Z historie

Píše se 9.říjen 1655 a z Luttichu, z kláštera sester voršilek, odjíždí v doprovodu hraběte a hraběnky z Lamboya sedm řeholnic do Prahy, aby zde založily nový klášter. Proč je doprovází právě hraběcí manželé Lamboyovi?

Jejich nejstarší dcera jménem Anna Kateřina, hraběnka z Lamboy, byla vychovávána v klášteře sester voršilek v Kolíně nad Rýnem. Hraběnka si povšimla jejího ctnostného vychování, kterého se jí dostalo, a rozhodla se, že řád voršilek uvede také do Prahy. A tak 9. listopadu 1655 v šest hodin večer sestry šťastně přijely do Prahy.

Byly slavnostně přivítány arcibiskupem pražským, hrabětem Arnoštem kardinálem Harrachem, místní šlechtou i chudým lidem.

Na Malé Straně dostaly prozatímní dům, kde mohly ihned začít se svou vychovatelskou činností. I přes veškerou vážnost u šlechty trpěly hmotným nedostatkem. Bůh jim ale opět pomohl, a proto se roku 1657 stěhují do nového domu na Újezdě, který jim zakoupil hrabě Lamboy a generál de la Crone. Počet chovanek i sester se začal rozrůstat a to přimělo sestry, aby se poohlédly po větším obydlí blíže středu města. Pomoc na tehdejším císaři Leopoldu I. jim vymohl hrabě Nostic, a tak roku 1660 kupují dům od Petra a Leopolda, svobodných pánů z Příchovských, na Novém Městě pražském. Roku 1674 byla započata stavba kláštera a v letech1699 -1704 byl vystavěn v jeho blízkosti i kostel.

Kromě školy „vnitřní“ začala později fungovat i škola „vnější“ pro externí žákyně. Z dostupných pramenů však nelze zjistit, ve kterém roce k tomu došlo. Víme pouze, že to byla škola německá, jejíž náplň si mohly voršilky samy stanovit, protože žádné jiné dívčí školy zde neexistovaly.

Roku 1894 byl dokončen nový dům postavený k tomuto účelu při klášteru. Na naléhání klášterních příznivců a snahou některých sester v klášteře byla roku 1897 otevřena česká škola. Postupně rok po roce vznikla pětitřídní obecná škola a tři třídy měšťanské školy. Na školách vyučovaly řádové sestry, kněží a učitelé z řad světských.

Obecná škola - tato soukromá dívčí škola se řídila předpisy a osnovou pro veřejné školy obecné v Praze a stála pod dozorem „veleslavné c. k. zemské a slavné c. k. okresní školní rady“. Všechny žákyně byly náboženství římskokatolického a národnosti české. V prvním roce existence školy se začalo s výukou pouze devíti žákyň, ale již roku 1901 se jejich počet rozšířil na sto padesát.

Měšťanská škola - Podle výnosu z 31.10.1901 „uděleno bylo c.k. ministerstvem kultury a vyučování české obecné škole právo veřejnosti, počínaje školním rokem 1901-2.“ Rodiče žákyň byli s výukou na obecné škole spokojeni, a tak tohoto práva využili k rozšíření školy o školu měšťanskou. 2. září 1902 se dekretem c.k. školní rady povoluje klášteru otevření české měšťanské školy. V prvním roce se začalo s výukou padesáti žákyň.

Ze zápisu školní kroniky z této doby čteme: „Prodchnuty obzvláštní vděčností k Bohu, jenž vzrůst dává, a požehnání přičinění lidskému, zaznamenáváme do školní kroniky událost v dějinách klášterní školy sv. Voršily nemálo významnou a důležitou, otevření ve školním roce 1902/3 první třídy české školy měšťanské, jež ve dvou nejbližších letech školních otevřením třídy druhé a třetí přejde v měš­ťanskou školu úplnou.“

V květnu 1903 byla podána žádost pražskému magistrátu o povolení stavby nové školní budovy. V říjnu přišla desetičlenná komise obhlédnout místo pro stavbu, v lednu 1904 se sešla technická komise a změnila plány a přišlo povolení ke stavbě. Nakonec bylo rozhodnuto, že nová budova má být přistavena na přízemek zahradního domu (pocházel z r. 1729 a byl dílem stavitele Kiliana Diensenhofera). Stavba byla započata v květnu 1904 a dokončena v září toho roku. (Je zajímavé, že řízení, které stavbě předcházelo, bylo třikrát delší než stavba sama.) Tato nová školní budova byla zbořena v roce 1937 z důvodu stavby řádového gymnázia.

