nezaznělo, že by se nám uranu nedostávalo. Rozumějte, jestliže jaderná energetika frčí natolik, že na Západě nemají své sto tisíc let škodlivé jaderné odpady kam pěchovat, mohli bychom si lépe a zdravěji než skládkou zářící jaderné strusky vydělat těžbou a prodejem uranu, což by asi nevyhovovalo zavedeným těžařským společnostem ve slojích na západ od nás. Teď nemusejí mít strach z konkurence a starost o smetiště by do budoucna také odpadla. Je to opravdu tak, že brzká vidina menších peněz zastínila těm, podle jejichž pískotu se bude tancovat, výhled do budoucnosti připravené o daleko větší peníze z těžby a o méně závadné životní prostředí? Máme snad snadný výdělek bez investic, bez namáhavé práce, ale také bez jakýchkoli vyhlídek na jeho zopakování pokládat za návod k vybřednutí z vlekoucího se státního dluhu? Jako zbavený smyslů, jako potácející se v přeludech jsem si připadal při další televizní zprávě, že cikánští školáci dostali od státu sedm tisíc na školní potřeby. Ne, že bych jim to nepřál, ale rozumějte, to opatření nebylo vedeno sociálním cítěním vládnoucí sociální demokracie. Ty peníze na učebnice nedostali všichni sociálně slabí občané, ale pouze Cikáni. To opatření bylo vedeno snahou, jinak si to neumím vysvětlit, upřednostnit jedno etnikum před druhým. Toho dne, kdy došlo k nespravedlivému rozdělení peněz na školní výbavu, k nám na vládní úrovni vtrhl rasismus. Tak ho tu tedy máme! Jedni se radují, že mají něco zadarmo. Druzí se radují, že mají skutečně nevyvratitelný důvod ke skryté i otevřené nenávisti vůči jimi nemilovaným cikánským spoluobčanům, když o často uváděných důvodech k nelásce typu: málo pracují, takže na jejich sociální dávky doplácíme, ničí si byty a žádají na společnosti nové, jsou výtržničtí a agresivní atd. lze říci, že jsou to důvody případ od případu, a proto jde o subjektivní závěry, nadmíru a vlastně až nepatřičně zobecněné. Ti třetí, a já spolu s nimi, mají obavy z budoucích očekávaných sporů ve velkém. On totiž přídělový systém sedmi tisíc korun pouze pro cikánské školáky není ničím subjektivním, ani nepatřičně zobecněným. Ona je to skutečnost. Příliš očividná a příliš sprostá. Je to příchod rasismu ve velkém k nám, je to každodenní přítomnost jedné z nejodpudivějších ideologií moderní doby. Je to výzva k boji za rovná práva všech, za rovné šance, za rovné zacházení. Nebuďme nečinní! Jsme zde původní obyvatelstvo a je nás tu národnostní většina. To my se dlouhá staletí (byť ne vždy vzorně) staráme o bohatství své země. To na nás pokaždé dolehla její občasná chudoba a poroba. Většinou jsme uměli být ke slušným hostům slušní a citliví. Naše NE by v tomto případě nemělo patřit Cikánům. Ti přišli k rasistickému opatření jako slepí k houslím a leckteří je nesou se stejnou nelibostí a s obavami jako my. Je nutné se postavit vládě. Dát najevo zásadní a rozhodný nesouhlas. Demonstrovat a stávkovat (i když ne dost vytrvale a ne dost ve velkém) za zvýšení příjmu jsme si už zvykli. Naučme se ještě demonstrovat a stávkovat za svá občanská, a tedy i politická práva. Nejde jen o jistý případ vládního rasismu, jde také o případy krácení či obcházení práva na svobodu projevu a shromažďování, práva na svobodnou podnikatelskou soutěž a práva na důstojné zacházení se zaměstnanci. Jinými slovy: jde o mnoho. Jde o to nebýt měkcí až bezpáteřní a nedivit se pak, že si doma leckdy připadáme jako cizinci, že se nám ve srovnání s jinými něčeho nedostává, ale zároveň se očekává, že budeme za všech okolností poslušnými občany, z jejichž daní lze zafinancovat cokoli.
Co je to vlastenectví jako čin? Je to odhodlání mít rád svou zemi a svůj lid natolik, že pro to něco dobrého udělám. Mohu zaplatit nástěnné plakáty s výzvou, aby se lidé dožadovali českých nápisů na místech pro veřejnost. Může jít o činnost jazykovědců, kteří za rozumnou cenu vydají slovník, jenž nám pomůže vzpomenout si, jak se často používaná cizí slova povědí česky. Může jít o přednáškovou činnost s cílem posílit v nás vědomí tisíc pět set let trvajícího úsilí západních Slovanů hrdě a svébytně žít na svém středoevropském místě. Mělo by jít o zasvěcený, leč srozumitelný výklad Listiny základních práv a svobod, která má přednost i před našimi zákony a zmiňuji se o tom zejména kvůli zmíněnému rasistickému kroku vlády České republiky. Mělo by jít o sponzorování všech druhů našeho umění a kultury, a aby ani naše děti nepřišly zkrátka, měla by mezi vlastenecky cítícími podnikateli vzniknout sbírka peněz na školní potřeby, tentokrát českým dětem. Mně se nelíbí svět, který se točí kolem rozhašteřených partajních zájmů, a to i proto, že se tím brání ve výhledu na překvapivě nerozpolcené zájmy bankéřů světa. A přesto, ne-li právě proto volám po vzniku činorodé politické strany, která by vedle zprostředkování peněžních zdrojů na českost češtiny, kultury, vědy a podnikání neváhala jít do mocenského boje o voliče, o křesla v zákonodárném sboru a ve vládě. Proč? Protože bez vlastenců v čele státu se nikdy nevybabráme z lhostejnosti "našich" mocných k nám nemocným. Vlastenectví jako čin je způsob, jak nedat svůj domov do služeb rádoby světoobčanského (ve skutečnosti z pozic magnátů svět přezírajícího) Babylónu, kde se lidé všední práce a drobných příjmů pod rouškou posilující pestrobarevnosti kvůli taktice rozděluj a panuj v podstatě nenávidí.


Patrick Ungermann

 

 

poslední aktualizace

29.1.2004

 

PODPORUJEME kvalitní nezávislé časopisy

 

ČESKÉ LISTY: Čechova 1100, Hradec  Králové , 500 02

NÁRODNÍ MYŠLENKA PO.BOX 18, Hodkovice  n. M ,  463 42

 

doporučujeme:


Upozorněte na naše stránky přidáním ikony

 

   TOPlist  


NAVRCHOLU.cz


KONTAKTY:     e-mail:  sponh@volny.cz     -      TEL: 732238161