Z pramenů se dovídáme, že představená Matka Alfonsa Kaplanová (zasadila se o zřízení českých škol i o zavedení české řeči do konventu) vybojovala svolení, aby tři sestry mohly studovat na universitě, a tak získat potřebnou kvalifikaci. Pokusila se i o založení tzv. Českého dívčího lycea. Tehdy to byla velká novinka ve vzdělání dívek. První maturitu skládaly žákyně v roce 1913.

Ale během první světové války bylo nutné ústav zrušit: jednak z finančních důvodů, jednak pro nedostatek profesorů, kteří padli ve válce. Po ní, díky intervenci rodičů žákyň na vládu, se klášterní škola udržela.

Na podzim roku 1930 byla jmenována nová ředitelka školy, která provedla reformu výuky a jiné reorganizace. Odstranila vyučování němčiny na obecné škole - kromě páté třídy. Odůvodnila to tím, že děti neovládají ještě dobře svůj jazyk mateřský, a nemohou se tedy učit cizímu. Podařilo se jí také prosadit věc, o niž dávno v klášteře usilovali, aby rodiče či průvodci dětí je očekávali v předsíni před ředitelnou a ne v zahradě. Nově byl také stanoven dozor ve třídách a na chodbě. Nejvýznamnější bylo, že na školní rok 1933/4 se poprvé mohli zapsat i chlapci (pouze do školy obecné -151 dívek a 16 hochů).

Po připojení řádu k Římské unii (1928) a vzniku Česko-moravské provincie (1933) projevily vyšší představené přání, aby se v Praze, hlavním městě země, otevřela katolická střední škola - dívčí reálné gymnázium. To se podařilo realizovat v roce 1934. Bohužel přicházející druhá světová válka toto dílo rozmetala.

Ještě před tím roku 1938 byla dokončena nová budova gymnázia, která byla před druhou světovou válkou nejmodernější školou na území Československé republiky - světlé a prostorné třídy, speciální učebny, tělocvična, bazén. Stavitelem byl ing. Nevšímal z Hradce Králové.

Okupace sestrám školy zavřela. Všechny voršilské školy v zemi byly za Hitlera zrušeny. To se opakovalo ještě za totality po roce 1950. Sestry byly nuceny pracovat v továrnách, na polích a později se mohly věnovat postižené mládeži v sociálních ústavech.

Po revoluci 1989 se sestry začaly vracet do Prahy, převzaly zpět klášter a uvažovaly o obnovení školy a pedagogické činnosti. Byla jim vrácena budova školy v Ostrovní ulici (bývalé gymnázium).

Zřizovatelem nové základní církevní školy s rozšířenou výukou jazyků se stalo Pražské arcibiskupství a pan kardinál František Tomášek přijal nově jmenovaného ředitele školy.

Když se pan kardinál dozvěděl o zařazení této školy do sítě škol, řekl: „To je balzám pro mou duši.“

První školní rok 1990/91 probíhal v provizorních podmínkách. Vyučovat se začalo ve třinácti třídách a na konci roku bylo rozdáno vysvědčení 332 žákům. Začaly se vyučovat cizí jazyky (němčina, angličtina, francouzština) a do rozvrhu bylo zařazeno náboženství.

A duch výchovy v naší škole? Tzv. „mericiánská pedagogika“ vychází z Rad a Odkazů svaté Anděly. Je sestrám vzorem svým smyslem pro mateřství. Vyzařuje jej celým svým životem, je opravdovou matkou svým svěřenkyním.

Mgr. Marie Anežka Macková, OSU

 

Voršilská pedagogika

V úvodu článku bych chtěla čtenáře překvapit informací, že zakladatelka společnosti sv. Voršily neurčila svým dcerám jako poslání pedagogickou činnost. Slova jako škola, žák, učitel, výchovný a výukový proces, atd. se v jejím díle vůbec nevyskytují. Přesto jsou její spisy, určené členkám společnosti, podnětným zdrojem námětů pro pedagogickou práci.

Je to především duch úcty, s jakou sv. Anděla přistupovala ke každému člověku ve vědomí osobní důstojnosti bytosti stvořené k obrazu samotného Boha. Voršilská pedagogika proto respektuje osobní cestu každého dítěte a vytyčuje si za úkol pomáhat mu v rozvoji jeho rozumových schopností prostřednictvím rozšíření poznatků a cvikem přesného, logického myšlení.Doufá, že z žáků vyrostou osobnosti schopné vlastní úvahy a samostatného názoru, lidé nekonformní.

Druhou mohutností lidské duše je po rozumu svobodná vůle, závratná Boží investice, schopnost, kterou se člověk podobá andělům i Tvůrci. Aby člověka vedla k cíli a dobře mu sloužila, je třeba ji formovat. Pracovníci v oboru pedagogiky (nejen voršilské) znají hodnotu vedení svěřenců ke kázni, důslednosti a pořádku. Podporují tak v dětech vlastní schopnost sebevlády. Bez sebekázně se neobejde žádné dobré dílo ani kvalitní mezilidské vztahy.

Mericiánská (voršilská) pedagogika je založena na optimismu, radostnosti a vlídnosti. Dejme nyní na chvíli slovo sv. Anděle: „…abyste se snažily získat je láskou a rukou vlídnou a dobrotivou, ne rozkazovačně ani drsně, ale buďte v každém případě milé…Buďte laskavé a vlídné. Opravdu víc dosáhnete projevem lásky a laskavosti než tvrdostí a ostrými výčitkami… Neříkám ovšem, že by se leckdy nemělo užít nějaké důtky nebo přísnosti ve vhodný čas a na vhodném místě podle důležitosti, stavu a potřeby osob. Avšak musíme tak jednat z lásky a jedině v horlivosti o duše.

Buďte starostlivé a bdělé… všímejte si jejich duchovních i hmotných potřeb… prosím, abyste pamatovaly na všechny a měly je jakoby vtesané v mysli a v srdci – nejen jejich jména, ale i stav, povahu, postavení a celé jejich bytí… Nedávejte přednost jedné před druhou, ale milujte všechny stejně.“ (sv. Anděla Merici:Rady)

S těmito myšlenkami se staraly sestry o italské dívky od druhé poloviny 16. století a brzy se voršilské školy a penzionáty šíří do Francie, Německa, Belgie a dalších evropských zemí. V Itálii 17. století se dívky ve voršilských školách učily především číst, ve Francii i psát a počítat na počítadle. Pozornost se věnovala výuce ručních a domácích prací, které budou pro chudé dívky zdrojem obživy a bohatým pomohou čelit zahálce. Důraz se nekladl na objem znalostí, který nebyl v dřívějších dobách rovný chlapeckým školám, spíše se dávala přednost mravní formaci osobnosti, neboť skrze dobré matky mohla ozdravět rodina.

V Kanadě se zakládá škola pro dívky z indiánských kmenů. V r. 1727 vznikla první voršilská komunita na území USA – v New Rochel. R. 1909 přicházejí voršilky na Aljašku. Pracují v několika zemích afrických i jiho­amerických, v Indonesii od r. 1855. Sestry našeho řádu, které se v několika různých zemích světa na začátku tohoto století sdružily v Římskou unii, mají r. 1977 celkem 316 škol, od mateřských až po universitu, která je v Rio de Janeiro a má 3 fakulty.

I když největšího rozmachu i úrovně a zároveň misijního působení do dalších zemí dosáhlo voršilské školství ve Francii, ráda bych v závěru článku citovala církvi nepřátelského vysokého funkcionáře z Brescie. Jsou to řádky adresované revoluční vládě Cisalpinské republiky (severní Itálie). Ta roku 1797 pomýšlela na zrušení všech řeholních společností na svém území. V dopise stojí: „Tyto ústavy (míní tím domy voršilek) nemají podobu korporace. Jejich hlavním cílem je výchova dívek, jimž se tam dostává bezplatného vyučování k prospěchu chudých rodin. Úplné zrušení těchto kolegií by bylo hotovým neštěstím, protože kromě těchto škol nemáme žádné jiné výchovné ústavy… Pozdrav a bratrství – Mazotti.“

  MUDr. Marie Kateřina Havlová, OSU

 

Tempora mutantur - časy se mění

Bylo po válce. Všeobecný chaos pozvolna ustával a zdálo se, že bude možné navázat na stav, který byl válkou přerušen. Důležitou oblastí, která válkou velmi utrpěla, bylo české školství - nejen vysoké, i střední. V období protektorátu byl počet českých středních škol velmi omezen a tato situace se teď narovnávala.

Mne přihlásili rodiče do tercie znovu otevřeného dívčího gymnázia řádu sv. Voršily v Praze v Ostrovní ulici.

První zážitek. Sedím v klášterní zahradě na lavičce vedle řádové sestry, zkouší mě z českého jazyka. Drží mě za ruku. Přemáhám trému a začínám se tu cítit dobře.

Strávila jsem tu poté celkem téměř čtyři roky: tercii, kvartu, kvintu a polovinu sexty. Tedy jako třinácti až šestnáctiletá. Nebyla jsem typickou - ani vzornou - studentkou této církev­ní školy. Nebyla jsem z katolické rodiny a s náboženským prostředím jsem se tu setkala poprvé - nepočítám-li nevýrazné hodiny povin­ného náboženství na obecné škole. Duchov­ní působení jsem přijímala lhostejně, občas s nechutí. Jistou dobu jsme musely chodit v neděli na mši do klášterního kostela, nebo přinést potvrzení odjinud. Organizovaná zpo­věď. Jaká příležitost k prvním podvodům a provokacím!

Na řadu tehdejších profesorů si vzpomínám matně, ale na profesory jezuity zapomenout nelze. Zvlášť krušná byla první léta, kdy profesor pater Opavský důrazně vštěpoval dívčím mozkům, nezvyklým intenzivnímu studiu, základy latiny. Zdálo se, že s malým úspěchem, ale to, co nás naučil, umím dodnes.

Žádný z ostatních učitelů se jim nevyrovnal, i když tu bylo mnoho osobností jako sestry Voršila, Alexie, Hilárie, civilní profesoři Bastl, Holanová a mnoho dalších, jejichž jména v mé paměti zapadla, ale jejichž práce byla bezpochyby rovněž důležitá. Sestrám profesorkám jsme říkali „Ctihodná Mater“, „sestry“ byly pomocné pracovnice.

Atmosféra dívčího gymnázia, nadto řádového, nabyla nijak upjatá, jak by se dalo čekat. Bylo tu živo, byl tu prostor pro rozhovory i pro navázání pevných přátelství. I vztah mezi studentkami a jejich učiteli byl většinou přátelský. Celkové ovzduší školy bylo ve srovnání se školami státními - jak jsme brzy měly možnost poznat - klidnější, důvěrnější a více osobní.

Byla to jistě zásluha především ředitelky školy Matky Milady Ebenstreitové. V mých vzpomínkách stojí nad vším. Stala se jedním z mála pevných bodů mých středoškolských let, mým idolem nikdy nezpochybněným. Byla to vpravdě úctyhodná a vznešená žena. Nikdy později jsem nepoznala osobnost jí podobnou. Její samozřejmá autorita, klidný úsměv a tichý hlas prostupovaly celou školou. Její zásluhou tu nedocházelo k hysterickým scénám, tak typickým pro naše školy. I obvyklá napětí v období zkoušek tu byla menší. Byla zárukou, že k žádné zjevné křivdě zde nemůže dojít.

Velikonoce 1949. Dodnes vidím strohé oznámení, které obdrželi rodiče: Škola se ruší, žákyně však mohou pokračovat ve studiu na kterékoli škole na území státu. A dopis pro ředitele těchto škol.

Další pozemské osudy našich nejlepších učitelů a vychovatelů byly většinou tragické a zcela odpovídaly tehdejší době. Matka Milada zemřela v internaci v Bílé Vodě, pátera Opavského usmýkaly krávy při práci v socialistickém zemědělství, páter Polách pracoval jako skladník zeleniny…

Na škole jsem nebyla věřící, ale ani vynikající studentka - mnohé jsem pochopila a ocenila až později, po mnoha letech. Patřím k těm, kteří pro úkoly před ně stavěné dozrávají zásadně později. O prázdninách 1949 jsem najednou začala uvažovat o některých věcech jinak. Snad se to dá nazvat konverzí. Stala jsem se posléze - už v jiném prostředí - věřící a nakonec i tzv. praktikující katoličkou.

Později mě čekaly různé situace. Život je v podstatě velké dobrodružství a přináší mnoho nečekaného. Přihodilo se také, že jsem v polovině devadesátých let shodou různých okolností a s pomocí přátel vybudovala a několik let i řídila církevní školu. Kruh se jakoby uzavírá.

Moje dnešní škola sídlí nedaleko bývalého gymnázia v ulici Opatovická. Dodnes, když procházím známými místy, vstupuje mi náhle minulost do přítomnosti a čas, tak krátce vyměřený pro jeden lidský život, podivuhodně splývá. S opožděnou vděčností pak vzpomínám na ty, kteří kdysi, před půlstoletím, vložili část svého života do mého. Mám jistotu, že nic důležitého se v životě neztrácí.

Květoslava Neradová - Pánková

 

Vzpomínám

Mé vzpomínky na voršilskou školu se váží k oběma školám. Jak k té první - obecné, tehdy umístěné ve staré budově s vchodem z Voršilské ulice a s divadelním sálem, poutajícím naši pozornost v přízemí, tak i k té druhé - řádovému dívčímu osmiletému gymnáziu se vstupem z ulice Ostrovní, v budově postavené v roce 1938, patřící dodnes svou skvělou architekturou a dokonale promyšleným rozmístěním jednotlivých místností - tříd, skupinových poslucháren a vybavením kabinetů, atelierem pro výtvarnou výchovu v nejvyšším patře, šatnami, bazénem se sprchami v suterénu i tělocvičnami s návazností na venkovní hřiště... - nepochybně k tomu nejlepšímu, co bylo u nás pro účel školy postaveno.

Prožitky z útlého dětství jsou trvale uchovány v naší paměti a provází nás po celý život. Vstup do školy je mezním předělem dětského věku a patří k důležitému a nezapo­me­nutelnému údobí. Nesmírně záleží na rodině, ale především na té určité škole samé, na první učitelce, zda tento významný krok bude pro malého školáka příznivý a ovlivní patrně i jeho další vztah ke škole. Nám všem se dostalo v obecné voršilské škole od Ctihodné Mater Karmely a pátera Prokopa přístupu v požadavcích velmi důsledného, ale také chápajícího a laskavého.

Nejsilnějším citovým prožitkem dětské duše bylo první svaté přijímání, konané v chrámu sv. Voršily v květnu 1941. Předcházela tomu pečlivá a citlivá příprava nás prvňáčků nejen duchovní, ale i praktická. Dodnes slyším píseň „Anděle Boží, strážce můj...“, kterou jsme doprovázeli svůj průvod celým chrámem k oltáři.

Vzhledem k tragické údálosti - druhé světové válce - byla škola zavřena a nacisty obsazena. Když jsme se po válce v září 1945 některé s nadšením opět sešly v tělocvičně řádového gymnázia na jeho slavnostním znovuotevření, netušily jsme, že bude znovu čas i na této škole násilně ukončen. Další tragická událost zasáhla naši zemi, když v únoru 1948 převzala komunistická strana veškerou moc. Bylo jen otázkou času, kdy odpor komunistické zvůle proti církvím - především katolické - vyvrcholí. Školy církevní byly postupně rušeny a řádům vyvlastňovány. Ředitelka voršilského gymnázia - vysoce vzdělaná doktorka filozofie - Ctihodná Mater Milada, bojovala s komunistickou mocí o zachování školy vahou své silné osobnosti, vzbuzující respekt a úctu. Tehdejší „rudý“ ministr školství Zdeněk Nejedlý byl nucen vyslechnout z jejich úst odsouzení a přirovnání ke kukačce, která se bezohledně usadí v cizím hnízdě. V atmosféře roku 1949 to byla velká odvaha a statečnost. My jsme byly na svou ředitelku velmi hrdé.

Tvrdý konečný zásah proti církvi byl uskutečněn o Velikonocích 15. dubna 1949 na Zelený čtvrtek. Kláštery byly obsazeny, řády zrušeny, řeholníci a řeholnice násilně internováni a zbývající církevní školy, včetně voršilského gymnázia, byly vyvlastněny a uzavřeny. Do prostor školy jsme již nesměly vstoupit.

Toto řádové dívčí gymnázium předešlo svou dobu - a to nejen jedinečnou, moderní budovou, ale především moudrým a velmi pokrokovým vedením ředitelky Ctihodné Mater Milady a celého profesorského sboru. Vedle plnění vzdělávacícho programu klasického gymnazia bylo důsledně dbáno na tělesnou zdatnost studentek. V hodinách tělesné výchovy bylo zařazeno povinné plavání - dvě hodiny týdně - lyžařský týdenní výcvik v Jánských lázních v Krkonoších a studentky všech tříd - kromě maturantek - se zúčastnily středoškolských předsletových her.

Přípravu na manželství a rodičovství vedl lékař - můj otec. Toto vše bylo vedeno na střední škole v poválečných letech a před padesáti lety!

Těch jen několik málo let na gymnáziu nás vedla a věnovala se nám jako třídní Ctihodná Mater Alexie, důsledná a vždy ke každé z nás bez rozdílu spravedlivá, což žák na učiteli nejvíce oceňuje.

Uplynulo 40 let a stal se zázrak. S Mater Alexií jsme se šťastnou shodou okolností shledaly v létě roku 1989 na faře kostela Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech, kde působila po svém návratu do Prahy. Bylo to těžko uvěřitelné a velmi šťastné shledání. A následovaly zde další schůzky, které byly v době již dohasínající, ale ještě kopající komunistické zlovůle pro nás velmi posilující.

A jsme vděčny, že nyní opět ve svobodné době je nám dopřáno se s naší Mater Alexií ve voršilském klášteře setkávat. Jde o pro­středí plné našich vzpomínek. Každé takové setkání je pro nás radostí a cennou duchovní posilou.

Na závěr těchto vzpomínek bychom rády voršilské škole k jejímu významnému výročí popřály úspěšné pokračování v navázané - a věřme - v budoucnu již nikdy nepřerušené tradici, vyučujícím v jejich nelehké práci mnoho síly, trpělivosti a nezbytné lásky ke svému poslání a školákům pocit upřímné sounáležitosti se svou školou. Ta si opravdu zaslouží, abyste ji měli rádi!

Za všechny spolužačky
Jana Frýdová - Hnátková

 

U pana kardinála Tomáška

Píše se 4. 10. 1990, před ZCŠ sester voršilek se řadí děti, rodiče, prarodiče a další příbuzní. Nechybí ani sestry a učitelé. Ptáte se, co se dělo? V ten den je svátek Františka, a tak se všichni vydáváme na Hradčanské náměstí, kde stojí arcibiskupský palác, abychom poblahopřáli kardinálu Františku Tomáškovi. Prší, spíše leje, ale nikomu to nevadí. Jsme u cíle. Náměstím se rozléhá zpěv křesťanských písní, zastavují se kolemjdoucí a dav čeká.

Otevírají se dveře balkonu a přichází pan kardinál. Hlahol davu ztichl, aby mu umožnil promluvit. Znějí slova díků, chvály a požehnání všem přítomným. Pak se kardinál vrací do své pracovny, kde přijímá zástupce školy s dalšími gratulacemi. Jako první předávají své blahopřání jménem všech žáků bratři Jakub a Petr Hadrabovi s písní Aby vás Pán Bůh miloval, miloval.

Společnou modlitbou v kapli jsme setkání ukončili. Většina z nás jistě dodnes tuto akci považuje za jednu z těch, na které se nezapomíná.

Dagmar Zderadičková

 

Pokračování

Zpět na Obsah Almanachu